Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Houellebecqovo pohřbívání republiky

Nejnovější román Michela Houellebecqa vyslovuje nepříjemné pravdy o evropské současnosti, a proto stojí za to jej číst.

Během prvních pěti dnů od vydání se románu Podvolení (Soumission, 2015) Michela Houellebecqa prodalo kolem 120 tisíc výtisků. Už 29. prosince leaknula jeho elektronická verze, a stal se tak vůbec první francouzskou publikací, jejíž pirátská kopie se na internetu objevila ještě před uvedením na knižní pulty. V den vydání navíc teroristé vystříleli redakci Charlie Hebdo. Na stolech v tu dobu nejspíš leželo několik výtisků aktuálního čísla, na němž karikatura Houellebecqa provolává: „V roce 2015 přijdu o zuby, v roce 2022 budu držet ramadán.“ Obětí útoku byl i jeho přítel, ekonom Bernard Maris. Ve svém prvním interview po pařížských útocích premiér Manuel Valls prohlásil: „Francie, to není jenom Michel Houellebecq. To není intolerance, nenávist a strach.“ Z druhé strany tábora přispěchala Marine Le Penová a označila Podvolení za „fikci, která se jednoho dne může stát realitou.“ Stručně řečeno, Houellebecqův román se musel stát bestsellerem.

Mizerná politologická prognóza

Děj knihy začíná před francouzskými prezidentskými volbami roku 2022. Po celé Francii probíhají násilné konfrontace radikálně pravicových identitárních skupin se salafistickými islamisty. Do této konstelace vstupuje nadějný muslimský politik Mohammed Ben Abbes (někteří kritici jej označují za muslimskou verzi Charlese de Gaulla), prezidentský kandidát umírněné islámské strany Muslimská jednota, který svým působením vypjatou situaci uklidňuje. Odmítá sice liberální a sekulární hodnoty a chce je nahradit náboženským, patriarchálním společenským modelem, zároveň ale odsuzuje islamistické radikály a tlumí vášně. Společně s kandidátkou Národní fronty, Marine Le Penovou, postoupí do druhého kola. Jeho kandidaturu ze strachu před úspěchem extrémní pravice podpoří socialisté i liberálně pravicová UMP. S jejich pomocí se Ben Abbes stává novým prezidentem Francie. Za to jim Ben Abbes velkoryse přenechá všechna ministerská křesla kromě školství.

Houellebecqova kritika jde ke kořenům. Ukazuje, že ideologie liberálního humanismu postrádá životaschopný základ.

Ve Francii okamžitě zavládne mír, nezaměstnanost mizí poté, co je ženám odebráno právo na práci, islamizované univerzity se dostávají do rukou soukromých investorů z bohatých zemí Perského zálivu, je zlegalizována polygamie a Ben Abbes se pokouší rozšířit Evropskou unii na blízkovýchodní a severoafrické břehy Středozemního moře, a napodobit tak někdejší římskou říši císaře Oktaviána.

Pokud bychom chtěli Houellebecqovu knihu brát jako politologickou prognózu, příliš by neobstála. Muslimové dnes tvoří asi šest až osm procent francouzské populace a těžko se za sedm let stanou rozhodující politickou silou v zemi. Houellebecqova fikce zároveň naznačuje, že francouzští muslimové tvoří homogenní celek s jediným politickým názorem. Tuto představu například zpochybňuje přítomnost muslimky Najat Vallaud-Belkacemové, historicky první ministryně školství, ve vládě socialistů. Pokud ale Houellebecq nechtěl napsat věrohodnou vizi francouzské budoucnosti, tak co tedy?

„Ano, to je přesné!“

Podvolení je ofenzivou na francouzské střední vrstvy a intelektuální elity, jejich konzumerismus, pohodlnost a nedostatek životního elánu v soukromých i politických záležitostech. To vše dělá z měšťáků apatické a nezakotvené ubožáky. Popisy osamělosti a trapnosti absolutně průměrných, středostavovských bílých Francouzů šly této literární hvězdě vždy výtečně. Obludná hyperbola laboratorního pozorování středních vrstev rozesmívá chudé i bohaté – a middle class se ráda pobaví na vlastní účet. I tento masochistický středostavovský smích je součástí myšlenkového světa, který jeho prózy analyzují. Měšťák souhlasně přikyvuje: „Ano, to je přesné!“

Mezi mnoha projevy zoufalství ale u Houellebecqa vyniká mizerný sexuální a partnerský život. Všechny jeho postavy jsou uvězněny v pornografickém univerzu, které Houellebecq interpretuje jako nevyhnutelný důsledek sexuální liberalizace šedesátých let, jak naznačuje třeba v románu Elementární částice (1998). Pro francouzského spisovatele je to však jen jeden z projevů obecnějšího problému – atomizace společnosti v liberálním kapitalismu. Ani nová kniha není v tomto ohledu výjimkou.

Nejčastěji se v článcích o Podvolení objevuje slovo sekularismus. Ne náhodou, právě hranice sekularismu v románu Houellebecq důsledně zkoumá. Společně s ním pak i hodnoty osvícenství a republikánství. Jeho názory sice můžeme označit za reakční a hrubě konzervativní, ale v jeho tvorbě najdeme pronikavé reflexe na téma současná západní civilizace. V Podvolení se Houellebecq rozhodl euroatlantické společnosti kritizovat na pozadí jejich „souboje“ s hodnotami islámského světa.

