První reakce na atentáty z pátku 13. listopadu byly předvídatelné. Francouzský prezident François Hollande vyhlásil mimořádný stav a vláda se rozhodla posílit bezpečnostní složky v Paříži a regionu Ile-de-France o jeden a půl tisíce vojáků. Stát tím chce ukázat, že má situaci pod kontrolou. Opakuje ovšem recepty, které selhaly.
Není to vnitřní válka
V úterý 4. listopadu 2014 francouzský Senát definitivně schválil Zákon o boji proti terorismu, který výrazně zvýšil pravomoci policie a bezpečnostních složek. Po útocích na Charlie Hebdo se bezpečnostní program Vigipirate dostal na stupeň „Výstraha proti atentátům s masivním nasazením policie, četnictva a vojska v ulicích“. O několik měsíců poté byl schválen zákon, který umožňuje tajným službám lépe sledovat a odposlouchávat elektronické směny informací. Zkrátka, na každý atentát stát reaguje novými zákony, jež posilují moc policie a bezpečnostních složek.
Letošní vlna atentátů ve Francii možná povede ke konci mýtu, který přetrvává v západních společnostech od války v Perském zálivu. A sice, že je možné vést válku, aniž by bylo nutné slevit ze životních standardů mírové doby.
Dle zdrojů z pařížské prefektury v posledních měsících bezpečnostní složky zhatily celou řadu připravovaných atentátů. Z žádných informací však není patrné, zda podezřelí měli konkrétní možnost atentáty uskutečnit, či zda se jednalo o radikalizované, ale neschopné jednotlivce. Skutečné atentáty policie a bezpečnostní složky každopádně zhatit nedokázaly. Ba co hůře, obvykle se veřejnost po čase dozví, že tajné služby o atentátnících měly informace, ale nedokázaly je vyhodnotit (páteční útoky zřejmě nebudou výjimkou). Bylo by však lehké svalit zodpovědnost na policii. Odpovědnost padá na francouzskou politickou reprezentaci. Ta stále přistupuje k fenoménu terorismu pod vlajkou Islámského státu, jako by se jednalo o projev vnitřních konfliktů francouzské společnosti. ISIS a další teroristické organizace se samozřejmě snaží rekrutovat útočníky přímo na místě, protože v případě útoků, jež si nevyžadují speciální vojenský výcvik, se jedná o nejsnadnější cestu. Tato snaha zneužít problémy francouzské společnosti ve svůj prospěch by ovšem neměla být ztotožňována s vnitřními politickými konflikty, jakými byly mobilizace v roce 2005 či spory o sekularitu státu. Tyto otázky samozřejmě patří do normální demokratické společnosti.
Současný islámský terorismus – na rozdíl od levicového terorismu šedesátých a sedmdesátých let – není projevem společenského konfliktu, který by bylo možné kontrolovat a usměrňovat trestním právem tak, jak se to částečně podařilo při revoltách v roce 2005. Vyhlášení mimořádného stavu mělo tehdy konkrétní výsledky v rozsáhlé represi zaměřené na tehdejší společenské hnutí. Naproti tomu útoky ISIS jsou součástí asymetrické války, která má naprosto jinou dynamiku a pravidla, než mají společenské konflikty.
Importované konflikty
Není to poprvé, co je Paříž polem, na němž se bojuje ve jménu jiných konfliktů namířených proti Francii či Evropě obecně. Vlna atentátů z roku 1986, která je druhou nejkrvavější po atentátech z letošního roku, byla výrazem občanské války v Libanonu, zatímco vlna arménských atentátů z druhé poloviny sedmdesátých let byla podnícena snahou o uznání arménské genocidy. V obou případech byly útoky ukončeny politickým jednáním. Mobilizace policie může útoky ztížit, ale nikoliv znemožnit.
I letošní atentáty jsou jen střepem, který přiletěl do srdce Evropy z konfliktu, který zuří na Blízkém východě. Jedná se o konflikt, který není vedený muslimy proti Evropanům, jak by se pozdním stoupencům teorie střetu civilizací líbilo. Je spíše bojem o hegemonii uvnitř muslimské obce, a ve střetu jsou šíité a různé proudy sunnitského vyznání. V tomto konfliktu však intervenují ve prospěch některé z bojujících frakcí i vnější mocnosti a v první řadě právě Francie, společně s Ruskem a USA. Z hlediska propagandy i strategie asymetrické války je logické, že se ISIS snaží udeřit na protivníka na jeho vlastním území – podobně jako letadla, která bombardují syrské a irácké pozice ISIS z letadlové lodě Charles de Gaulle.
Manuel Valls médiím řekl, že Francie je ve válce. Myslel tím především „válku vnitřní“, jak vyplynulo i z chování vlády po lednovém masakru. Řešením však není zvyšování represí v zemi či stigmatizace muslimských minorit, ale rozluštění syrského rébusu a důsledný boji proti ISIS. V posledních měsících však francouzská vláda strpěla, aby její blízcí spojenci bombardovali jednotky bojující proti ISIS nebo obchodovali s ropou a dalším zbožím pocházejícím z území okupovaných ISIS. Francouzi a Američané sice drží na uzdě islámské bojovníky v Iráku, ale u svých místních spojenců si nedokázali vyjednat ani podmínky pro uvalení efektivního hospodářského a zbrojního embarga na Islámský stát. Embargo by přitom organizaci poškodilo daleko více než občasné nálety.
Proč je francouzská vláda najednou tak plachá v jednáních s arabskými petromonarchiemi, které vidí Islámský stát jako pohodlné pěšáky v boji proti šíitskému islámu, a tudíž mají tendenci ho chránit a podporovat? Jsou za tímto plachým přístupem zájmy velkého průmyslu, v první řadě zbrojního a průmyslu s luxusním zbožím, které patří k hlavním vývozcům do těchto zemí?
Aritmetika mrtvých
Letošní vlna atentátů ve Francii možná povede ke konci mýtu, který přetrvává v západních společnostech od války v Perském zálivu. A sice, že je možné vést válku, aniž by bylo nutné slevit ze životních standardů mírové doby. Vrcholu této iluze dosáhl Bill Clinton, který při náletech na Kosovo teoretizoval o válce s nulovými ztrátami na životech amerických občanů. Technologická převaha, profesionalizace i relativní vzdálenost konfliktů, ve kterých se západní státy angažovaly, vedly k tomu, že západní společnosti, až na částečnou výjimku třetí války v Iráku, akceptovaly s lhostejností válečná dobrodružství svých vlád.
Jedni z posledních, kdo si stále uvědomují, co znamená válka, jsou pacifisté a antimilitaristé. Z naší společnosti jinak povědomí o hrůzách války úplně vyprchalo. I ti, již si dnes hrají na domobranu, mají v hlavě spíše počítačové hry než tragickou podstatu každého válečného konfliktu. Redukce na kriminální čin, byť šokujícího rozsahu, či teoretizování o konfliktu civilizací slouží jen k tomu, aby toto povědomí občanů západních společností zůstalo i nadále anestetizováno. Teroristé z ISIS tak vrací Francii a celé Evropě trochu toho teroru, který přiživují evropské vlády na Blízkém východě. Ačkoliv aritmetika mrtvých nevyniká elegancí, nelze nepřipomenout, že 129 mrtvých v Paříži je zhruba denní průměr obětí občanské války v Sýrii. Jedinou účinnou protiteroristickou politikou, která je dnes po ruce, je tak masově tlačit na vlády, aby změnily svůj přístup ke konfliktu v Sýrii a v zahraniční politice obecně.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.