Z výhledu na moře jí zbyla pěticentimetrová škvírka už před deseti lety. Někdy odjela jen na pár měsíců a po návratu nepoznala vlastní ulici. „Chodím tudy od dětství, a tohle město mi někdo krade před očima. Nevím, co se s ním stane, nevím, kam všichni zmizeli, a nevím, k čemu je město bez lidí.“ Summer se v Seattlu narodila, provází mě po ulicích čtvrti Capitol Hill a já vím, že to, co popisuje jako vylidnění, je fakticky pravý opak. Jsme v nejrychleji rostoucím městě Spojených států amerických. Přibudou zde dva tisíce lidí měsíčně, a to navzdory skutečnosti, že domácí utíkají pryč, jako by je na nože brali. A skutečně je na nože berou.
V nejlevicovějším městě USA, v němž žije po New Yorku a Los Angeles největší počet lidí bez domova, má navrhovaná regulace nájemného paradoxně daleko větší šanci na úspěch než třeba sociální bydlení.
Gentrifikace je označení pro společensko-kulturní změny související s přesunem obyvatelstva: povětšinou bílí příslušníci střední třídy se přistěhují do levných sousedství a svými bílými (zde zelenými) penězi zrekonstruují domy, obchody a celé ulice, čímž se sice zvýší hodnota nemovitostí a atraktivita pro developery, ale zároveň odtud kvůli rostoucím nájmům prchají původní nízkopříjmoví obyvatelé a malé podniky. A s nimi mizí také duch místa, neboli genius loci. Tam, kde býval leštič bot, škola, kostel, čistírna, trafika a food banka, tam, kde děti vystříhaly díru do plotu starého opuštěného baráku, tam, kde postávali černí pouliční muzikanti hned vedle stánku s burgery za tři dolary, tam teď všude potkávám nablýskané obchody, kavárny a bary s usměvavými vousatými brýlatými prodejci, kteří mají všichni nějakou záhadou na zástěře cosi ručně vyšívaného a prodávají cosi bez cukru, lepku, trans tuku, aromat, barviv a umělých příchutí.
Zloději punku
V těchto přízemních nových domech, které tu rostou jako houby po dešti, mají sice sojové, kokosové, lněné a bůhvíjaké veganské mléko, ale ani dnes, ani zítra si kafe (za osm) nedám. Trochu z principu a trochu ze strachu, že by mě někdo v takovém podniku zachytil na selfíčku a lípnul na Instagram. To by byl konec kariéry, protože tohle by mi mlaďoši bez domova, se kterými tu spolupracuji, nikdy neodpustili. O gentrifikaci vědí své, o hipsterech ostatně také. A tak se dozvídám, co takových selfíček se tu denně nacvaká. Hipstera prý definitivně poznám podle toho, že si fotí jídlo. Těch klíčků a semínek, co za den spořádá, aby se vešel do slimek. Kdysi na to býval dobrý kokain. Štýlo je ale dnes spíš dietní řehole.
Je to tak, narazili jsme na všeobecně známého viníka seattleské gentrifikace, které se také někdy říká hipsterifikace. Tváří se to jako Lojza nebo Líza, někde na těle to má kérku slečny Marpleové, jelena nebo proužkovaného medvídka. Jezdí to na čemsi, co vypadá jako dvacet let staré kolo, ve skutečnosti jde ale o nový model bicyklu. Celé se to vlastně tváří jako něco jiného, pokérovaného a děsně cool, ale pracuje to v jednom z mrakodrapů v downtownu. Mlaďoši bez domova těmhle bytostem přezdívají „zloději punku“. Anebo prostě „hipsterská verbež“. Ty věžáky, ve kterých denně klepou do klávesnic, nesou názvy Microsoft nebo Google a docela nedávno se zde usídlil i Amazon. S ním přišel zdrcující zásah do bojového území.
Vraťte mi dealera
Válka, o které se tu dočtete na plakátech telefonních sloupů, vypukla až tehdy, když se Amazon přiblížil posvátné čtvrti vyděděnců. Summer se na Capitol Hillu narodila, ze školy chodívala pěšky. Sousedství nechvalně známé svojí živelnou bezdomoveckou, punkovou, drogovou a queer scénou jí nepřišlo nijak neobvyklé, stejně jako jejím rodičům a dalším stovkám afroamerických, čínských, hispánských a chudých bílých rodin. Chlápkové se tu procházeli ruku v ruce, dealeři postávali na nárožích a vysoké černé drag queens s dlouhými řasami a rudými rtěnkami patřily ke koloritu místa posetého gay bary. Jídlo bylo na každém rohu za babku, kafe za jeden a půl dolaru, a tak nějak přirozeně se Capitol Hill stal domovem punkáčů, umělců a podivínů, kteří přebývali v jeho levných starých dřevěných barabiznách. Žádné jiné místo v Seattlu takovou svobodu neposkytovalo.
