Squatujeme mediální prostor od roku 2013

České podvolení

Michel Houellebecq nechává Francii ve svém románu podvolit se islámu. Čemu se ale mohou podvolit Češi, když se muslimská invaze postkomunistické Evropě vyhýbá?

„Vycházejíce z nejdůležitějšího prvku evropského dědictví – z univerzálních lidských hodnot a opírajíce se o vlastní národní identitu, je potřeba vytvořit vzájemně harmonicky spolupracující společenství, tolerantní k jednotlivcům, rodinným, místním a národnostním komunitám, které není zatíženo nenávistí, nacionalismem, xenofobií a spory se sousedy.“ (Deklarace o spolupráci, 1991, První oficiální dokument Visegrádské skupiny.)

Před několika týdny byli tři premiéři a jedna premiérka zemí Visegrádské čtyřky připraveni bránit úplně jiné evropské hodnoty než jejich předchůdci před více než dvaceti lety. Vrcholní představitelé bývalých sovětských satelitů se zápalem mluvili o potřebě „rozlišovat mezi osobami, jež potřebují mezinárodní ochranu, a ekonomickými migranty“. V praxi toto rozlišování znamená ploty na hranicích, slzný plyn a detenční centra.

Po vleklé ekonomické krizi přišla do postkomunistické střední Evropy krize identity. Barevné reklamy na kartáčky na zuby, žvýkačky, auta, prací prášky a další nablýskané zboží už nejitří politickou imaginaci středoevropanů toužících po konzumním ráji. Obrazy blahobytných center bohaté západní Evropy, do které jsme se chtěli vrátit, k obrazovkám netáhnou. Politickou fascinaci způsobují výjevy z ghett na okrajích západních velkoměst, jejichž osudu bychom se rádi vyhnuli. Na řadě je politická defenziva.

Houellebecqovo francouzské podvolení

V den, kdy džihádisté vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, vyšel ve Francii román Michela Houellebecqa Podvolení. Krutost, se kterou fanatičtí islamisté zaútočili na jednu z klíčových francouzských i západních hodnot, svobodu slova, vyvolala v Evropě vlnu solidarity, ale i antiislámských nálad a demonstrací. Heslem všeobecné solidarity s popravenými redaktory se stalo „Je suis Charlie“. První veřejná demonstrace konvičkovců v Praze proběhla právě v reakci na střílení v Charlie Hebdo. Evropská veřejnost tou dobou už prožívala silnou vlnu emocí při sledování videí Islámského státu zachycujících chladnokrevné popravy svých odpůrců. Houellebecqův román přitom vylíčil přechod Francie pod nadvládu islámu takřka v růžových barvách.

Válka, katastrofa, velká transformace, pád civilizace, konec Západu, změna paradigmatu, spiknutí elit – všechna tato velká vyprávění mají společné to, že se dobře poslouchají, ale neposkytují žádný návod na politickou nebo jinou činnost ani nepomáhají v orientaci v současném světě.

V románu politická strana Muslimská jednota – v neformální předvolební koalici se socialisty a liberální pravicí – vítězí v roce 2022 ve Francii v druhém kole prezidentských voleb proti kandidátce Národní fronty. Většina Francouzů dá před fašisty ve volbách přednost umírněnému a nažehlenému kandidátovi Muslimské jednoty. Brzy se ukáže, že je to právě islám, který je schopný vyřešit problémy pozdního kapitalismu, jako jsou rostoucí chudoba, kriminalita na předměstích, krize rodiny i neuspokojivé, postpatriarchální mezilidské vztahy. Muslimská jednota zbavená jakéhokoli spojení s radikálními džihádisty, nalezne konsenzus se staršími, zmírajícími politickými proudy a pustí se do potřebných reforem. Francouzská společnost, kultura i osamělý profesor literatury v románu nakonec islámu podléhají docela rádi.

