Na první pohled nepravděpodobného potenciálního prezidentského kandidáta, miliardáře Donalda Trumpa, provází od jeho červnového ohlášení kandidatury neuvěřitelné množství kontroverze. Jedním z oblíbených tropů amerických, především liberálních médií, která se směsicí pobavení a děsu sledují vzestup jeho popularity, je výsměch jeho domněle nízké inteligenci. Na místě by bylo ale méně pobavení a více děsu. Trump svou maskou klauna může zmást leda tak ještě většího hlupáka, než jakým sám předstírá, že je.
Nepolitik Trump
Trump šokoval už při ohlášení své kandidatury. V něm označil většinu mexických imigrantů do USA za násilníky a drogové dealery a oznámil svůj vážně míněný plán postavit na jižní hranici Spojených států obrovskou zeď, která má imigraci zabránit. Od té doby se proud „politické nekorektnosti“ z jeho úst nezastavil. I když si to mnozí nechtějí připustit, je to od Trumpa chytrý tah, díky kterému získává hlasy těch voličů, ke kterým se žádný jiný kandidát nedovolí ani přiblížit.
Pokud nemastného neslaného Jeba Bushe budete dostatečně dlouho stavět vedle spektáklu Donalda Trumpa, prvotní dojem se může značně změnit. Bush najednou může působit jako klidný, moudrý oponent a důvěryhodný kandidát.
„Nepolitik“ Trump má před sebou zásadní problém v podobě nepsaných pravidel americké politiky. Od druhé světové války se například prezidentem stal jen jeden kandidát, který před svým nástupem do Bílého domu nebyl senátorem, guvernérem nebo viceprezidentem. Dwight D. Eisenhower však své vůdčí schopnosti prokázal jako generál ve druhé světové válce. Trump má nicméně tři velké výhody. Má vlastní peníze, kterými může financovat svou kampaň. To mu umožňuje vyzdvihovat svoji nezávislost oproti ostatním kandidátům, které obviňuje ze závislosti na svých politických sponzorech – a nikoliv neprávem. Zároveň mu hraje do karet největší rozpolcenost amerického elektorátu, jakou Spojené státy za několik dekád zažily. Patovou situaci a nedůvěru ve stávající podobu politiky ilustruje také zvětšující se masa nevoličů. V úvahu je nutno vzít i Trumpovu mnoholetou zkušenost s reality TV v podobě jeho pořadu Apprentice. Pokud považujete tento argument za absurdní, podívejte se na to, jak probíhají republikánské debaty – Trump je v nich naprosto ve svém živlu. Mohou ho tyto výhody dovést až k vítězství? A chce se vůbec Trump stát americkým prezidentem?
Je důležité si uvědomit, že Trump nemá svou kandidaturou co ztratit. Prezidentská kampaň ho zatím na moc peněz nepřišla. Díky nebývalé pozornosti, kterou jeho osobě věnovala média, zatím neutratil ani cent na televizní reklamy. A i když pro práci na své kampani najímá jím vlastněné firmy, na účtech se mu už sešlo několik milionů dolarů v podobě sponzorských darů.
Republican gangsta
Zásadním klíčem k pochopení Trumpovy kandidatury je jeho vztah k Rogeru Stoneovi. Tento bonviván, libertarián a swinger s velkým tetováním Richarda Nixona na svých vytrénovaných zádech, kam si dle svých slov jednu dobu chtěl nechat připsat nápis „REPUBLICAN GANGSTA“, je republikánský politický poradce se šťavnatou kariérou táhnoucí se přes čtyři dekády. Začínal jako devatenáctiletý mladík pracující pro komisi právě pod vedením Nixona, cynicky pojmenované CREEP (Commity to Re-elect the President).
Jediným cílem CREEPu bylo dosáhnout znovuzvolení Nixona do Bílého domu v roce 1972. A to jakýmikoliv prostředky – celou kauzu Watergate má na svědomí právě CREEP. V této době se však mladý Stone ještě učil od zkušenějších. V samotném vloupání do sídla Demokratů v areálu Watergate podle všeho prsty neměl. Zato pomohl ve prospěch Nixona sestřelit Petea McCloskeyho, který usiloval o republikánskou kandidaturu. Na účet McCloskeyho kampaně poslal Stone sponzorský dar ve jménu Aliance mladých socialistů. Účtenku následně poskytl tisku a McCloskeyho takto zdiskreditovaná kampaň byla u konce.
