Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Michał Sutowski o volbách do polského parlamentu

Podle polského politologa vládnoucí středopravicová Občanská platforma ani opoziční pravicově konzervativní Právo a spravedlnost nereprezentují dostatečně zájmy polského lidu.

O víkendu budou v sousedním Polsku voliči rozhodovat o složení polského parlamentu v nadcházejících čtyřech letech. Očekává se především souboj mezi liberální Občanskou platformou Donalda Tuska a Ewy Kopaczové a konzervativně-katolickým Právem a spravedlností předsedy Jarosława Kaczyńského. O tom, jaká témata v současnosti hýbou polskou společností a zda existuje šance na změnu tamější politické scény, jsme mluvili s politickým komentátorem a analytikem Michałem Sutowským.

 

Jaká jsou hlavní témata volební kampaně?

Vidím jistý rozdíl mezi volebními tématy a tím, co považuji za hlavní problémy, které sužují polskou společnost. Nicméně dnes se mnohem víc než dřív hovoří o takových otázkách, jako jsou nerovné daňové zatížení, prekarizované pracovní podmínky a nízké mzdy, nedostatečná podpora rodin s dětmi, nucená ekonomická migrace do západoevropských zemí a možné způsoby, jak ji zastavit, problémy slezského uhelného průmyslu nebo skutečnost, že část polské střední třídy uvízla v pasti hypoték financovaných a splácených ve švýcarských francích.

Dvě nejdůležitější strany – vládnoucí středopravicová Občanská platforma a opoziční konzervativně pravicové Právo a spravedlnost – náležitě nevyjadřují základní zájmy polského lidu. Obě strany by rády vměstnaly veřejnou debatu do dvojpólového rámce. Tak o sobě vládnoucí Občanská platforma bude tvrdit, že reprezentuje ty, kdo jsou vcelku spokojeni s daným stavem modernizace a s hlavním proudem evropské politiky, zatímco Právo a spravedlnost by ráda přinesla značné změny, související s oživením někdejší hrdosti polské politické reprezentace, posílením národní suverenity, tradičních hodnot a podobně. Trochu se to podobá Orbánově Maďarsku, jen bez Orbánových proruských sklonů. Předseda Práva a spravedlnosti ostatně před časem otevřeně vyhlásil: „Přijde den, kdy se nám podaří, abychom ve Varšavě měli Budapešť.“

V Občanské platformě se přitom zřetelně projevuje jakési vyčerpání a rezignace. Mimořádně necharismatická předsedkyně Ewa Kopaczová se snaží sebe a svou stranu prezentovat jako racionální a pragmatickou sílu, která ochrání Polsko před konzervativním radikalismem, politickou pomstychtivostí a šílenou zahraniční politikou představovanou Právem a spravedlností. Tuto strategii velice efektivně používal předchozí ministerský předseda Donald Tusk, když se prezentoval jako pragmatický vůdce, který ochrání Polsko před Kaczyńskim, udrží ekonomický rozvoj a provede národ ekonomickou krizí. Ale to už dnes zkrátka ztratilo svoje kouzlo. Mnoho lidí se sice stále obává Kaczyńského, ovšem Kopaczová není na rozdíl od Tuska vnímána jako dostatečná překážka jeho nástupu k moci.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Právo a spravedlnost má podporu kolem 30 až 35 procent a Občanská platforma asi 25 procent. Zdá se, že její taktický pragmatismus už příliš neoslovuje. Proč?

První důvod je celkem jednoduchý: Donald Tusk byl mnohem lepší vůdce a řečník než Ewa Kopaczová, která je vnímána jako Tuskovo nominované „dítko“, jako „náhražkový Tusk“. Ale jsou i jiné, podstatně hlubší důvody. Napříč polským veřejným míněním existuje široká shoda na tom, že vládnoucí strana nemá plán dalšího rozvoje, kromě obvyklého lákání zahraničního kapitálu pomocí snižování ceny práce, z čehož samozřejmě plynou nižší mzdy. Jakkoli se vláda snažila představit Polsko jako „kvetoucí ostrov“, který nepřestal růst ani během krize, lidé cítí, že to není celá pravda. Účet za krizi platí pracující chudoba na flexibilním trhu práce. Kromě toho hodně lidí cítí, že relativně dobré sociální podmínky posledních let nejsou ani tak výsledkem politiky vládnoucí strany jako spíše peněz ze strukturálních fondů Evropské unie. Navíc více než milion Poláků odešlo za prací do zahraničí.

