Mohlo by se zdát, že autokratickou vládu Viktora Orbána, jeho toleranci k Vladimiru Putinovi a neschopnost zvýšit životní úroveň lidí ve vlastní zemi nelze považovat za model moderní evropské demokracie. Ne tak v Polsku. Když Jarosław Kaczyński navzdory těžkému předvolebnímu boji prohrál minulé volby v roce 2011, nesliboval jako šéf parlamentní opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS) nic menšího než „Budapešť ve Varšavě“. Jeho pohled na výhody vlády jedné strany a kontrolování všech státních institucí se od té doby nezměnil. Změnilo se jediné: nyní tuto kontrolu má. Ani ne pětadvacet let od demokratické transformace bude v Polsku opět vládnout jedna strana.
Kaczyńského pravicová strana PiS získala v nedělních parlamentních volbách 37 procent hlasů a více než polovinu křesel v dolní komoře parlamentu (Sejmu). Konzervativci vyhráli v 61 okrscích (ze sta), ve kterých Poláci volili senátory. Kaczyńského strana, která už má svého muže na postu prezidenta – Andrzej Duda překvapivě porazil Bronisława Komorowského, jenž svůj post obhajoval –, nyní drží v rukou veškerou moc.
Východní Evropa je posedlá orbánovským receptem a Polsko nejvíc ze všech. Všech pět stran, které prošly parlamentními volbami, představuje politickou pravici v různých podobách – od neoliberalismu přes středovou pravici až po nacionalistický populismus.
Není těžké uhádnout politické názory polské pravice: silný antikomunismus, odpor vůči byť jen umírněné sociální demokracii, zbožnost a těsné vazby na katolickou církev, nacionalistická rétorika a izolacionistická zahraniční politika, s výjimkou vztahů se dvěma nejsilnějšími spojenci v NATO – Velkou Británií a Spojenými státy. Zajímavější než ideologická orientace budoucí vládnoucí strany je však kontext, z něhož vzešla její síla.
Východoevropští Trumpové
Evropa, která není schopná nabídnout adekvátní humanitární, právní ani diplomatické odpovědi na příchod uprchlíků z válkou rozervané Sýrie, těžce zápasí, má-li dosáhnout i jen základního kompromisu v otázce, jež narušuje vazby v celé EU. Předchozí polská vláda vedená Ewou Kopaczovou hlasovala pro přijetí celounijního systému kvót na rozmisťování uprchlíků, byť si vymínila, že to nebude systém trvalý a že jednotlivé země budou mít možnost omezit počty běženců a migrantů, které přijmou. To vneslo rozpor mezi polskou vládu středopravé Občanské platformy (PO) a vlády sousedních východoevropských států. Slovensko, Česká republika a Maďarsko (země Visegrádské čtyřky, jíž je Polsko největším členem) se všechny stavěly proti celounijním opatřením, přičemž lídři těchto států dávali průchod islamofobním a antiuprchlickým poznámkám s výřečností a šarmem srovnatelnými snad jen s Donaldem Trumpem. Rozkol – nikoli jen symbolický, ale politický – mezi západní Evropou a Visegrádem nemohl být větší. Napětí a vzájemné osočování dosáhlo úrovně, jakou Evropa dlouhé roky nezažila.
Co se mohlo pro předchozí polskou vládu zdát jako varovný signál – neochota riskovat hlasování proti Německu a ocitnout se v čele antievropského šiku po boku s Viktorem Orbánem –, v tom budoucí polská vláda nyní spatřuje příležitost, jak využít evropské slabosti k získání ještě větší domácí podpory. Ani ne před měsícem varoval Jarosław Kaczyński před švédskými a francouzskými „ šaría zónami“ a před hrozbou, již pro národní identitu znamenají migranti „chovající se ke kostelům jako k záchodkům“. Tento projev, pronesený v době vrcholící antiuprchlické hysterie, zajistil Kaczyńskému triumfální vítězství nad stávající vládní stranou PO. Porazil by ji však i bez něho – celé soukolí se dalo do pohybu už před měsíci, ne-li před roky.