Po pádu Nixona se Stone pustil do práce na volebních kampaních Ronalda Reagana. V prezidentských volbách v roce 1980 sehrál klíčovou úlohu jakožto šéf Reaganovy kampaně pro americký severovýchod. Stone byl součástí týmu, který ve státě New York přesvědčil Liberální stranu, aby do voleb postavila Johna Andersona jako třetího kandidáta. Anderson přetáhl část voličů od tehdejšího prezidenta Jimmyho Cartera, a pomohl tak k newyorskému vítězství Ronalda Reagana. V osmdesátých letech byl Stone součástí lobbistické firmy Black, Manafort, Stone and Kelly. Vedle BMS&K vypadá symbol lobbistické korupce posledních dvaceti let Jack Abramoff jako amatér. Seznamu lidí, jejichž zájmy BMS&K zastupovala, vévodí zairský diktátor Mobutu Sese Seko, filipínský Ferdinand Marcos nebo angolský guerillový vůdce Jonas Savimbi.
Stone byl také u dost možná nejdůležitějšího momentu americké politiky posledních dvaceti let. Při prezidentských volbách v roce 2000 byl výsledek mezi Georgem W. Bushem a Alem Gorem tak těsný, že se měly hlasy ve čtyřech okrscích státu Florida přepočítávat. Tento proces, který mohl velmi pravděpodobně vyústit ve vítězství Ala Gorea, byl nakonec zastaven kontroverzním rozhodnutím floridského Nejvyššího soudu. V období před rozhodnutím hrál velkou roli v ovlivnění veřejného mínění protest z 19. října v okresu Miam-Dade, který pomáhal organizovat právě Stone a na němž podle všeho demonstrovali především zaplacení příznivci republikánů přivezení sem z celých Států. Tím však Stoneovo angažmá v politice rozhodně nekončí. Dále se podílel například na sestřelu guvernéra státu New York Elliota Spitzera na základě guvernérových záletů s prostitutkami nebo na slavné rasistické televizní reklamě na podporu prezidentské kampaně George H. W. Bushe v roce 1988. Mimo USA pak v minulé dekádě figuroval jako konzultant ukrajinského politika Volodymyra Lytvyna v období po Oranžové revoluci.
Trojský kůň americké politiky
„Praktikuji polarizační druh politiky, který je brutální, psychologický a efektivní. Je to politika rozdělování, využívání těch, kteří cítí zášť vůči establishmentu, mobilizace podrážděných, žárlivých a naštvaných proti elitám,“ chlubí se Stone ve svých nikdy nevydaných memoárech. Přesně tento Stoneův přístup je pro jeho vztah k Donaldu Trumpovi klíčový. Oba muži jsou přes třicet let přátelé a Stone mnohokrát pro Trumpa pracoval jako lobbista hájící jeho zájmy jakožto majitele kasín. Zároveň za sebou mají spolupráci na Stoneově trademarkovém štěpením antiestablišmentové opozice. V roce 2000 společně pomohli k zvolení Georgi W. Bushovi tím, že se Trump postavil jako protikandidát Patu Buchananovi kandidujícímu za Reformní stranu. Trumpova nevybíravá kampaň pomohla pohřbít Buchananovy šance a znemožnila mu tak ubrat hlasy Georgi W. Bushovi.
V kontextu letošní Trumpovy kandidatury lze ze Stoneových praktik vyčíst mnohé. Jedno je jasné už teď: svou bezskrupulózní antiestablišmentovou rétorikou Trump naprosto vzal vítr z plachet všem protestním kandidátům. A jakkoliv ho Trump zatím drtí ve volebních průzkumech, zároveň svým způsobem prokazuje i službu Jebu Bushovi. Ten se od ohlášení své kandidatury potýká s jednoduchým problémem: prostě není moc atraktivním kandidátem, který by byl schopný elektrizovat dostatečnou část americké populace. Rozhodně ne natolik, aby byl ve volbách schopný porazit Hillary Clintonovou nebo i Bernieho Sanderse, který je jediným relevantním konkurentem Clintonové na straně Demokratů. Pokud ale nemastného neslaného Jeba Bushe budete dostatečně dlouho stavět vedle spektáklu Donalda Trumpa, prvotní dojem se může značně změnit. Bush najednou může působit jako klidný, moudrý oponent a důvěryhodný kandidát.