Dvě nejdůležitější strany – vládnoucí středopravicová Občanská platforma a opoziční konzervativně pravicové Právo a spravedlnost – náležitě nevyjadřují základní zájmy polského lidu.

Další problém vidím v tom, že voliči cítí, že vládnoucí elita je extrémně odcizená obyčejným lidem. To se stalo zřejmým zvláště ve volební kampani k prezidentským volbám v květnu letošního roku. Tehdy se Bronisław Komorowski, bývalý prezident spojený s Občanskou platformou, projevil jako extrémně arogantní politik, připravený vykreslit každého, kdo by přišel s kritikou jakéhokoli aspektu polské transformace za posledních pětadvacet let, jako „iracionálního radikála“. Lidé jsou zkrátka nespokojeni s posledními roky vlády Občanské platformy a vnímají tuto stranu jako vyčerpaný projekt.

Čím přitahuje voliče Právo a spravedlnost a co naopak vládnoucí strana nenabízí?

Řekl bych, že nabízejí různé věci různým částem svého elektorátu. Za prvé, asi tak polovina jejich voličů představuje tvrdé jádro, které naslouchá vyprávění o smolenské letecké havárii jako spikleneckému dramatu. To koresponduje s rámcovou myšlenkou, že Polsku po roce 1989 vládne „šedá síť“ sestávající z postkomunistických tajných služeb, liberálních médií a odcizených intelektuálů. To je příběh, který vyprávěl Kaczyński dlouho před rokem 2005, kdy poprvé vyhrál volby. Samozřejmě, je mnoho lidí, kteří jsou prostě pravicoví tradicionalisté s velmi starosvětským pohledem na rodinu, ženy a homosexualitu – například polská katolická církev převážně podporuje Právo a spravedlnost. Ale je tu také část odborů. Konkrétně Solidarita, velice silná konzervativní odborová centrála, podporuje Právo a spravedlnost. To je významný faktor zvláště v průmyslových oblastech jako Slezsko. Občanská platforma je sice také velmi skeptická ohledně „zelených technologií“, bývá však podezřívána, že potají prosazuje uzavření polských dolů. Pokud jde o sociální politiku, Právo a spravedlnost slibuje výrazný nárůst rodinných benefitů, ale bez jasné myšlenky, kde na ně vezme.

Co obnáší návrhy Práva a spravedlnosti v zahraniční politice?

Andrzej Duda, současný prezident z Práva a spravedlnosti, se i přes svůj nedávný projev na Valném shromáždění OSN ukázal být celkem pasivní. Před volbami tvrdil, že bude pokračovat v dědictví Lecha Kaczyńského, ale ve skutečnosti byl, co se týče zahraniční politiky, poměrně zdrženlivý. Kaczyńského si pamatujeme jako velmi proukrajinského politika. Právo a spravedlnost samozřejmě prohlašuje, že je proti ruskému imperialismu, ale ve straně je patrná tendence opustit mesianistickou podporu východních zemí proti Rusku. Jedním z důvodů pro to je skepse ohledně Ukrajinců, široce rozšířená v konzervativní části politické krajiny, zejména z historických důvodů. Na druhou stranu si nemyslím, že Jaroslaw Kaczyński věří, že udržení silné a nezávislé Ukrajiny je v jádru polského národního zájmu v tom smyslu, jak si to myslel jeho bratr Lech. Rétoricky je Právo a spravedlnost tvrdě proti Rusku, ale myslím, že nemá příliš jasno, jakými nástroji Rusko odradit od další agrese – to by vyžadovalo organizovanou akci v rámci Evropské unie, včetně Německa, ve prospěch Ukrajiny a Právo a spravedlnost není dost silná, aby toto prosadila.

Byla uprchlická krize klíčovým tématem kampaně?

Klíčovým ne, ale důležitým ano. Probíhá zřetelný konflikt mezi vládou, která se velmi zdráhá přijmout nějaké jasné stanovisko k této problematice, ale nakonec souhlasila s německým návrhem uprchlíky přerozdělit, a opozicí, která toto rozhodnutí podrobila příkré kritice a otevřeně vyjádřila podporu Orbánovi. Opozice a strany v pravé části spektra používaly velmi často poměrně rasistickou, antimuslimskou rétoriku za hranicemi běžného diskurzu „střetu civilizací“. Nejsem si jist, jestli toto bude zásadní mobilizační faktor, ale pro pravicové voliče by být mohl. Samozřejmě to ještě neznamená, že budou nutně volit Právo a spravedlnost, zvláště když uvážíme, že i menší pravicové strany hovořily podobně rasistickým jazykem.

