„To, co se včera stalo v Paříži a v Saint-Denis, u Stade de France, je válečný akt a tváří v tvář válce musí země učinit odpovídající rozhodnutí,“ prohlásil v sobotu 14. listopadu François Hollande před Bezpečnostní radou státu. Už v pátek večer vyhlásil na francouzském území výjimečný stav, který vstoupil v platnost o půlnoci. Policie hlásila, že při domovních prohlídkách, jejichž provádění bez soudního příkazu výjimečný stav umožňuje, našla a zabavila další zbraně, zatkla další osoby, které měly plánovat další útoky. V úterý pak provedla razii v jednom bytě v Saint-Denis, při níž zastřelila dvě osoby, včetně domnělého strůjce útoků Abdelhamida Abaaouda. Počet domovních prohlídek strmě roste – jen během čtvrteční noci jich policie uskutečnila 182, celkem bylo provedeno 793 domovních prohlídek, při nichž bylo vzato do vazby 90 lidí.
V neděli francouzská armáda zvýšila intenzitu náletů v Sýrii, zejména u Rakky, „hlavního města“ Islámského státu, ten den také odplula do východního středomoří letadlová loď Charles de Gaulle, která „ztrojnásobí kapacitu válečného letectva“. V pondělí pak před oběma komorami parlamentu Hollande během svého projevu zopakoval hned třináctkrát slova „Francie je ve válce“ a pařížské události nazval „válečným terorismem“, pojmem, nad kterým se řada médií pozastavuje, protože nic takového z definice neexistuje. Tato formulka nicméně francouzské vládě umožňuje prosazovat řadu opatření jdoucích proti společenským svobodám.
Hollande, socialistický Bush
V pondělním projevu Hollande představil plánovaná vnitropolitická opatření. Jsou to: ztráta francouzského občanství pro ty, kdo mají dvojí národnost a odjeli bojovat za Islámský stát, vytvoření pěti tisíc nových pracovních míst v policii a četnictvu do dvou let, tisíce nových pracovních míst v celní správě a dvou a půl tisíce nových pracovních míst v rezortu spravedlnosti, zejména „v trestní správě a justici“, povolení pro policii nosit zbraň i mimo službu, změna zákona o výjimečném stavu, revize ústavy.
Ve věci posílení dohledu nad společností Hollande přebírá i myšlenky Marine Le Penové a ultrapravice.
Ne nadarmo jsou Hollandův projev a slibovaná opatření srovnávány s projevem a opatřeními George W. Bushe po 11. září 2001. Co do četnosti opakování slova válka prohrál Hollande s Bushem jen těsně 13:14. Socialista Hollande tak kompletně převzal rétoriku amerického konzervativce.
Ve čtvrtek bylo Národním shromážděním ve zrychleném řízení odhlasováno prodloužení zákona o výjimečném stavu na tři měsíce, a to 551 hlasy. Proti bylo šest poslanců (tři socialisté a tři zelení), zdržel se jeden poslanec. V pátek schválil 336 hlasy zákon i senát, dvanáct senátorů se zdrželo (jedenáct komunistů a jedna senátorka za zelené). Původní podoba zákona přijatá na počátku alžírské války 3. dubna 1955 totiž nařizuje, že výjimečný stav může trvat maximálně dvanáct dní a jeho případné prodloužení musí být zakotveno zákonem. Byla to jakási pojistka, aby nebylo možné vyhlásit jej na libovolně dlouhou dobu. Ještě před hlasováním předseda vlády Manuel Valls nezapomněl několikrát zopakovat, že existuje riziko biologického nebo chemického útoku a že dává přednost bezpečnosti před svobodou. S Vallsem v současnosti souhlasí 80 procent Francouzů, podle mnohých v důsledku šoku, který ovšem nebude mít dlouhého trvání.
