Petr Vrabec
Na vlakové zastávce Pardubické závodiště se nás v neděli okolo desáté hodiny sešlo asi dvacet, abychom vyjádřili nesouhlas se slavným dostihem. Policie nám po předchozí dohodě určila místo tak, aby každý návštěvník musel projít okolo a byl konfrontován s protestem. Ke zpříjemnění dostihu jsme podávali k ochutnání „výborný koňský salám z koně Zulejky“, pojmenovaný po klisně, která si po přeskočení Taxisova příkopu zlomila vaz. Většina kolemjdoucích nás však odmítala argumenty jako: „Blázni, jděte dělat něco pořádného. Proč neprotestujete proti jatkám nebo množírnám?“
Našlo se ovšem i několik lidí, kteří si propagační materiály vzali a říkali, že koňské maso by nikdy nejedli, protože jsou milovníci koní, a že doufají, že žádný kůň při Velké pardubické nebude zraněn. Jedna paní dokonce řekla: „To se vám nikdy nepodaří, abyste zachránili celý svět. To byste museli zrušit celý systém.“ Na rozdíl od dosud nejvýraznějších protestů z roku 1992, kdy demonstrující vtrhli na závodiště, probíhala letošní manifestace v poklidu. Našim cílem bylo především informovat o negativních důsledcích této masové zábavy, jejích dopadech na koně a celkovém, podle nás nepřijatelném, kontextu akce.
Běh o život
Proč nám zvířata musí sloužit? Proč se bavíme na úkor jejich zdraví? A co když tahle zábava končí smrtí? Kůň je velmi inteligentní, přátelské a citlivé zvíře. Přesto byl po staletí jedním z nejubožejších otroků člověka. Miliony koní umíraly ve válkách, byly zneužívány pro práci, sport a zábavu lidí. Už tisíce let se lidstvo upevňuje v názoru, že zvířata zde jsou nejen k tomu, aby nám zajišťovala obživu, ale také proto, aby nás bavila.
Mnozí z nás odsuzují býčí zápasy, podřezávání hrdel zvířatům během muslimských svátků, kohoutí nebo psí zápasy. Málokdo se ale zamyslí nad tím, jak často vedou k úrazům koní a jejich následnému utracení závody jako Velká pardubická.
Velká pardubická existuje od roku 1874. Dráha byla už od počátku extrémně náročná a o život na ní dosud přišlo více než padesát koní. Toto číslo ovšem nezahrnuje koně zabité při trénincích, kvalifikačních závodech nebo zvířata utracená později kvůli následkům absolvovaného závodu. Nejatraktivnějším dostihem Velké pardubické je hlavní dostih steeplechase cross country s nejtěžší překážkou – Taxisovým příkopem. Dráha měří 6900 metrů a koně běží střídavě po trávě, písku a oranici. Na dráze je připraveno třicet překážek. Nejnebezpečnější je Taxisův příkop. Dosud na něj doplatilo životem 23 koní a mnoho dalších přežilo těžké a bolestivé pády jen s velkými potížemi. Krutost Velké pardubické však zdaleka nespočívá jen v Taxisu. Většina koní totiž umírá na jiných překážkách nebo je uštvána během závodu. Obtížnost dokazuje také to, že 60 až 80 procent koní dostih vůbec nedokončí. Mnozí z nás odsuzují býčí zápasy, podřezávání hrdel zvířatům během muslimských svátků, kohoutí nebo psí zápasy. Málokdo se ale zamyslí nad tím, jak často vedou k úrazům koní a jejich následnému utracení závody jako Velká pardubická.
Zábava bez omezení?
Často se namítá, že násilí na zvířatech je nutným zlem. To možná platilo v době ledové, v Evropě 21. století však již dávno ne. Kdy tedy skončíme s využíváním zvířat pro své pobavení? Co by se muselo stát, aby si lidstvo uvědomilo, že zvířata tady nejsou pro nás, ale s námi? Velká pardubická je utrpení, jaké si žádný kůň nezaslouží. Jediné, co nás zdánlivě ospravedlňuje, je pocit nadřazenosti. Tedy to, co známe z dob, kdy černí sloužili bílým, ženy neměly právo volit a Židé ztratili nárok na život samotný. Proto apelujeme: nezapomínejme, že máme právo volby. Zvolme si cestu bez zbytečného utrpení, vykořisťování, týrání a zabíjení.
Číslo 269, které se stalo symbolem celosvětového hnutí, původně označovalo tele, jež se narodilo na izraelské farmě a bylo určené k vykrmení a následnému zabití. Aktivisté toto anonymní zvíře osvobodili a přijali jeho označení.