Zmínil jste slábnutí podpory Pawłu Kukizovi. Proč už není tak úspěšný, jak byl v prezidentských volbách?

Jedna strana věci je, že v prezidentských volbách lidé vybírají osobnost, a ne stranu. Kukiz se ukázal být charismatickou osobností schopnou zaujmout lidi, kanalizovat jejich vztek a frustraci a proměnit je v jednoduchou politickou agendu. Jmenovitě jde o myšlenku volební reformy směrem k jednomandátovým obvodům. V podstatě říkal: „Kašlu na systém, ať zloději a podvodníci táhnou do hajzlu.“ A zároveň používal nacionalistickou, konzervativní a volnotržní rétoriku. Coby bývalá rocková hvězda působil celkem důvěryhodně a získal významné množství protestních hlasů. Vypráví se taková anekdota, že nejgooglovanější fráze v Polsku ten den, kdy Kukiz dostal dvacet procent, byla „Kukizův program“. To znamená, že jen velice málo z jeho podporovatelů se staralo o detaily Kukizovy agendy, když mu dávali svůj hlas. Nicméně od voleb neuběhlo ani několik týdnů a ukázalo se, že kompletně postrádá nezbytné politické schopnosti a dovednosti. Je příliš individualistický, neschopný spolupráce s lidmi, neschopný vytvořit pevnější strukturu a své potenciální spojence si již stihl znepřátelit. Byl také opakovaně zdiskreditován novináři, kteří se ho ptali na celkem jednoduché otázky. Takže myslím, že Kukize už mnoho lidí vážně nebere. A samozřejmě v prezidentské kampani, aspoň v prvním kole, volíte toho, kdo se vám líbí, kdo vyjadřuje spíše vaše pocity než vaše politické zájmy. Když kandidují politické strany, jde o něco jiného.

Co ostatní malé strany, které se vynořily? Jaké ty mají šance?

Agrární Polská lidová strana, která má dlouhou tradici, se pravděpodobně do parlamentu dostane. Má mimořádně silné stranické struktury na venkově. A samozřejmě je jazýčkem na vahách, protože může jít do koalice s kýmkoli. Polskem se šířila anekdota, kterak se stranického předsedy agrárníků ptají, kdo podle něj vyhraje volby, a on odpoví: „Náš budoucí koaliční partner.“

Důležitým fenoménem je také Nowoczesna.pl, kterou vede Ryszard Petru. Jejich roli bych charakterizoval pojmem falešná antisystémová strana. Falešná, protože Ryszard Petru je člověk úzce svázaný s bankovním sektorem – byl vlivným neoliberálním odborníkem na ekonomiku a žákem neoliberálního guru Leszka Balcerowicze. Strana má standardní liberálně populistickou agendu: snižování daní, podpora soukromého zdravotního pojištění, zlepšení podmínek pro podnikatele, ekonomika inovací a tak dále. Ve skutečnosti jde o uskupení spíš antietatistické než antisystémové. V podstatě nabízí liberální populismus zaměřený ne na frustrované lidi, jako to dělá Paweł Kukiz, ale spíše na ambiciózní mladou střední třídu. Můžou sebrat pár hlasů Občanské platformě, protože opakují myšlenky, které tvořily jádro jejího programu před patnácti lety.

A pak je tu Sjednocená levice. Sestává ze staré postkomunistické strany, ale zahrnuje i řadu zdola vyrostlých levicových skupin, díky nimž platforma vypadá nově. Momentálně mají v průzkumech 10 až 12 procent, nepatrně víc než Nowoczesna.pl.

Je Sjednocená levice, coby koalice několika menších uskupení, schopná nabídnout soudržný program?

