Což takhle dát si EPO? Příběh cyklisty Armstronga

,

Do českých kin zamířil snímek The Program: Pád legendy. Má odhalit pozadí jednoho z největších dopingových skandálů sportovní historie.

Film The Program: Pád legendy označovaný za sportovní thriller si klade ambiciózní cíl, zmapovat největší podvod v dějinách sportu, dopingovou aféru uctívané cyklistické legendy, Lance Armstronga. Sedminásobný vítěz cyklistické Tour de France se pod tlakem okolností před dvěma lety přiznal k vědomému užívání dopingu, za což se mu dostalo veřejného odsouzení a řady žalob.

Film vychází z knihy novináře Davida Walshe, který na dopingové pozadí Američanovy neuvěřitelné výkonnosti poukazoval po celou jeho aktivní kariéru. Snímek z anglicko-francouzské produkce sleduje téměř dvacetiletou genezi nejznámějšího dopingového hříšníka a svojí formou naplňuje standardy klasického biografického filmu: chronologicky odvyprávěný děj a důraz na fyzickou podobnost herců s jejich reálnými protějšky. V případě hlavního hereckého představitele Bena Fostera nabývá až neuvěřitelných rozměrů, což podtrhuje i jeho přiznání, že v rámci přípravy na natáčení pod lékařským dozorem některé z podpůrných přípravků sám vyzkoušel. Bohužel výsledný snímek působí dojmem, že režisér Stephen Frears si také dopřával nějakého chemického povzbuzení, minimálně ve střižně.

Film navozuje dojem, že přináší objektivní shrnutí vývoje Armstrongovy dopingové kauzy, ale ve výsledku jde jen o laciné morální pohoršení.

Jak jinak si vysvětlit, že poctivě vyprávěný příběh, který nás provází počátky Armstrongova koketování s dopingem, drásavou léčbou rakoviny a zahájením „programu“ – plánovaného užívání zakázaných látek jako EPO, testosteronu, steroidů, vše pod dohledem kontroverzního italského lékaře Michela Ferrariho –, nakonec spláchne závěrečná slabá čtvrthodinka. Grandiózní finále v podobě cyklistova pádu z trůnu nedotknutelné celebrity do pekla dopingového prohřešení působí natolik odbytě, až musí divák nabýt dojmu, že pro Armstronga celá kauza zas taková hrůza nebyla.

Ukřižovaný Kristus moderní cyklistiky

Těžko říct, komu je vlastně snímek určen. Znalci neřekne nic, co by už dávno nevěděl, a laik z něj bude odcházet možná ještě zmatenější. Co si má například myslet o scéně, v níž před závěrečným útokem v horách seřizuje v detailním záběru šéf týmu Lanceovi přehazovačku? Pouští mu snad hadičkou do žíly nějaký doping? Zapíná motorek? Nastavuje rychlost celého kola na výkonnost nadčlověk? Z toho, jak na sebe oba protagonisté lišácky mrkají, se to dá vytušit jen těžko. A podobných nedořečených momentů je ve filmu celá řada.

Snímek ale určitě potěší vyznavače křesťanských hodnot. Počínaje filmovým plakátem, na němž je slavící Armstrong vyobrazen coby ukřižovaný Kristus, beroucí na svá bedra veškerou vinu cyklistického sportu. Nic ale nemůže být vzdálenějšího pravdě. Armstrong si neodpykal svůj trest za všechny. Jen vydržel nejdéle bez pozitivního testu a všechno se mu zpětně vrátilo i s úroky, podobně jako dlužná částka, kterou musel zaplatit pojišťovací společnosti.

Jestliže Armstrong má být trpícím Kristem, jeho týmový kolega Floyd Landis sehrává roli padlého anděla. Synek ze spořádané mennonitské rodiny je od útlého dětství pronásledován křesťanskou věroukou – její poučky na něj neustále útočí a zjevují se mu i na stěně dětského pokojíku. Jejich tlak nakonec neustojí a promění jej v obžalobou nespravedlivého systému, jenž mu upíral to, co bylo hvězdnému Armstrongovi dovoleno – dopovat zcela beztrestně a bez výčitek.

