Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Evropa jako technický problém

Diskuze provázející současnou uprchlickou krizi znovu oživila pojem východní Evropa. Co stojí v pozadí takového dělení?

Jak se zdá, rozdělení na Východ a Západ nezmizelo ani čtvrtstoletí po pádu železné opony. Středoevropské státy jsou v současných diskuzích charakterizovány jako nevděčné, nedospělé a nesolidární. Nechci nijak omlouvat či hájit politické elity visegradských zemí. Na druhou stranu ale nelze ignorovat fakt, že evropská politika sklízí to, co sama sila minimálně od devadesátých let. Odmítavým reakcím politických reprezentantů středoevropských zemí k rozdělování utečenců pak nelze rozumět jen jako projevům sobectví či nevyspělosti, ale i jako výsledkům unijních politik a jejich jazyka.

Regulace místo debaty

Kořeny současné situace pregnantně popsal před osmi lety bulharský politolog Ivan Krastev. Parlamenty přistupujících zemí nebyly tehdy místy, kde se odehrávaly politické diskuze, ale hlasovacími stroji, které převáděly unijní právo do národních legislativ. „Běžní občané zažívali přechodové demokracie jako režimy, kde voliči mohli vyměnit vládu, ale nemohli změnit politiku,“ charakterizoval bulharský politolog epochu provázející vstup postkomunistických zemí do Evropské unie, při němž vlády upřednostnily budování kapitalismu před budováním demokracie.

Lze obnovit evropskou myšlenku v době, kdy politici nových členských zemí volí rétoriku trucu a širokých ramen a politici starých členských zemí nehodlají opustit jazyk rovnic a prázdných hesel?

Evropská integrace přitom byla dominantně chápána jen jako nutný předpoklad k blahobytu, nikoli jako politický projekt. Přistupující země byly povinny aplikovat evropský právní rámec. Byly chváleny, když tak činily, a kritizovány, když tento proces provázely průtahy. Nicméně nebyly spolutvůrci tohoto projektu. Tato politika bez možnosti volby sice zlepšila ekonomickou i institucionální výkonost postkomunistických zemí, ale také podle Krasteva přivedla na svět onen zvláštní typ populismu s jeho emocionální a manipulativní rétorikou zdůrazňující národní výjimečnost, odpor k evropské byrokracii a konzervativní hodnoty. Tento styl politiky byl a je pro řadu voličů atraktivní, protože vnáší do hry prvky, které racionální politika potlačuje. Existují zločiny z vášně a zločiny z rozumu. Zatímco přístupový proces by metaforicky odpovídal zabití demokracie z rozumu, rétoriku populismu ve střední Evropě je možné charakterizovat jako její zabíjení z vášně – ať už je to z hněvu, opovržení či strachu.

Instituce a reprezentanti Evropské unie na vášeň zapomněli úplně. V posledních letech mluvili ke svým občanům buď technickým jazykem operačních programů a regulačních norem, nebo vyprázdněným jazykem hesel jako „Jednotná rozmanitost“, jejichž jediným účelem bylo zajistit, aby v místnostech, kde se odehrávala unijní setkání, nebyly holé zdi. Technická řeč evropské integrace odrážela a spoluvytvářela složité a neprůhledné bruselské institucionální prostředí. Evropský projekt se tak ve veřejném diskursu smrskl na letáky v infocentrech, peníze z evropských fondů a regulace banánů a okurek. Takový jazyk ovšem znemožňoval racionální debatu odkrývající hlubší konflikty a fundamentální problémy evropského společenství. Současné diskuze o kvótách, ochraně hranic či řeckém dluhu však nesvědčí o tom, že by se tohoto technického jazyka chtěli reprezentanti unie vzdát. Solidarita v jejich promluvách stále zní jako úkol, který lze řešit kalkulačkou a vyjádřit rovnicí.

Evropské limity

Ve vztahu k Evropě tak současné české politické elity v jistém smyslu, a to v tom nejjednodušším, reprezentují své občany. Stejně jako oni chodu Evropské unie nerozumějí a neztotožňují se s ní. Evropský projekt pro ně přestal být jízdenkou k blahobytu a stal se koulí na noze. Středoevropští politici se Evropské unii necítí zavázáni. Jak píše Ivan Krastev ve svém aktuálním textu v New York Times: Evropa jim a jejich občanům slibovala turisty, ne uprchlíky.

Britští politologové Richard Bellamy a Alex Warleigh-Lack před více než deseti lety charakterizovali evropskou integraci jako elitářský projekt, který nikdy nebyl diskutován s občany. Možná, že současné krize, a to jak uprchlická, tak krize eurozóny, představují vhodný moment, kdy se do veřejné debaty konečně pustit. Lze ale obnovit evropskou myšlenku v době, kdy politici nových členských zemí volí rétoriku trucu a širokých ramen a politici starých členských zemí nehodlají opustit jazyk rovnic a prázdných hesel? Jistou naději by mohla představovat sociální hnutí rodící se zdola, která byla a jsou do určité míry hnána vizí evropské solidarity. Nicméně osud španělských Indignados ukazuje, že cesta od spontánního hnutí k institucionálnímu vlivu je velmi složitá. Tváří v tvář množství akcí, které se na podporu migrantů pořádají napříč Evropou, včetně postkomunistických zemí, by srdce rádo věřilo, že změna zdola možná je, ale rozum je v tomto směru značně skeptický.

Autor je sociolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image