Samozřejmě existuje určité tření mezi sociálnědemokratickou agendou progresivního zdanění a rozšířené sociální podpory a diskurzem podpory podnikání, jejž používá hlavně liberální frakce. Nicméně poselství předsedkyně uskupení Barbary Nowacke je jednoznačně progresivní ve skandinávském stylu – včetně vyšších úlev na daních pro chudé a zvýšení daňové povinnosti pro bohaté, zlepšení sítě sociální a zdravotní péče, orientace na „zelenější“ řešení, práv menšin, sekulárního školství, reprodukčního zdraví a genderové rovnosti. Docela dobře to vše sedí k obrazu mladé političky a jejího týmu. Důležitým faktorem je nepopiratelné charisma Nowacké. Díky svému životopisu dlouholeté aktivistky působí důvěryhodně a progresivně a v médiích hovoří velmi dobře. Někdy bývá kritizována za nezkušenost, ale učí se rychle – a v Polsku je velmi rozšířené mínění, že staří vůdcové jsou zkušení až příliš. Otázka je, zda Nowacka dokáže přesvědčit voliče, že je schopná z iniciativy vytvořit novou politickou sílu a že nepředstavuje jen další zástěrku starým aparátčikům. To, jestli ovládne mediální obraz levicové koalice, může být zásadním faktorem určujícím volební výsledek. Zatím si vedla dobře, uvidíme, co přinesou poslední dny a hodiny kampaně.

Jaké jsou šance další levicové strany, Razem?

Razem je skutečně stranou vzniknuvší zdola, která reprezentuje cosi nového. Jejich velký úspěch spočívá v tom, že disponují velice angažovanými lidmi. Jsou první nefalšovaně nadšeneckou iniciativou svého druhu za hodně dlouhou dobu. Jsou spontánní a poměrně efektivní v užívání sociálních médií jako Facebook, ale zároveň jsou schopni obcházet voliče dveře od dveří. Jejich agenda je levicová a progresivní, s výrazným zaměřením na sociální a ekonomické otázky, přičemž cílí převážně na prekarizované dělníky s nízkými platy. V podstatě všechny strany si uvědomují, že polské mzdy jsou velice nízké. Jenže řešení, která ve většině případů nabízejí, jsou liberálně populistická. Toto je problém, jenž by měl být levicí pojmenován efektivněji.

Domnívám se, že největší potíží Razem je, že se těžko dostává do mainstreamových médií. Říkají mimo jiné, že polská politika je příliš personalizovaná, zaměřená na jednotlivé politické představitele. Sami jsou v tom tak důslední, že nemají vůdčí osobnost – nebo se tak přinejmenším prezentují. Jsou zkrátka „razem“, což v polštině znamená „společně“. Vyjadřovat své názory a ideje online je jistě skvělé, jenže Polsko není země jako například Jižní Korea, kde veřejná debata probíhá především na internetu. Obávám se, že Razem začala poutat pozornost mainstreamových médií příliš pozdě – v průzkumech volebních preferencí se objevila teprve nedávno. Rovněž je až příliš zaměřena na kritiku konkurenční, ale podstatně větší levicové koalice. Ale pokud se přehoupnou přes tříprocentní hranici, která v Polsku opravňuje stranu k čerpání státních příspěvků, získají šanci v příštích letech vybudovat pevně ukotvenou stranu. V dalších parlamentních volbách, které budou za čtyři roky, by se tak rýsovala šance na koalici dvou levicových stran.

V čele tří největších stran stojí ženy. Ovlivnil tento fakt nějak ústřední témata volební kampaně?

Především je to známka úspěchu polského Kongresu žen a feministického hnutí, které za lepší zastoupení žen v politice bojovaly dlouhá léta. Samozřejmě to neznamená, že boj o genderovou rovnost skončil. Příští čtyři roky teprve ukážou, jak daleko jsme došli na cestě k plnému přijetí práv žen. Před námi je úsilí zpochybnit konzervativní shodu týkající se interrupcí, nevíme, zda přežije státní financování nitroděložního oplodnění, a podobně. Za druhé nesmíme zapomenout, že mezi třemi ženami-předsedkyněmi – což jsou premiérka Ewa Kopaczová, kandidátka pravicové opozice Beata Szydłová a Barbara Nowacka ze Spojené levice – je pouze třetí z nich bez pochyb považována za nezávislou vůdčí osobnost. Szydłová je vnímána jako Kaczyńského loutka, nemluvě o jejím konzervativně patriarchálním programu. Pokud jde o Kopaczovou, opravdu se snaží svou stranu vést a lze jí věřit, že co do programových bodů zaměřených na ženy je osobně angažovaná a v obecné rovině též podporuje sociálně umírněnou politiku. Ale pouze Nowacka bude mít šanci vést jednu z klíčových sil v Polsku s potenciálem sestavit vládu. Kdyby se jakožto žena v čele hnutí prosazujícího proženskou politiku stala ministerskou předsedkyní, to by byl skutečný průlom v polské politice.

Z anglického originálu Michał Sutowski on the Upcoming Polish Parliamentary Elections publikovaného na stránkách Political Critique přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image