Vlastně je to starý příběh, který už v Praze všichni dobře známe. Jakákoliv snaha vytrhnout naše hlavní město z pařátů soukromých zájmů ve prospěch veřejnosti se dosud vždycky setkala s neúspěchem. Nejčastěji nějakou formou pomlouvání a následného vyšachování „vetřelce“ odmítajícího přizpůsobit se zajetým pořádkům ve vedení města. Své o tom ví například bývalý primátor Jan Kasl, který se kvůli svým pokusům o vymýcení korupce a zavedení větší transparentnosti ve vedení města dočkal od svých kolegů z ODS obvinění ze špatné komunikace ve vedení strany a nakonec radši sám rezignoval. Ambice Matěje Stropnického ovšem šly ještě dál. Jak sám vždy otevřeně tvrdil, pracoval na celkovém zkrocení nadvlády soukromého kapitálu nad městem, nejen na zpřehlednění procesů. Jeho odvolání tak vzhledem k pozici „pouhého“ radního bylo jen otázkou času. Svým – na místní poměry až aktivistickým – pojetím řízení rozvoje města se nikdy netajil. Kontroverze tak provázely už jeho jmenování náměstkem primátorky, kdy i některým svým partnerům v rámci Trojkoalice připadal moc levicový a radikální.
Radikální rok
Obklopen rádci z řad pražského neziskového sektoru Stropnický vstupoval do jednoho sporu za druhým od samého nástupu do funkce. Značnou nelibost ve vedení Prahy vyvolal jeho boj za novelizaci Pražských stavebních předpisů. Jejich inovační potenciál byl vedením města ochotně vylit jako pomyslné dítě z vaničky a ex-náměstkovy směrnice, jež mohly konečně udat správný směr stavebním aktivitám v Praze, byly nahrazeny paskvilem ušitým přes noc v „kuchyňce“. Praze dokonce hrozilo, že by se tu stavělo podle předpisů celorepublikových, které jsou pro velká města dost neadekvátní.
Aktivní občané se mobilizují a chystají se proti odvolání svého zeleného zmocněnce klást odpor.
Další spor Stropnický vedl kvůli akciové společnosti Pražské služby. Nezvedl ruku pro vypsání tendru na svoz odpadu, který by mohl firmu poškodit. Vcelku ostře se vymezoval i proti prvním draftům Metropolitního plánu, jehož zpracovatel architekt Roman Koucký se nijak netají svou touhou vytvořit v Praze jakousi poloprstencovitou zónu pro mrakodrapy, táhnoucí se od Vysočan přes Žižkov až po Pankrác. Stropnický i jeho tým správně vytušili, že Kouckého plán má další stavění v Praze hlavně usnadnit, nikoliv regulovat. A tak bychom nejspíš mohli pokračovat dál – pokud by ovšem v noci ze čtvrtka na pátek předposledního říjnového týdne nepadlo rozhodnutí učinit Stropnického působení na magistrátě přítrž. K opozici se přidala část vládnoucí koalice a začaly padat hlavy, z nichž některé padly de facto jen výměnou za hlavu Stropnického.
Klíčení odporu
Jak už bylo řečeno, podobné zvraty nejsou na Mariánském náměstí ničím nevídaným. Jenomže něco se přeci jen změnilo. Změnila se doba. Už totiž skončila éra laissez-faire vlády ODS, spojené s oslavou výstavby každého nového komerčního prostoru, s neomezenou možností jezdit všude autem a s ideálem bydlení někde v podnikatelském baroku za městem. Za posledních pět let se totiž v Praze – konečně – rozvinula silná občanská společnost, která se o fungování města fundovaně zajímá a chce se ho spoluúčastnit. A díky tomu pomalu padá i mýtus o tom, že rozvoji měst brání právě regulace (kdejakými diletanty dodnes zaměňovaná za sociální inženýrství). Veřejnost už pochopila, že spousta u nás stále populárních „trendů“, ať už jde o růst městské kaše kolem Prahy, gentrifikaci města vnitřního, stavění nových velkokapacitních silnic nebo tendence podceňovat participaci obyvatel na rozhodování o městě, má svá nepopiratelná negativa. A že je lze doložit příklady a odbornými studiemi ze zahraničí.
A právě od nově se formující, aktivizované občanské společnosti získal Stropnický svůj mandát. Byl zvolen tou aktivní občanskou společností, díky které dnes na Praze 7 vládne sdružení Praha 7 sobě, jež má díky silnému mandátu kuráž šlapat na paty i developerské společnosti s rozkopanou jámou pro obchodní centrum. Jsou to ti samí lidé, díky kterým na Praze 3 zvítězilo sdružení Žižkov (nejen) sobě, byť nakonec skončilo v opozici, nebo díky kterým i v tak velké městské části, jako je Praha 10, dokázala druhé místo ve volbách obsadit do té doby neznámá Koalice Vlasta. Bezprecedentní úspěch stran nezávislých kandidátů v komunálních volbách 2014 zasáhl i další městské části Prahy a také další města po celém Česku. Pokud tedy odpůrci Matěje Stropnického coby zmocněnce aktivní občanské společnosti tento trend nereflektují, podřezávají si sami pod sebou větev. Nejde o odvolání jen tak nějakého radního. Síla jeho mandátu se nedá měřit jen počtem hlasů získaných ve volbách. Je-li totiž mandát udělen aktivními občany, jeho síla roste. A aktivní občané se už v tuto chvíli mobilizují a chystají se proti odvolání svého zeleného zmocněnce klást odpor. Semínko jednou zasetého občanského odporu tak nejspíš kořeny zajetých struktur jen tak snadno zadušeno nebude.
Autorka je sociální geografka.