V letošním Respektu č. 46 si můžeme přečíst rozhovor s novou ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Milenou Kalinovskou. Nechci se tu zabývat tím, že dle tradice rubriky Kultura se o prezentaci umění samotného vlastně moc nedočteme. To, co stojí za pozastavení na tomto místě, je především způsob pokládání otázek. Jan H. Vitvar s Ondřejem Kundrou totiž vedli interview cestou utvrzování se v klišé a „kritika“ zde znamená spíše nesmyslné výpady než otázky směřující pod povrch věci.
Nutnost pochybovat
Sledováno prizmatem Facebooku, je již delší čas patrná snaha šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho o reflexi oboru žurnalistiky. Osobně to vítám, sama se snažím kultivovat obor výtvarné kritiky skrze aktivity kolem Ceny Věry Jirousové a příbuzné snahy (sic!) o sebereflexi české žurnalistiky se mi zdají ku prospěchu a zdraví veřejného mediálního prostoru. Vitvar sice nemá facebookový účet (jak tom twitterovém rád zdůrazňuje), předpokládejme však, že mu jeho šéf alespoň občas nějaká zahraniční moudra o kvalitnější novinařině přeci jen podstrčí. Každopádně by měl přitlačit.
Stále znovu je kladena otázka, proč je výtvarná kultura neustále podceňována, podfinancována a většinou společnosti vnímána jako cosi zbytného. Domnívám se, že za to mohou také redaktoři výtvarných rubrik některých periodik.
„Respekt se profiluje jako liberální médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování,“ píše o sobě redakce. Ať už tím původně autoři mínili cokoliv, osobně rozumím zmíněné větě jakožto záměru šťourat do projevů každodennosti, které by mohly svobodu ducha potlačit či znemožnit. V čem ale ta svoboda ducha spočívá a kdo ji zpochybňuje?
Co napovídají otázky
Pokud některý z magazínů či denních periodik profilujících se výrazně společensko-politicky má kulturní rubriku, obvykle nebývá příliš doceňována a stálé výtvarné redaktory nenajdeme už skoro nikde. To je ovšem velká chyba a také brzda mnohými vytoužené proměny českého prostředí v kulturymilovný prostor tolerance. Nicméně kdybychom u periodika profilujícího se jako názorotvorné někde v obsahu hledali onu svobodu ducha, pak bude kulturní rubrika, jejímž vedoucím Vitvar je, určitě předpokládaným místem činu. Ve zmiňovaném rozhovoru s Kalinovskou se ale dočkáme spíše zpochybňování svobody ducha než rozkrývání možných forem jeho potlačování. Autoři se totiž ptají například takto: „Do Česka se vracíte jako nově zvolená ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie pětačtyřicet let po vaší emigraci. Dlouho jste žila ve Washingtonu, kde jste měla slušnou kariéru v Hirshhornově muzeu, tamní hlavní scéně moderního umění. Co vás přimělo k návratu?“ Nebo: „V sedmdesátých letech jste začala vést v Londýně známé centrum současného umění Riverside Studios. Jak se k takové práci mohl člověk krátce po škole dostat, navíc imigrant z úplně jiné země?“
V první otázce je patrná nedůvěra v čisté úmysly nové ředitelky i v to, že světu mohou vládnout i jiné motivace než peníze. Ve skutečnosti pak autoři položili otázku po příčině: „Co?“ Nic přece není samo sebou, ani ten svobodný duch. Kalinovská odpovídá svou motivací, totiž poukazem na to, že v českém prostředí bude v pozici, z níž lze něco reálně změnit. Další dotaz jde ještě dál: jak se k takové (zajímavé? dobře placené?) práci mohl dostat zrovna imigrant? Znovu tedy nedůvěřuje přímo faktu, který před čtenáře staví v první části otázky. Cílem je zřejmě především navázat aktuální téma imigrace a integrace příchozích do společnosti, na konkrétní životní příběh. Potud v pořádku, to je klasický styl Respektu. Proč je ale nutné ptát se s citelnou nedůvěrou k tomu, že v jiné společnosti a jiné době bylo vůbec něco takového možné? Možnost, že se jedná o běžnou praxi, je zřejmě vnímána jako nebezpečná.
Vrstvení klišé
Jak je to tedy s onou svobodou ducha, nad jejímž naplňováním je potřeba pochybovat? Jak to, že si může jeden z mála stálých kulturních redaktorů uznávaného a čteného časopisu dovolit ptát se takto dehonestujícím a zplošťujícím způsobem? Je důvodem nedůvěra ke čtenáři? Nebo „pouze“ ke zpovídané ředitelce a jejím zkušenostem ze zahraničí? Osobně v rozhovoru nacházím především vrstvená klišé. O nové budově pro Národní galerii se nedozvíme nic nového (to je samo o sobě asi omluvitelné vzhledem k postupu procesu), o biografii Kalinovské by stačilo napsat víc v profilu za textem. Zcela chybí otázky zaměřené na ty aspekty prezentace umění, které sama Kalinovská naznačí a které u nás zatím stále nejsou příliš diskutované: například využití zkušenosti z lektorského oddělení v Hirschhornově muzeu a vůbec práce se zprostředkováním umění divákovi. Koncepty, na nichž nová ředitelka staví společnou prezentaci sbírek starého a moderního umění, což není ani v zahraničí zatím příliš častý přístup, jsou pouze načrtnuty.
Abych ale nebyla nespravedlivá: Respekt není sám. Peter Kováč se v rozhovoru zveřejněném na serveru Novinky.cz ptal šéfkurátora Národní galerie Adama Budaka, přicházejícího také z Hirschhornova muzea ještě ostřeji: „Není váš odchod do Prahy tak trochu sestupem z uměleckého Olympu?“ Proč potřebuje utvrdit ve vlastní malosti místo toho, aby ocenil a vyzdvihl to, co nám může zahraniční kurátor přinést? A k tomu přidává ještě podivně znějící otázku vyvolávající u laika nutně podezření: „V Praze existuje jisté pnutí mezi umělci, výtvarníky a teoretiky umění, které občas přerůstá v nenávist. Jak jste na tom vy?“ Budak tvrdí, že takové pnutí existuje ve všech oborech a všude na světě, čímž dává najevo nesmyslnost otázky.
Stále znovu je kladena otázka, proč je výtvarná kultura neustále podceňována, podfinancována a většinou společnosti vnímána jako cosi zbytného. Domnívám se, že za to mohou také redaktoři výtvarných rubrik některých periodik, kteří předávají čtenářům bez skrupulí klišé, která nikoho a nic neposunou dál. Psaní o výtvarném umění je práce, která má společenský dopad, i když se může zdát minimální. Vyzývám tedy dotčené, aby podobné příležitosti příště laskavě nezahazovali.
Autorka je teoretička umění.