Přežili toho hodně. Summer popisuje osmdesátkový úprk středních tříd z centra na předměstí, devadesátkový příchod Microsoftu s tisícovkami zaměstnanců, kolaps trhu s nemovitostmi a splasknutí příměstské bubliny v roce 2008. Návrat bílých utečenců zpět do města byl jen otázkou času. Všechno tohle prý původní punkoví a taky afroameričtí, latinoameričtí, čínští a vietnamští obyvatelé Capitol Hillu nějakým zázrakem jakž takž přežili, i když jejich počty významně poklesly. Ovšem jen do příchodu Amazonu. Současná koncentrace naplavenin a míra kapitálu v centru města se už bez boje ustát nedá. „Tenhle boom nás zasáhl silně. Lidé utíkají pryč. Tohle je velký, a bude to mít důsledky. Radši budu mít na každém rohu drogového dealera jako kdysi, než aby mi jednou za půl roku navýšili nájem o pět set dolarů. Jsme ve válce o město,“ uzavírá moje průvodkyně.
Summer přitom nereprezentuje pohled těch nejchudších hispánských a afroamerických rodin. Ty už z kopce zmizely dávno. Z vršku Capitol Hillu jsou nyní vytlačováni zdravotníci, knihovníci, učitelé, sociální pracovníci, obyčejné rodiny a s nimi i veřejné školy, veřejná infrastruktura, komunitní centra a místa pomoci a setkávání. Pokérovaná microsoftčata a amazončata disponují tučnými výplatními páskami a v duchu volné ruky trhu volí pro své ratolesti soukromé školy. Na místě těch opuštěných státních se stavějí další a další luxusní apartmány s nájmem čtyři tisíce dolarů za jednopokojový byt. Město se rychlým tempem proměňuje, a co je nepřehlédnutelné, je čím dál bělejší.
Na dvou frontách
Zůstává paradox. Protože Capitol Hill ještě neztratil svoji punkovou a queer tvář úplně, do jeho okouzlujících barů, podobně jako u nás do Stodolní, večer co večer putují štrůdly testosteronových skupinek – s jedním jediným cílem: zlít se do němoty a vystát frontu na taxík domů. Co s sebou tyhle party freshmanů, studentů a rychle zbohatlých mladých tech-pracovníků přinášejí, to tenhle kopec nezažil ani v dobách své největší gangsterské slávy. Homofobní verbální útoky a násilí, noční potyčky a rvačky, stejně jako fyzické napadání lidí bez domova jsou na vzestupu. Ženy se už nočními ulicemi samy neprocházejí. Mnozí sice z kopce dávno utekli kvůli neudržitelným nájmům, zbyli však ti, kteří neměli co ztratit. V přední bojové linii tak zůstávají bezdomovci, blázni, vandráci a místní buzny, kteří se svých pozic, barů a zákazníků vzdát nehodlají.
Přetahovaná se děje přímo na ulici, současně ale probíhá i naštvaná kampaň Rent is out of control, volající po regulaci nájmů, do níž je zapojená řada občanských iniciativ, včetně Occupy Seattle, Socialist Alternative a místního občanského média The Stranger. Kampaň jde ruku v ruce se zápasem o minimální mzdu. Zatímco u mezd se město pod tlakem demonstrací rozhoupalo a stanovilo její výši na patnáct dolarů za hodinu, regulace nájemného je prý zatím příliš těžkým okovem pro neviditelnou ruku trhu.
V nejlevicovějším městě USA, v němž žije po New Yorku a Los Angeles největší počet lidí bez domova, má přitom navrhovaná regulace nájemného paradoxně daleko větší šanci na úspěch než třeba sociální bydlení. Regulace je totiž požadavkem právě oněch středních tříd, které skříply samy sebe. Na předměstí se jim už nechce. Pohled na propast, kterou mezi lidmi vytvořili zprvu oslavovaní tech-giganti, je nemilá. Tihle lidé se totiž ocitli na té horší straně a dobře to vědí. Jsou vzdělaní, bílí, podvedení a naštvaní. Buď zaburácejí o trochu hlasitěji, nebo se přestěhují zase o kousek dál na jih. Když to nevyjde, v nějaké kavárně si seženou třebas druhý nebo třetí job, k tomu kérku, kostěné brýle a zástěru. Naučí se, jak se pění sojové kapučíno, a ohnou hřbet pro každý bio eko kelímek, pro který si přijde úplně totožný cool hipster, ovšem bez zástěry. Kruh se pootočí jenom o trošku a nic moc se nestane. Lidé se budou dál po nocích prát za prostor v průchodu nějakého domu na svém kopci.
Autor je sociální pracovník a publicista.