Houellebecqův pozorovací a analytický talent vždy vyvažoval tezovitost a nedostatek psychologické propracovanosti jeho postav, které nikdy nebyly opravdovými hybateli děje. Dění v jeho knihách uvádějí do pohybu většinou dějiny – střety civilizací, pocity ohrožení a blížícího se zániku. Ještě v žádné Houellebecqově knize nebyla role dějin tak silná jako v Podvolení.

Daleko k novému životu

O islámu mluví Houellebecq často, jeho vztah k němu se ale v posledních letech proměnil. Ačkoli u člověka, jenž se v pseudodokumentu Únos Michela Houellebecqa z loňského roku stal rukojmím al-Káidy a se svými únosci se nakonec v groteskním vyústění spřátelí, se stínu podezření ze špinavé mystifikační hry asi nezbavíme. Snad aby svou pověst rebela ještě trochu přiživil, začal islám v tomto ohledu obhajovat jako pevnější, životaschopnější a autentičtější světonázor než křesťanství, o republikánském sekularismu ani nemluvě. Vykresluje jej jako slastné masochistické podvolení se náboženským pravidlům, která představují cestu ven z hédonismu, konzumerismu a individualismu současné Paříže. Ostatně i samotný název knihy je odvozen od původního významu arabského al-Islám – dobrovolné podvolení se vůli Boží. A aby toho nebylo málo, i jméno hlavního hrdiny Françoise, je především synekdochou myšlenkového světa současné Francie.

Houellebecqova kritika jde ke kořenům. Ukazuje, že ideologie liberálního humanismu postrádá životaschopný základ. Jeho hrdinové tyto hodnoty buď přímo pošlapávají, nebo se na jejich destrukci s odstupem, ale souhlasně dívají. Také François je směšný vysokoškolský pedagog, jeho sexuální návyky jsou dokonalou karikaturou vyprahlosti. Jeho politologické analýzy v důsledku toho působí nevěrohodně a realita se jimi odmítá řídit. Ocitá se v nepřehledné dějinné situaci a netuší, jak se zachovat. François, expert na dílo predekadentního spisovatele Jorise Karla Huysmanse, je plný obav, ale nechává okolí cloumat jeho osudem. Vnitřní myšlenkový souboj zmateného literárního experta stojí v groteskním protikladu k jeho neschopnosti podílet se na podobě vlastního života. Tato parodie antického dramatu je zatím nejošklivějším Houellebecqovým vtipem na adresu střední třídy. „Jsem vskutku znechucen svým životem, unaven sám sebou, ale k tomu, abych vedl jiný život, mám daleko!“ vystihuje Françoise motto knihy z Huysmansova románu Na cestě (1895)

Tyto charakteristiky Houellebecq ještě zvýrazní, když popisuje, proč se François nakonec podvolí novém řádu, konvertuje k islámu a přijme profesorské místo na nové Sorbonně. Přestože naoko přemítá nad filosofickými a náboženskými odlišnostmi křesťanství a islámu, místo přijímá spíš kvůli štědrému platu a příslibu polygamního manželství s vhodně vybranými ženami. Je to směšné, ale i tady míří Houellebecq hlouběji. Osamělého literárního historika, jemuž v nedávné době zemřeli oba rodiče, nezaslepila jen představa osobního sexuálního harému. Mnohoženství je pro něj taky příslibem navrácení k prožitku pospolitosti. Zahalování žen a konec strachu z osamělosti pak tlumí pocity frustrace a sexuální napětí ve společnosti.

Podvolte se!

Aby dosáhl Houellebecq co nejpůsobivějšího efektu, neváhá použít i ta největší nacionalistická klišé. Tím je třeba povídačka o podobnosti současné společenské atmosféry se stavem, v němž se necházela pozdní římská říše těsně před zánikem. Mátožný literární historik z upadlé současnosti věnuje nejlepší roky svého života dekadentnímu spisovateli z epochy fin de siècle – lepší příznak konce civilizace pohledat. S hrozbou kulturního zániku operují také radikální islamisté a ultrapravičáci, kteří ale postupně zjišťují, že mají mnoho společného. Zvolením Abbese násilnosti mezi islamisty a identitáři ustanou. Můžeme to chápat jako slepou skvrnu románu, nedotaženost nebo taky jako myšlenkovou zkratku, která říká: Není mezi vámi rozdíl, podvolte se!

Melancholická a nihilistická figura konce civilizace má ovšem ještě svoji sarkastičtější tvář. Perspektivou „longue durée“ totiž podobné starosti působí namyšleně, nepatřičně, nicotně. Konec taky znamená nový začátek. Houellebecqův román je tak i rozlučkou s myšlenkou o konci dějin. Tento mýtus stvořený pádem železné opony už nějaký čas dodýchává a Houellebecq mu svou knihou dává ránu z milosti. Jeho šoková terapie nás vhazuje zpět do dějin. Nutí nás, abychom pochopili, že budoucnost určují zápasy, které o její podobu vedeme. Upozorňuje nás ovšem taky na to, že na časové ose dějin tvoří existence moderních sekulárních společností jen zcela zanedbatelný úsek – pouhá dvě století, která mohou z pohledu věčnosti vypadat jen jako drobná anomálie.

Autor je redaktor A2larmu a čtrnáctideníku A2.

 

Michel Houellebecq: Podvolení. Přeložil Alan Beguivin. Odeon, Praha 2015, 248 stran.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image