Rozhovor s polským kurdologem Karolem Kaczorowskim o situaci v Turecku před zítřejšími parlamentními volbami.
Turecko v neděli 1. listopadu čekají předčasné parlamentní volby. Voliči z řad kurdské menšiny půjdou k urnám v zásadně odlišné náladě, než jaká panovala při předchozích volbách letos v červnu: jarní útoky na kanceláře a shromáždění prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) po volbách neustaly, ale naopak pokračovaly sebevražednými atentáty na mírové aktivisty v Suruçi a Ankaře. Kurdští radikálové pod dojmem, že vláda kryje islamistické propagandisty a spojky organizace Islámský stát, několik z nich zavraždili a v ulicích některých kurdských měst vyhlásili autonomní komunity. Turecká vláda odpověděla masivním nasazením armády, které postihlo zejména civilisty, a bombardováním pozic Strany pracujících Kurdistánu (PKK) v Iráku, přestože s ní ještě nedávno oficiálně vedla mírové rozhovory. Po období relativního klidu jsou v Turecku znovu zatýkáni kurdští aktivisté a komunální politici. O pocitech Kurdů před opakovanými parlamentními volbami v Turecku jsme mluvili s Karolem Kaczorowskim, polským sociologem a kurdologem z Jagelonské univerzity v Krakově. Kaczorowski zkoumá kurdskou pracovní migraci do Istanbulu a je autorem knihy Istanbulská recepce Arabského jara a ideje „tureckého modelu“ demokracie (2014).
Exploze na prokurdském mírovém shromáždění v Ankaře 10. října se staly největším teroristickým útokem v dějinách Turecka. Změnily výrazně způsob, jakým Kurdové v Turecku vnímají politickou moc?
Momentálně nejsem v Turecku, tudíž ani přesně nevím, nakolik se postoje tamní kurdské veřejnosti mohly změnit. Předpokládám, že se ještě prohloubil pocit odcizení a ohrožení, který už byl patrný po předchozích bombových útocích z Diyarbakıru v červnu a ze Suruçe v červenci letošního roku. Nesmíme totiž zapomínat, že útok v Ankaře byl sice bohužel nejtragičtější, nikoli však první teroristický čin zaměřený proti specifické skupině lidí – aktivistům kolem kurdsko-turecké Lidově demokratické strany (HDP). Myslím, že traumatická zkušenost z Ankary jen utvrdila kurdskou levicovou mládež v Turecku v pocitu, že jsou pronásledováni. Stoupenci HDP podporují mírové řešení stále trvajícího konfliktu mezi tureckým státem a Stranou pracujících Kurdistánu (PKK). Zároveň však existuje kurdská radikální mládež, například stoupenci ozbrojeného Hnutí vlastenecké revoluční mládeže (YDG-H), kteří právě útokem v Ankaře získali další argument pro ospravedlnění ozbrojeného boje. Mnozí Kurdové za útokem vidí buď slabou preventivní práci tureckých bezpečnostních složek, nebo dokonce jejich záměrné přehlížení teroristické hrozby, a tudíž jsou i přesvědčeni, že za smrt kurdských aktivistů v Ankaře nese odpovědnost současná turecká vláda. Souběžně s tím hraje roli pokračující intervence turecké armády v severním Iráku i na tureckém jihovýchodě známém jako severní Kurdistán. Vojenské operace mají na svědomí řadu civilních obětí, z nichž Kurdové viní přímo turecký stát.
Být Kurdem v Turecku znamená velkou nejistotu: znamená to být kdykoli ze sporných důvodů zatčen a nadlouho držen ve vazbě bez nároku na spravedlivý soud.
Nakolik mohou mít útoky z Ankary dopad na předčasné volby a zejména pak na preference prokurdské HDP?
U většiny průzkumů veřejného mínění, které byly provedeny před útoky z 10. října, se stranické preference téměř nelišily od výsledků červnových voleb. Je možné, že útok z Ankary nebude mít na výsledky listopadových předčasných voleb přímý vliv už proto, že turecké veřejné mínění je i v názoru na tento teroristický útok polarizováno: řada tureckých nacionalistů je přesvědčena, že jej spáchala PKK, a to i přesto, že většina obětí byli Kurdové. Na volební výsledky však může mít vliv nynější situace na jihovýchodě Turecka a potenciální manipulace voleb ze strany státních orgánů: mohlo by například dojít k přestěhování některých volebních místností, zatýkání velkých skupin voličů nebo jiným akcím, které by v důsledku omezily svobodnou volební účast v oblastech, kde má HDP výraznou většinu volebních preferencí. Podobné pokusy v tomto směru zatím neměly úspěch, ale přesto není jisté, že nadcházející volby v Turecku budou zcela svobodné.
Podle některých názorů teď může HDP dosáhnout ještě lepšího volebního výsledku než v červnu. Tyto předpoklady vycházejí z faktu, že průzkumy veřejného mínění před červnovými volbami podcenily voličské preference pro HDP – obvykle se tehdy uváděly mezi devíti a desíti procenty, zatímco nynější průzkumy udávají dvanáct až třináct procent. Je také možné, že útok v Ankaře vyvolal sympatie ke kurdské kauze u některých voličů Republikánské lidové strany (CHP) – mám na mysli ty „bílé Turky“, kteří nejsou radikálními stoupenci tureckého nacionalismu a soucítí s kurdskými oběťmi násilí.