V pondělí Hollande také prohlásil, že zákon z roku 1955 „je potřeba přizpůsobit vývoji technologií a hrozeb“. Kromě jeho prodloužení je postupně upravován i jeho rozsah. Zákon o výjimečném stavu posiluje pravomoci prefektů departementů, kteří mohou nařídit zákaz vycházení (ten od pátečního večera do pondělního rána platí ve čtvrti Champs-Plaisants ve městě Sens jihovýchodně od Paříže) nebo zakázat pobyt na svém území komukoliv, kdo bude považován za nebezpečného pro veřejný pořádek. V této souvislosti je na místě obava, jaký dopad v některých francouzských departementech bude taková legislativa mít na přijímání uprchlíků.
Ministr vnitra a prefekti také mohou nařídit odevzdání zbraní a „dočasné uzavření kulturních zařízení, barů a míst setkávání“. Zákon umožňuje noční domovní prohlídky a také „učinit všechna opatření ke kontrole tisku a ostatních tiskovin, radiového vysílání, filmových projekcí a divadelních představení“. Další doprovodný dekret pak umožňuje vojenské justici vypořádat se se „zločiny a přestupky, které jsou s nimi spojeny“. Výjimečný stav se tedy dotýká zásadních svobod, zavádí kontrolu tisku a hrozí zlikvidovat nezávislou kulturu. Shromáždění u příležitosti konání Světové klimatické konference v Paříži jsou mimochodem také zakázána.
Kdo je ve válce?
Předtím, než výjimečný stav skončí, chce Hollande nechat odhlasovat změnu ústavy. Konkrétně chce „přizpůsobit aktuální situaci“ článek číslo 36 a číslo 16. Výjimečný stav má být přímo vtělen do článku číslo 36 o „stavu obležení“, který deleguje civilní pravomoci na armádu. Článek 16 umožňuje prezidentovi, aby sám sobě udělil „výjimečné pravomoci“. Jinými slovy, Hollande chce zmírnit definici podmínek, za nichž je možné přikročit k zavedení válečné správy země – a není jisté, jestli si to sám vůbec uvědomuje.
Hollande tak převzal myšlenku Nicolase Sarkozyho z roku 2007. Sarkozy byl znám svými mocenskými aspiracemi, nepotismem, posilováním represivních složek na úkor těch integračních a svým napojením na svět byznysu. Jeho mandát byl pro Francouze takovou katastrofou, že ve volbách do druhého funkčního období Sarkozy totálně propadnul. Ve věci posílení dohledu nad společností ale Hollande přebírá i myšlenky Marine Le Penové a ultrapravice. Rozhlasová stanice France Culture to glosovala vyjádřením: „Prezident Hollande je ve válce, nikoliv Francie.“ Jako prezident je Hollande slabý – nevýrazná osobnost, která zemi nikam neposunula, nevrátila jí ani prosperitu, ani prestiž, ačkoliv prezident hýří silnými slovy. Vše nasvědčuje tomu, že svůj mandát v příštích volbách neobhájí. Vyhlášením výjimečného stavu a oznámením revize ústavy ale vyrazil z ruky všechny zbraně pravicové opozici. Pravicoví a ultrapravicoví poslanci při pondělních projevech Hollandových ministrů nesouhlasně pískali. Jak píše Helene Bekmézian v Le Monde, „v otázkách bezpečnosti je připravil téměř o všechny trumfy. To pro pravici znamená hned několik problémů.“
Za tři týdny se má konat první kolo regionálních voleb, v nichž pravice a ultrapravice očekávala výrazné volební zisky. V kontextu výjimečného stavu byla ale zrušena volební kampaň, což může konečnými výsledky silně zamíchat. Hollandovy kroky nicméně odkazují k hlubším problémům – otázce po vztahu svobody a bezpečnosti. Právě o svobodě se v diskusi kolem nových zákonů mluví nejčastěji a je také tématem, na něž jsou Francouzi velmi citliví. Všechna restriktivní opatření jsou ovšem v současnosti zahalována do líbivé formulky „ochrana základních svobod“. V současnosti, kdy je šok z událostí minulého pátku stále obrovský, se řada expertů a médií shoduje, že výjimečný stav může do určité míry pomoci vyřešit akutní nebezpečí. Jeho zakotvení do francouzské ústavy však odmítají. Výjimečný stav by se tak totiž mohl proměnit ve stav běžný.
Autorka je doktorandka na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.