Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Média nespravedlivě odsoudila turecké fanoušky

Turečtí fotbaloví fanoušci narušili předzápasovou minutu ticha za oběti terorismu v Paříži pískotem a skandováním. O podporu terorismu však nešlo.

Ten kontrast byl do očí bijící. Na londýnském Wembley uvítali diváci francouzskou fotbalovou reprezentaci sborovým zpěvem Marseillaisy. Pocit sounáležitosti a bratrství překonal sportovní rivalitu a dokonce i význam samotného utkání. Zato v Istanbulu během piety za oběti pařížského masakru turečtí fanoušci dávali pískotem a provoláváním „Alláhu Akbar“ najevo své sympatie s útočníky z Paříže. Alespoň tak o celé záležitosti informovala mnohá západní média, včetně těch českých. Jenže samotný záznam události i reakce Turků na sociálních sítích usvědčují naopak média z hrubě neobjektivního zpravodajství, které až příliš snadno klade rovnítko mezi radikální džihádisty a muslimy obecně.

Ztraceno v překladu

Umění dezinterpretace nasadil korunu moderátor České televize. Ten nejenže slyšel v puštěném záznamu provolání „Alláh Akbar“, které tam v daný moment vůbec nezazní, ale navíc ještě zdůrazňuje, že se nejednalo o ojedinělé výkřiky. To je pravda, ale fanoušci provolávali „Şehitler ölmez vatan bölünmez“, což znamená „Mučedníci nikdy nezemřou, národ nebude rozdělený“ a jde o v Turecku běžný způsob vyjádření respektu tragicky zemřelým namísto u nás obvyklé minuty ticha.

Evropská média v tomto případě zkombinovala stereotypy o fanatických muslimech s představami o barbarském chování radikálních fotbalových fanoušků.

Pískot a bučení během pietního momentu patřily podle studenta Mustafy Özsariho teroristům, jako mučedníky pak fanoušci chápou oběti teroristických činů. Tento zvyk vznikl v reakci na atentáty v Turecku, které měla na svědomí Kurdská strana pracujících (PKK). Heslo „Mučedníci nikdy nezemřou, národ nebude rozdělený“ bylo výrazem extrémního tureckého nacionalismu, který je namířený proti Kurdům. Je to podobné jako v našem současném diskursu, kdy si většina pod pojmem terorista představí muslima. Pravda je, že toto protikurdské vyznění komplikuje jakoukoli snadnou interpretaci chování fotbalových fanoušků během piety. Třicetileté skandování toho popěvku na fotbalových kolbištích se stalo zvykem, který vyjadřuje respekt a úctu obětem terorismu, ale je i zažitým nacionalistickým popěvkem před zápasem. Faktem je, ať už se nám to v našem kulturním okruhu líbí nebo ne, že samotná pietní minuta ticha nedává Turkům smysluplný význam.

Vysvětlení, nebo omluva?

Problém absence kulturního kontextu mimo jiné vyjádřil i trenér domácího celku Fatih Terim, když prohlásil: „Máme držet minutu ticha za lidi, co zemřeli. Nemůžeme tu jednu minutu vydržet? Za hranicemi chování našich fanoušků nikdo nepochopí.“ Svůj postoj na pozápasové konferenci shrnul tím, že celý incident „vrhá špatné světlo na nás na všechny“. Média jeho výstup interpretovala tak, že i legendární kouč se za turecké fanoušky omlouvá. Z jeho výroků ovšem vyplývá spíš to, že si uvědomuje, jaké nedorozumění chování tureckých fanoušků vyvolá.

Turečtí fanoušci, ať už na klubové nebo celonárodní úrovni, jistě nejsou neviňátka. A pravdou je, že v inkriminovaném utkání doprovázeli hymnu soupeře pískotem. Dokonce ani zbožňovaný kapitán národního celku Arda Turan jim v tom nedokázal zabránit. Jenomže tentokrát proti nim nestál jen tak ledasjaký soupeř, ale národní tým Řecka. Jejich vzájemné konfrontace snad můžeme v evropském kontextu přirovnat jen k rivalitě Srbska s Bosnou a Hercegovinou. A zatímco byla v úterý z bezpečnostních důvodů zrušena utkání v Bruselu a Hannoveru, přísně střežený duel dvou nesmiřitelných národů proběhl bez jakýchkoli komplikací.

Evropské představy

Nelze zcela vyloučit, že provolávání „Alláhu Akbar“ před utkáním z hlediště zaznělo, přestože z většiny záznamů na internetu ho mohli identifikovat snad jen redaktoři Novinek a České televize. Pískot, bučení i skandování v turečtině (nikoli arabštině) na záznamech skutečně slyšíme. Evropská média ovšem v tomto případě zkombinovala stereotypy o fanatických muslimech (tentokrát turecké národnosti) s představami o barbarském chování radikálních fotbalových fanoušků. Turečtí ultras jsou ovšem z velké části příznivci ultrapravice, která podporuje extrémně nacionalistickou stranu MHP, a rekrutují se převážně s chudších a dělnických vrstev turecké společnosti. Vzhledem k cenám vstupenek na mezinárodní klání se jich na zápas Turecka s Řeckem zcela jistě mnoho nedostavilo. V hledišti seděli především zástupci liberálnější střední třídy, od nichž podporu teroristů opravdu očekávat nelze.

V každém případě by měl být onen úterní incident během minuty ticha varováním před unáhlenými soudy, vycházejícími z emocí a ideologické zaslepenosti, které s takovým gustem vyčítáme všem ostatním.

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

Text byl 20. 11. 2015 v 16:13 aktualizován.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image