Pokud věříme posledním průzkumům veřejného mínění v Turecku, pak z nich můžeme vyvodit i to, že vládnoucí Straně spravedlnosti a prosperity (AKP) vyšla strategie, kterou se snaží ovládnout turecký nacionalistický diskurz a přetáhnout voliče Straně národního hnutí (MHP): AKP měla podle posledních průzkumů zpravidla o tři procenta vyšší preference než v průzkumech před červnovými volbami. Ani to by však AKP stále nestačilo k dosažení jejího volebního cíle – sestavení jednobarevné vlády.
Očekáváte, že nová turecká vláda, která vzejde z předčasných voleb, obnoví mírový proces a dialog s představiteli PKK?
Podle mého názoru je obnovení mírových rozhovorů (v turečtině oficiálně nazývaných „proces řešení“) s PKK pravděpodobné, a dokonce i nutné. Jiná otázka je, zda bude současná turecká vláda ochotna mluvit se současnými vůdci PKK, myslím tedy s jinými vlivnými předáky PKK než s vězněným Abdullahem Öcalanem. Nějaká forma obnoveného dialogu s Öcalanem je velmi pravděpodobná už proto, že Öcalan dlouho před zahájením dialogu v roce 2011 vyzýval k ukončení ozbrojeného boje. Pro větší úspěch rozhovorů by bylo nutné zapojit do nich i polní velitele PKK, což je ale nepravděpodobné – turecká vláda je nadále považuje za zločince a teroristy. Momentálně mi připadá jako reálnější, že turecká vláda se bude snažit o vyjednávání jen s některými kurdskými skupinami. Možná z jednání dočasně vyloučí jakékoli skupiny s vazbami na PKK. Existuje i opačná možnost, že vláda změní dosavadní kurz a začne se k mírovým rozhovorům s PKK stavět pozitivněji – k tomu by mohlo dojít, pokud vznikne koaliční kabinet s účastí CHP, nebo pokud se objeví silný nátlak ze strany světového veřejného mínění či potenciálních arbitrů mírových rozhovorů, například Spojených států.
Tolik různé varianty možného vývoje. Osobně se mi zdá zcela nejpravděpodobnější, že turecká vláda obnoví jednání s PKK, nicméně reálné výsledky mohou tyto rozhovory přinést spíše ve vzdáleném než blízkém časovém horizontu. Stále však doufám, že se mýlím.
Je jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan těžko získá Kurdy na svou stranu poté, co jím nařízené vojenské operace zanechaly v létě v kurdských městech desítky mrtvých civilistů. Jenže už předtím bylo zřetelné, že Erdoğan ztrácí důvěru Kurdů. Proč se to stalo?
Z dlouhodobého hlediska bylo největší Erdoğanovou chybou, že oživil démony tureckého nacionalismu, kteří byli předtím z velké části neutralizováni mírovým procesem s PKK. Ještě do letošního léta a prvních protitureckých útoků zaujímala v hlavním proudu turecké politiky kurdská otázka důležité místo, kam se dostala po letech cenzury a předsudků. Bohužel poté, co Turecko zahájilo nálety na pozice PKK a ta na ně odpověděla útoky, vrátil se do mainstreamových tureckých médií diskurz zlé separatistické PKK – ten tedy nikdy nevymizel úplně, ale až donedávna byl utlumený.
Co se týče Kurdů, Erdoğan vůči nim ještě před zahájením vojenské intervence z letošního léta nejvíce pochybil tím, že ve svých projevech otevřeně odsuzoval PKK a také v Sýrii působící Stranu demokratické jednoty (PYD) – obě z nich přirovnával k organizaci Islámský stát. Dokonce naznačoval, že Islámský stát jako organizace i jako model sociálního uspořádání je pro Turecko výhodnější než to, co nabízejí kurdské strany. Erdoğanovy loňské výroky zlehčující obležení kurdského města Kobani v Sýrii zřejmě připravily AKP o hlasy kurdských voličů, neboť dokonce i kurdským odpůrcům PKK jsou autonomní kurdské kantony v Sýrii sympatičtější než Islámský stát. Erdoğan podobnou rétoriku částečně opakoval po letošním bombovém útoku v Suruçi.
Jak se vlastně cítí Kurdové v turecké společnosti? Vzpomínáte si na konkrétní příklady, které by ilustrovaly jejich pozici v každodenním životě Turecka?
Letos v létě jsem pokračoval ve svém dlouhodobém výzkumu mezi mladými Kurdy, kteří migrují za prací z jihovýchodního Turecka do Istanbulu. Do každého rozhovoru jsem zařadil i několik otázek týkajících se vztahu ke kurdské kultuře a právě toho, co znamená být Kurdem v Turecku. V průběhu výzkumu jsem tak poznal lidi, kteří kdysi byli na dlouhou dobu drženi ve vazbě nebo vězení, aniž by se dostali před soud nebo se vůbec seznámili s obviněním. Tak jsem poznal, že být Kurdem v Turecku znamená velkou nejistotu: znamená to být kdykoli ze sporných důvodů zatčen a nadlouho držen ve vazbě bez nároku na spravedlivý soud.
Kurdské odcizení vůči tureckému státu snad ilustruje textová zpráva, kterou mi jeden z mých respondentů poslal ve vypjaté atmosféře 20. července, těsně po pumovém útoku na shromáždění mírových aktivistů v Suruçi. Pod dojmem této tragédie psal, že chce něco doplnit k mé dotazníkové otázce, co znamená být Kurdem v Turecku – podle něj to znamená každý den zažívat stejný pocit jako v den bombového útoku v Suruçi.