Dnešní situace v Evropě ukazuje, že od společné měny toho chceme až moc. Právě na euru si můžeme ilustrovat, že určité funkce peněz stojí proti sobě a že chtít po jedné měně nadměrné množství věcí najednou podporuje koncentraci bohatství a divergenci ekonomik. A to je přesný opak toho, co se od eura slibovalo. V čem konkrétně je problém?
Peníze a jejich rozpory
Základní funkcí peněz je sloužit jako prostředek směny. Díky tomu se vyhýbáme spoustě nepříjemností, o čemž jsme mluvili už v minulém dílu našeho seriálu. Peníze jako zúčtovací jednotka nám poskytují přehled o cenách a umožňují jejich racionální srovnání. A pak je tu funkce peněz jako uchovatele bohatství, jež nám umožňuje překlenovat čas. Právě v této chvíli ale nastává problém. Funkce peněz jako prostředku směny je totiž v rozporu s jejich rolí uchovatele bohatství. Tento rozpor známe z peněžních dějin velmi dobře. A najdeme i příklady jeho řešení ve formě zlaťáků (uchovatel bohatství) a měďáků (prostředek směny). Z příkladů nedávné a stále inspirující historie jsou to samozřejmě hlavně lokální měny.
Čím více je měnová soustava koncentrovaná, tím více pomáhá regionům či zemím, které mají náskok a jsou bohatší, protože zdroje plynou opět hlavně k nim.
Na jedné straně se rychlý oběh peněz na určitém území může ukázat jako velmi prospěšný. Rozpor mezi funkcí uchovatele bohatství a prostředku směny však také často vede k tomu, že ze strukturálně slabších zemí či regionů odtékají zdroje. A po nich je následují i lidé (zejména jde o odchod „mozků“, budoucího potenciálu země), což jen prohlubuje jejich špatné postavení. Místo všemožných dotačních programů, které mohou bohužel poskytovat prostor pro dobývání renty nejrůznějšími politicky spřátelenými gangy, se nabízí jako vhodnější řešení právě lokální měna. Řadu inspirujících příkladů najdeme jak v minulosti, tak dnes, přičemž mezi ty nejlépe fungující patří německý Chiemgauer (o něm se můžete dozvědět více zde).
Podstatou lokální měny je zrychlený oběh peněz na určitém území, obvykle podpořený tím, že měna časem ztrácí na hodnotě (to je právě ten rozpor vůči funkci uchovatele bohatství). Jejím úkolem je „točit se“ v regionu, protože mimo něj je k ničemu. Tím může představovat vítaný zdroj, který pomůže zlepšit strukturu ekonomiky, zvýšit zaměstnanost a celkový potenciál regionu. V České republice máme zkušenost s tzv. místními výměnnými systémy (LETS), které mohou být také zajímavou alternativou, obzvláště zahrnují-li pestrý a široký okruh lidí. Ale ty ve své podstatě nevedou ke změně struktury ekonomiky – a právě zde je role lokální měny nezastupitelná. Na Slovensku ostatně již zárodky lokálních měn najdeme v podobě bratislavského a zvolenského živce.
Keynesovy zapomenuté myšlenky
Lokální měny navíc nutně musí vznikat „zdola“ – jsou tak spojeny s aktivitou místních komunit. Dalším bonusem je, že poplatek související s konverzí mezi měnou domácí (oficiální) a lokální bývá spojen s podporou určitého komunitního projektu.
Čím více je měnová soustava koncentrovaná, tím více pomáhá regionům či zemím, které mají náskok a jsou bohatší, protože zdroje plynou opět hlavně k nim. Eurozóna je bohužel velmi dobrou ilustrací tohoto jevu. I proto řada progresivních ekonomů navrhovala, aby se problémy Řecka (podobně jako dalších zemí) řešily vznikem paralelní místní měny (drachmy) vedle eura. Drachma by sice bezesporu vůči euru silně oslabila, ale mohla by překonávat problémy likvidity v domácí ekonomice. Tyto návrhy ostatně nezazněly jen od řeckých představitelů, ale třeba i od Thomase Mayera z Deutsche Bank (než byl „odejit“).
Na globální úrovni je dominantní měnou americký dolar. To je pro Spojené státy privilegium, jehož kořeny sahají až do Brettonwoodské konference z roku 1944. Jak jsem již kdysi napsala, tehdejší myšlenka na mezinárodní měnu zvanou bancore, s níž přišel ekonom John M. Keynes, prohrála jen proto, že Američané byli dost silní na to, aby prosadili mocenské řešení, které plně vyhovovalo jim. Kdo by totiž nechtěl platit své externí dluhy v měně, po které je světová poptávka a kterou plně ovládá? Euro mělo být významnou alternativou, ale to se nepovedlo a vzhledem k problémům Eurozóny to nelze ani očekávat. Dynamicky roste role čínského jüanu, ale přece jen z velmi nízkého základu. Byli to ovšem právě čínští představitelé, kteří se po krizi 2008 vrátili ke Keynesově ideji bancoreu, jež neztratila nic na své aktuálnosti. Umělá nadnárodní měna, svázaná s reálnými komoditami, by se vyhnula i tzv. Triffinovu dilematu, které uvádí, že jedna měna nemůže uspokojivě plnit dvě role – být měnou určité země či regionu a zároveň měnou světovou.
Domnívám se, že budoucí uspořádání by mělo mít stupňovitou podobu pestrého svazku měn lokálních, národních i nadnárodních, završeného bancorem. Ale chceme-li od jedné měny všechny role, fixujeme tím moc nejsilnějších aktérů, kteří si mohou udržovat náskok před ostatními. A tohoto tématu se týká i odpovědnost bankovního sektoru. Na závěr dnešního dílu si proto dovolím upozornit, že skupina G30 vydala obsáhlý materiál, v němž prominentní bankéři, například Jean-Claude Trichet či Paul Volcker, tvrdě kritizují stav tohoto sektoru. Navrhují i řadu nápravných opatření, z nichž většina se týká etických standardů a navrhuje na jedné straně podporu whistleblowerů a na druhé straně tvrdá trestní stíhání.
Autorka je ekonomka.