Trump má zároveň potenciál znejistět pravicovější voliče Demokratů. Hillary Clintonová je sice dlouhodobě americkou levicí označována za pravicového jestřába, ale vlivem socialisty Sanderse, se během demokratických primárek může posunout na politickém spektru jedině doleva. A navzdory obecnému přesvědčení není Trump žádným fanatickým ekonomickým libertariánem – jím představený plán na daňovou reformu je vesměs centristický (jakkoliv je zcela nerealistický). Trump tak může posílit šance Jeba Bushe i tím, že pomůže odloupnout Demokratům pravý střed amerického elektorátu. Ať tedy na jeho kandidaturu nahlížíte zleva či zprava, je Trump ideálním trojským koněm plným manipulativních možností. Není vůbec divu, že se s ním machiavelista Stone už několik dekád přátelí.
Pětiprocentní šance na úspěch?
Pozoruhodný je také fakt, že jakkoliv už pro Trumpa oficiálně nepracuje, nepřestává ho Stone při každé příležitosti velebit jako jediného relevantního kandidáta. Ve většině rozhovorů rád zdůrazňuje, že právě Trump je jediným kandidátem, který není zdiskreditovaný buďto tím, že by byl kariérním politikem a dlouholetým členem selhávajícího establišmentu, anebo tím, že by byl placený špinavými penězi libertariánských baronů bratří Kochů jako většina takzvaných Tea Party kandidátů. To je od člověka, který se sám s oblibou označuje za libertariána a půlku svého života strávil prací na kampaních právě oněch establišmentových Republikánů, přinejmenším podivné. Takových protiřečení je ale Stoneův život plný.
Cesty Donalda Trumpa a Rogera Stonea se rozdělily na počátku srpna po první republikánské debatě vysílané stanicí Fox News. Trump tvrdí, že Stonea vyhodil. Stone zase tvrdí, že odešel sám, protože se Trump místo soustředění na vážnou politiku pustil do potyčky s moderátorkou Fox News, Megyn Kelly. Tu Trump obvinil z nefér otázek vůči jeho osobě a následně naznačil, že asi zrovna menstruovala. Je otázkou, jestli ve skutečnosti nebylo klíčem k jejich rozkolu stoupající Trumpovo sebevědomí a jeho rozhodnutí nebýt jen figurkou pomáhající k zvolení někoho jiného. Možná právě tehdy uvěřil, že kandidaturu může skutečně získat pro sebe. Skutečné motivy se ale asi nikdy nedozvíme. Navíc představa, že člověk ucházející se o kandidaturu na amerického prezidenta má v hlavě jen jeden scénář, za kterým se žene, je naprosto absurdní.
Každopádně je nutné si uvědomit, že do zvolení amerického prezidenta se ještě můžemnohé změnit. V této fázi předvolebního boje v roce 2011 vedl v republikánských průzkumech klaun jménem Herman Cain, v roce 2007 to byl bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani. O obou z nich lze zpětně velmi snadno říct, že nikdy nemohli být zvolení. Na druhou stranu jsou polarizace americké politické scény a zvětšující se počet nevoličů jasnými indikátory toho, že touha po kandidátech bez politické minulosti je dnes silnější než kdy dřív. Ilustruje to i relativní úspěch dalších dvou republikánských outsiderů: manažerky Carly Fioriny a neorochirurga Bena Carsona. Znamená to, že má Trump reálnou šanci na zvolení pětačtyřicátým americkým prezidentem? Podle všeho asi ne. Například statistik Nate Silver, který úspěšně předpověděl prezidentské volby v letech 2008 a 2016, dává Trumpovi asi pětiprocentní šanci na úspěch. Navzdory všem nejasným motivům a proměnným faktorům je ale jedna věc jasná. Jestli si myslíte, že za Trumpovou kandidaturou nestojí nic víc než přebujelé ambice velkohubého miliardáře, mám pro vás špatnou zprávu: Donald Trump je chytřejší než vy.
Autor je publicista.