Normalizace dopingu

„Říká vám něco Východní Německo?“ ptá se Lance ve chvíli, kdy ho USADA nařkne z nejsystematičtějšího dopingového programu v historii sportu. Stejně jako celý film i obvinění americké protidopingové agentury popírá hromadné užívání dopingu. Kromě Landise je jediným potrestaným hříšníkem filmu Richard Virenque – symbol éry dopingu, po níž měla následovat tlustá čára a příchod čistého superšampióna. Žádná taková éra ale nikdy nenastala. Téměř všichni Armstrongovi soupeři se dříve či později k dopingu přiznali – včetně Erika Zabela či Armstrongova největšího rivala Jana Ullricha.

S výjimkou Landise také nikdo nepřemýšlí, jestli se svým chováním dopouští podvodu. Na stejnou hru přistupují i sponzoři, pro které je nejdůležitější, zda jejich sportovec vyhrává a dostatečně propaguje svého chlebodárce. V případě dopingového prohřešku se pak stává okamžitým terčem právního útoku. A pokud ani ti nejlepší právníci nestačí, film v roli charismatického pojišťováka nasadí těžkou váhu Hollywoodu, Dustina Hoffmanna. Ten očišťuje sponzory od jakékoli kontroverze, když jejich jménem žaluje Armstronga za poškození dobrého jména těchto společností. Zisk, který jim Armstrongovo dopování přineslo, tak nikdo nezpochybňuje.

Pověste ho vejš

Filmu prostě a jednoduše chybí napětí. Toho se Program: Pád legendy zbavuje i tím, že neukazuje, kolik jezdců bylo při dopování každý rok odhaleno. Jinak ale vodí diváka za ručičku. Většinu postav vykresluje velmi schematicky, což je možná důsledkem snahy držet se stůj co stůj reálného předobrazu, či alespoň toho, co v dané době psaly sdělovací prostředky. Fosterův Armstrong pak působí chvíli jako padouch, chvíli jako hrdina, ale vždy je jednorozměrný. Všechny vyobrazené mezilidské vztahy spočívají na profesionální rovině; Armstrong má například ve filmu zjevně intimnější vztah se svým lékařem než s manželkou.

V filmovém ovzduší „kopni si do Armstronga, dokud se trochu hýbe“ je až nesmyslně zdůrazněna i scéna, v níž cyklista zalže o svém výkonu na nemocniční chodbě. A když přece jen začne zpytovat svědomí, vyruší ho jeho budoucí manželka, kterou Lance sbalí podivnou sadou otázek na její stravovací návyky. Pokud divák není stále dostatečně pohoršen, nabídne snímek únavnou a nekonečnou repliku, v níž Armstrong před zrcadlem nacvičuje řeč o své nevinně. Jeho finální přiznání naopak proběhne tak rychle a lakonicky, že nenechá nikoho na pochybách, že ho k němu dohnal jen neúnosný společenský tlak, a nikoli černé svědomí. Monotónní démonizace jeho osoby tak zůstává nenarušena.

To je také hlavní problém celého filmu. Navozuje dojem, že přináší objektivní shrnutí vývoje Armstrongovy dopingové kauzy, ale ve výsledku jde jen o laciné morální pohoršení. Přitom Armstrongovo angažmá ve věci léčby pacientů s rakovinou, během něhož získal skutečně astronomické částky, bylo velkou příležitostí, jak prostřednictvím filmu celou mediální štvanici nabourat. Jenže snímek prostě klouže po povrchu stejně jako dobře napumpovaná galuska po asfaltové silnici.

Divák si z filmu jedno jasné poselství nakonec přece jen odnese. Měl by raději nasednout na celoodpruženého dvacetidevítipalcového treka a vyrazit na projížďku romantickou krajinou, jako to v naprosto nesmyslné závěrečné scéně udělá Lance Armstrong.

Autoři nikdy nebyli fanoušci Lance Armstronga.

 

A2LARM