Polská cesta k politickému dnu
Minulý rok ochromil polskou politickou scénu skandál s odposlechy, který postihl i nejvýznačnější politiky vládní Občanské platformy. Státní zástupce sice ještě nedospěl k definitivnímu závěru, všeobecně se však má za to, že polské politické i obchodní špičky kdosi odposlouchával pro vlastní prospěch, případně kvůli vydírání. Avšak bez ohledu na motivy – nahrávky vypluly na povrch a veřejnost si četla přepisy rozhovorů plných vulgarit a dovídala se, jak se dělá velká politika a dojednávají velké dohody: u večeře při popíjení luxusních vín a pojídání pokrmů v hodnotě měsíční mzdy průměrného občana.
Materiál vypuštěný do tisku sice neukazuje nic inkriminujícího, avšak už jen škody, jež napáchal na veřejném obraze politiků, stačily, aby se jich mnoho poroučelo ze scény, včetně bývalého předsedy vlády Donalda Tuska (nyní předsedajícího Evropské radě). Umírněná pravice (tedy strana PO) zůstala bez vůdce. Došlo k významným změnám ve složení kabinetu, předsedkyní vlády se stala Ewa Kopaczová, jenomže krize dále eskalovala. Poslední rána přišla od krajně pravicového tisku a médií, čímž na politické scéně vzniklo ještě více místa pro krajní až extrémní pravici.
Nedlouho nato se polský těžební průmysl, který je důležitý z důvodů symbolických i ekonomických (jelikož mnoho dolů vlastní stát), ocitl znovu pod privatizačním tlakem, tentokrát z EU, která zakazuje velké rozpočtové přesuny do státem vlastněných společností – to, čemu se v bruselštině říká „nezákonná veřejná pomoc od státu“. Vláda musela kličkovat mezi protestujícími horníky a evropskými představiteli ve snaze upokojit obě skupiny a současně neustoupit plně požadavkům ani jedné. Když však vyšlo najevo, že „kompromisní“ privatizační plán nevypracovala vláda, ale soukromá konzultační firma, stala se z mise už tak obtížné mise naprosto nemožná, což byl pro vládní stranu další těžký zásah.
Těžařská krize není vyřešena dodnes a její řešení se neobejde buď bez masivního propouštění či dalšího nalévání peněz do neefektivního průmyslu ve snaze zachovat ekonomický model polského těžařství, které nezvládá nízké ceny uhlí na trhu ani levnou konkurenci. Z této situace však také vzešlo významné politické přeskupení: odbory a dělníci se spojili s krajně pravicovými populisty a s PiS, kteří je celou dobu podporovali, zatímco levice byla v této věci rozpolcená, vystupovala slaběji a snažila se dostát svým zeleným závazkům.
Vrtěti Řeckem se vládě nevyplatilo
Třetím a posledním bodem byla řecká krize – polská vláda podpořila úsporný postoj Bruselu na základě principu rozpočtové kázně a s ohledem na imperativ eurozóny snižovat veřejné výdaje. Bývalý premiér Donald Tusk sehrál – ať už to bylo dobře či špatně – v poslední fázi vyjednávání s Řeckem roli zlého policisty. I když podpora Řekům není v Polsku ani zdaleka jednomyslná, přesto nebylo papouškování německého škrtacího programu a prosazování dogmatu „Brusel má vždycky pravdu“ vnímáno jako důvěryhodná strategie. Opoziční strany odsoudily (a právem) zasahování Varšavy do problému, který se Polska přímo netýká, jelikož euro není polskou měnou a v dohledné době ani nebude.