Znepokojivá síla Houellebecqovy – byť v mnoha ohledech nepřesvědčivé – politické fikce spočívá v lehkosti, s níž Francie opustí sekulární republikánství, nahradí jej islámským humanismem a takřka bez boje se vrátí k patriarchátu (okořeněným mnohoženstvím). I ateistický hlavní hrdina najde řešení své životní krize v konverzi k vitálnímu a díky penězům ze Saúdské Arábie i bohatému islámu. Autor románu Michel Houellebecq, který sám sebe označuje za islamofoba a „spíš burana než pravicového anarchistu“, nepovažuje scénář, jejž v knížce předestřel, za pravděpodobný. Hrdina jeho románu se ale před islámem skloní a nechá jej stát se zaslouženým a logickým vítězem nad konzumerismem lakovanou liberální společností. Islám se v Podvolení ukáže být účinným lékem na osobní i politické problémy, především je pak koncem jedné velké emancipační snahy, koncem republikánství, formální genderové rovnosti, sekularismu a individualismu.

Český strach

Před uprchlickou krizí bylo české přizvukování západní islamofobii přikyvováním vesničana na debatě o úpadku velkoměst. Importovali jsme ze západoevropských zemí identitářský strach, řeči o no-go zónách, spoustu hoaxů, přežvýkaných statistik a atmosféru konce Západu. Nedostala se k nám ale zkušenost s běžným každodenním soužitím s muslimy. Teprve s uprchlíky na hranicích Evropy získal televizní strach z islámu svoji důležitost. Celá postkomunistická střední Evropa mohla vystoupit a ústy svých demokratických představitelů deklarovat, že falešná solidarita se jí v žádném případě netýká.

Skutečnou emancipační politiku v České republice nikdo nedělá už dlouho. Jen tu dosud nebyla potřeba nahradit ji jiným příběhem a formálně se stále deklarovala postupná cesta k vyspělému Západu. Postkomunistický prozápadní přístup, pro který se s odkazem na Václava Havla vžila označení pravdoláska či havlismus, mohl v míru koexistovat vedle Klausova „kapitalismu bez přívlastků“ hlavně proto, že vlastní ekonomický program neměl. Rétorika Evropského společenství (později EU) byla „pravdoláskařských“ termínů a postojů plná. Diverzita, genderová rovnost, tolerance, boj s diskriminací nebo antirasismus se tak v České republice aplikovaly převážně shora. Česká parlamentní levice, aspoň formálně hájící mírně neúspěšné v restaurovaném kapitalismu, nikdy nenabídla vlastní alternativní hodnoty a vizi.

Jestli Evropa někdy skutečně fungovala jako symbol cesty k demokracii a emancipace, bylo to v roce 1989 a možná pár let potom. Od roku 1992 vyhrávaly v Česku volby ty strany, které voliče přesvědčily, že jejich cesta za blahobytem je rychlejší a důvěryhodnější. Názory na životní prostředí, Evropskou unii, registrované partnerství, rodinu, křesťanství, jadernou energii nebo islám hrály podřadnou roli (s výjimkou přímé prezidentské volby). Respektive byly vedlejší občanskou částí cesty za západním konzumem.. Konzumerismus, který byl páteří reálněsocialistické normalizace, srostl v nové epoše s vlnou europeizace, nových zákonů i lidskoprávních nároků, aniž by se kvůli nim odehrály boje jako kdysi na Západě.

Babišův volební úspěch v roce 2013 byl levicovými komentátory interpretován jako zpečetění pravicových hodnot. Pravicovým komentátorům z velké části nezbylo než varovat před ohrožením demokracie, anebo se k velké jízdě oligarchy přidat. Volbou Babiše dali Češi najevo, že stále touží po ekonomické prosperitě, jen už jejich nároky na zprostředkovatele nejsou příliš idealistické. Skandinávské životní úrovně stejně nedosáhneme, tak proč se otravovat se skandinávskou úrovni demokracie.

V atmosféře konce světa

Čtení Houellebecqových románů nabízí mimo jiné potěchu z nálady, již nejlépe vystihuje předpona post- (ať už se pojí se slovy kapitalismus, demokracie či modernismus). Nihilismus, který nakonec čeká na vykořeněné individuum v anonymním soukolí pozdní modernity, dokáže autor přetavit do čtenářského požitku. Houellebecqovi hrdinové jsou navíc vždy majetní zástupci francouzské vyšší střední třídy a mají dost peněz, času i vzdělání na to, aby se mohli naplno věnovat čekání na smrt, neuspokojivým milostným vztahům a ve volných chvílích o tom s intelektuální bravurou přemítat.

