Česká republika je jednou z mála zemí, která nepodepsala Istanbulskou úmluvu. Ne, není to úmluva o přesídlení statisíců Syřanů z Turecka do České republiky, týká se ochrany žen před genderově podmíněným násilím. Státy, které ji přijmou, se zavazují k zajištění minimální úrovně prevence násilí na ženách, ochraně obětí a zaručují trestní stíhání pachatelů. Úmluvu, která vstoupila v platnost v srpnu 2014, přijala Rada Evropy a z členských států EU už ji nepodepsalo kromě České republiky jen Lotyšsko, Bulharsko a Irsko.
Sexuální násilí a násilí na ženách je integrální součástí sexisticky nastavené společnosti, ve které je sexuální pozornost věnovaná mužem ženě vnímána jako jeden z hlavních úspěchů, o nějž by ženy měly usilovat.
Úmluva definuje násilí na ženách, jež zahrnuje takové jevy jako znásilnění, násilí v partnerských vztazích, ale třeba i stalking, nedobrovolné sterilizace či nucené potraty a ženskou obřízku, vynucená manželství a další, dává je do souvislosti s genderovými nerovnostmi a diskriminací žen a zavazuje signatářské státy například ke zřizování center odborné pomoci nebo vzdělávání státních úředníků, kteří s oběťmi a pachateli všech těchto podob násilí přicházejí do styku.
Myslet na práva žen
K antiislámské rétorice patří i starost o práva žen, jejichž porušování má být – ve srovnání s evropskou kulturou – s islámem pevně spjato. Je tak dost paradoxní, že úmluva podepsaná v převážně muslimské zemi, jakou je Turecko, se již několik let povaluje na stole české vlády, vlády státu, který by se rád počítal k společenství civilizované Evropy. Podobně se česká politická reprezentace staví k přijetí kvót. České vlády se domnívají, že na to, aby jsme se chovali „správně“, nepotřebujeme žádné úmluvy, zákony a mezinárodní závazky. Můžeme přece přijmout uprchlíky i bez kvót, k ženám se chovat slušně a oběti násilí ochraňovat i bez mezinárodních dohod. Snad by nás někdo nechtěl obviňovat z misogynie, kterou oplývá například kritika Istanbulské úmluvy publikovaná na serveru A Voice For Men. Zde se praví, že opatření Rady Evropy je vítězstvím genderových ideologů, které prosazuje marxistické ideály a sděluje světu: „Na mužích nezáleží, ti ať klidně trpí v masakrech, jako byl ten u Srebrenice.“ Tak vyhroceně šovinisticky to česká politická reprezentace jistě nevidí. To, že jsme úmluvu nepodepsali, není znakem šovinismu a nezájmu o genderovou rovnost, ale výrazem naší suverenity.
Jak je na tom česká veřejnost ukázal ve středu zveřejněný průzkum Amnesty International. Z jeho výsledků vyplývá, že v Česku stále převládá představa, že znásilnění je otázkou cti, kterou si musí ubránit především žena sama. Sice nenařizujeme, jak se mají chovat, ale pokud se nechovají tak, jak mají, ať se pak nediví, že byly znásilněny. Ochrana cti vyžaduje od ženy nechodit vyzývavě oblečená, nepít alkohol a nepotulovat se v noci po ulicích. Drtivá většina (80 procent) sexuálního násilí se přitom odehrává mezi lidmi, kteří se znají – v rodině, v práci, mezi spolužáky… Násilný deviant číhající ve křoví a provokující žena jsou mýtem, který chrání veřejnost před přijetím faktu, že se sexuální násilí týká i jich. A chrání především pachatele – ten slušný muž, táta od rodiny a oblíbený kolega a bodrý šéf by přece nikdy…
Obtěžování je pro ženy radost
V srpnu proběhl v USA soud s Owenem Labriem. Devatenáctiletý student prestižní střední školy, vzhledem připomínající Harryho Pottera, byl obviněn ze znásilnění patnáctileté dívky. Milý a nadaný kluk přijatý ke studiu teologie na Harvardu pozval dívku na rande, objímali se, líbali, ona už nechtěla víc, ale on pokračoval. Obhájce obviněného hájil mimo jiné tím, že pro mladší studentku v prváku je přece pozornost staršího a úspěšného studenta ctí, které by si měla vážit. Podobné argumenty slýcháme i v Česku – to, co feministky nazývají sexuálním obtěžováním, je prezentováno jako skládání poklony atraktivním ženám. Důvod k radosti a tetelení, nikoli k soudním procesům.
Sexuální násilí a násilí na ženách je integrální součástí sexisticky nastavené společnosti, ve které je sexuální pozornost věnovaná mužem ženě vnímána jako jeden z hlavních úspěchů, o nějž by ženy měly usilovat. Mnohem více se mluví o tom, jak by se měly ženy preventivně chránit, než o tom, že by to muži neměli dělat a instituce by jim v tom neměly napomáhat. Není asi překvapivé, že těmi, kdo nejčastěji věří mýtům o znásilnění, jsou právě muži ve věku 18–34 let, kteří jsou podle statistik také nejčastějšími pachateli těchto činů. Jak vidno, ochrana žen před násilím u nás není ničím samozřejmým a mezinárodní závazek by mohl přispět k zlepšení situace. Snad se k Istanbulu také jednou připojíme.
Autorka je socioložka. Vyučuje genderová studia na katedře sociologie FSS MU.