Navíc svalování viny za ekonomickou krizi v Evropě na menší evropský stát a postavení se na stranu silnějšího Německa neudělalo na konzervativní polské voliče příliš dobrý dojem. Ti jsou naopak více než ochotni podporovat jakýkoliv stát proti EU – slovy dne jsou zde „autonomie“ a „suverenita“. Příliš nepomohlo ani to, že středopravá PO v kampani opakovaně přirovnávala své oponenty k údajně lehkovážnému Alexisi Tsiprasovi, řeckému premiérovi, který měl za sebou v době, kdy polská volební kampaň teprve začínala, už třetí vítězné volby (započítávaje v to i řecké referendum). Řecká levicová SYRIZA si navíc velmi účinně osvojila nacionalistickou rétoriku a už z tohoto důvodu nemohla na Poláky, které sjednocuje jejich hrdě vlastenecká (a občas nacionalistická) identita, zafungovat jako zvláštní hrozba.
Při zpětném pohledu na výsledky nedělních voleb je snadné vidět, proč byl jakýkoli jiný scénář sotva možný. I kdyby Evropu už nerozděloval národní egoismus a volání po (falešné či skutečné) „autonomii“ národních států, dosavadní polská vládní strana dala nacionalistům a konzervativcům jasný důkaz, že právě „autonomie“ je teď třeba – a to třikrát po sobě. Odposlouchávací skandál vykreslil proevropské elity jako zkorumpované, odcizené a arogantní, což souzní s antielitářskými a povstaleckými náladami v celé postkrizové Evropě.
A i kdyby v Polsku byla silná levice – žádná taková však v dohledu není –, v důsledku uprchlické krize a války na Ukrajině se do popředí prudce dostaly izolacionistické, militantní a šovinistické reakce pravice, zatímco tradičnější poselství pacifismu, humanismu a tolerance byla vytlačena na okraj, čímž se staly politicky neúčinnými, a dokonce i pro levici pak bylo obtížné hlásat otevřenost a neodcizit se tím své voličské základně. K témuž vývoji však došlo nejen v Polsku, ale v celém regionu, takže rozličné progresivní strany (dokonce včetně umírněné pravice) se ocitají bez spojenců, zatímco netrpělivá, emocionální a fragmentarizovaná veřejnost volá po okamžité akci, ostrých prohlášeních a povzbuzující rétorice. V době, jako je tato, dala pravice veřejnosti to, co si žádá. Čím extrémnější je odpověď, tím je snazší.
A levice? Ze dvou stran, které šly do voleb, je jedna oživená a reformovaná strana ze staré gardy (Sjednocená levice, ZS) a druhá představuje zezdola vyrůstající hnutí a uskupení bez vůdce, sestávající z mladých socialistů a sociálních demokratů (Razem, česky Spolu), které kandidovalo poprvé, přičemž inspirací mu byli především španělští Podemos. Ani jedna však nezískala jediné parlamentní křeslo. V součtu jejich výsledky s bídou přesahují deset procent – ZL dostala 7,5 procenta hlasů a Razem 3,4. Proč tomu tak je, to je zcela jiná otázka – a součástí odpovědi budou i všeobecné pravdy typu, že stará levice je moc stará a zkorumpovaná, zatímco mladá levice je moc mladá a nezakořeněná mezi dělníky. Důležité však je uvědomit si, že pro obě strany bylo v sázce nanejvýš několik desítek křesel v parlamentu, který má 460 členů.
Jedno je jisté: východní Evropa je posedlá orbánovským receptem a Polsko nejvíc ze všech. Všech pět stran, které prošly parlamentními volbami, představuje politickou pravici v různých podobách – od neoliberalismu přes středovou pravici až po nacionalistický populismus. A extremisté jsou tam samozřejmě také – devět budoucích členů parlamentu podepsalo tzv. Národní pakt, slibující „zachovat čistotu národa“ a pronásledovat levičáky, homosexuály a zrádce. Na jedné z nedávných demonstrací nacionalisté předsedkyni vlády slibovali šibenici a muslimským hrdlům mačety.
Dalo se to očekávat? Ano. Dalo se tomu vyhnout? Možná. Avšak, slovy Jacka Kurońe, lídra opozice a prodemokratického aktivisty v socialistickém Polsku, „demokracie jako systém je zárukou toho, že nebudeme mít lepší vládu, než jakou si zasloužíme“.
Autor je redaktor polského Dzienniku Opinii a člen organizace Krytyka Polityczna.
Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.