O atmosféře konce a neuspokojivém životě v pozdním kapitalismu psal ale Michel Houellebecq už ve svém prvním románu Rozšíření bitevního pole v roce 1994. Nečekal na to, až se étos evropského projektu vyčerpá i u těch, pro které byl po pádu Sovětského svazu lákavou novinkou. Jeho popis různých aspektů postmoderního světa je od té doby podrobnější, ale nihilistická perspektiva se zásadně nezměnila. Podhoubí pro podvolení islámu bylo v jeho fikčním světě přítomno už před dvaceti lety. Pokud Evropa jakožto emancipační projekt selhala pro Francii, musela nutně selhat i pro nás. Alespoň na úrovni příběhu.

Atmosféra variabilních konců (civilizace, Západu, kapitalismu, demokracie, světa), v jehož jedné sofistikované verzi se odehrává i Podvolení, je ideální pro předkládání těch nejdivočejších podob blízké budoucnosti. Takovéto naladění společnosti rovněž nahrává konzervativnímu izolacionistickému zatažení za záchrannou brzdu a opevnění se v idylické minulosti. V Houellebecqově románu nakonec nestojí proti Muslimské jednotě revolucionáři z komunistické strany nebo autonomní anarchisté, ale reakcionáři a identitáři z Národní fronty.

Konec civilizace po česku

Různé podoby katastrofismu si oblíbili i čeští intelektuálové, kteří s ním minimálně od jara dobývají domácí média. Absence a nezájem o věcnější přístup k uprchlické krizi pomohly k přesunu apokalyptických intelektuálů z víkendových příloh, kde byli spíše pro zpestření, na přední stránky novin a do hlavních vysílacích časů, kde už hrají roli vážně braných prognostiků. Konec civilizace, když už ne rovnou světa, u nás veřejně načrtávají Miroslav Bárta či Václav Cílek a v různých obměnách se přidávají další. Oproti Konvičkovi s Hamplem, kteří vidí uprchlickou krizi rovnou jako válku, nabízí vyprávění o konci Západu příběh tak pestrý, že je těžké s ním v některých bodech nesouhlasit – vejde se do něj totiž skoro všechno. (Jak byste například mohli oponovat názoru, že dřív k sobě měli lidé blíž a že elity jsou prolhané?)

Válka, katastrofa, velká transformace, pád civilizace, konec Západu, změna paradigmatu, spiknutí elit – všechna tato velká vyprávění mají společné to, že se dobře poslouchají, ale neposkytují žádný návod na politickou nebo jinou činnost ani nepomáhají v orientaci v současném světě. V Houellebecqově románu vítězí islám i z toho důvodu, že Muslimská jednota má alespoň nějaký plán. Možná není nejlepší, ale je to pořád plán. Ani ty nejdramatičtější příběhy o CIA, ISIS a uprchlících, které dnes kolují internetem, žádný plán neobsahují. Román o podlehnutí něčemu novému by se určitě dobře psal i v českých podmínkách, jen nemáme islám a příběh by nebylo čím vypointovat. Dramatizovat tak musíme vlastní v podstatě nudnou situaci.

České podlehnutí je návratem do vlastní minulosti, do směsi všech bájných idyl, starých přirozených řádů, nezkažených tradic, které nikdo není schopen definovat a jejichž xenofobní vyznavači končí při snaze je uchopit – spolu s těmi, kteří je parodují – u vepřo knedlo zela. S ČSSD bránící situaci, již levice dávno prohrála, a s pravicí, která bere boj proti registračním pokladnám jako věc povahy české demokracie, se nedívá už nikdo nikam. V poslanecké sněmovně Úsvit, KSČM a ODS společně hlasují pro zákon o církvích, který by omezil islámské nebezpečí. Andrej Babiš, který v sobě spojuje dvě nejdůležitější verze minulosti, komunistickou i transformační, a z obou vychází jako vítěz, je tak i na úrovni metapříběhu logickým vítězem. Nenabízí totiž vlastně vůbec nic.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image