Jaké jsou po pařížských útocích logické a tragické důsledky války, jež nezná žádná geografická omezení? Arun Kundnani studoval ve Velké Británii a USA programy týkající se terorismu a je autorem knihy Muslimové přicházejí!. V následujícím rozhovoru odhaluje a kritizuje „válku proti teroru“, od konzervativní a liberální rétoriky intelektuálů a komentátorů až po teorie „radikalizace“, které byly na Západě oporou protiteroristických programů. Kundnani říká, že jedinou opravdovou alternativu k džihádismu může poskytnout jen antirasistická, antiimperialistická a antikapitalistická politika.
Je dnes opravdu všude na světě válečná zóna? Jak to souvisí s rétorikou takzvané války proti teroru?
Slib války proti teroru spočíval v tom, že je „tam“ všechny pozabíjíme, takže nás pak nebudou zabíjet „tady“. Z toho vzešlo masové násilí v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Palestině, Jemenu a Somálsku – ve jménu míru na Západě. Už „zplnomocnění k užití vojenské síly“, které americký Kongres schválil ve dnech po 11. září 2001, definovalo celý svět jako bojiště ve válce s terorem. Prezident Obama se o toto zplnomocnění nadále opírá, aby poskytl svému programu založenému na zabíjení drony nátěr legality. Jde o starý koloniální recept liberálních hodnot určených pro náš domov, které jsou udržovány skrytým neliberalismem na periferii, kde je rutina mimosoudního zabíjení normalizována.
Všichni víme, že válka proti terorismu zabíjí více civilistů než teroristé; ale tolerujeme to, protože to jsou „jejich“ civilisté, kteří jsou zabíjeni na místech, jež jsou v našich představách kdesi daleko. Avšak koloniální dějiny nás učí, že násilí se vždy v nějaké formě vrací domů; jedním důsledkem mohou být uprchlíci hledající útočiště, jinou formou pak zpětný import autoritářských praktik užívaných původně v koloniálním prostředí a nakonec opravdu i ten terorismus. Stejné vzorce se dnes opakují v nových podobách.
Musíme bránit prostor pro radikální politiku, a to kvůli právu na sen o světě, který bude jiný.
Pro muslimské občany v západních státech přináší tato dynamika obrovské břemeno: jsou postaveni před falešnou volbu mezi umírněností a extremismem, hodným muslimem a zlým muslimem. Otázka, která se vznáší nad jejich samotným bytím, zní, zda se odtrhnou od svého spojení se zónami násilí v cizině, anebo budou toto násilí kanalizovat uvnitř Západu. Nicméně tato otázka nebývá položena přímo, ale je vždy přemístěna na rovinu kultury: Přijímáte západní hodnoty?
Tento rámec se muslimskému veřejnému vyjadřování zarytě předepisuje, což činí podezřelým každého, kdo se odmítá zapojit do rituálů loajality k západní kultuře. Souběžně pak Islámský stát těmto muslimům přiděluje roli lidí, kteří žijí v šedé zóně mezi západním imperialismem a nárokem vzkříšeného chalífátu.
Výsledkem je vzájemné posilování militarizovaného identitního vyprávění na obou stranách: džihádisté poukazují na projevy západních lídrů, aby podepřeli svá tvrzení, že se proti islámu vede válka; a západní lídři legitimizují válku svými řečmi o „boji, který je generačním úkolem“ (Obama a Cameron), o boji mezi západními hodnotami a islámským extremismem. Co dnes člověka zaskočí, je omšelá rétorika vojenské agrese (Hollandova „nelítostná válka“), znovu recyklovaná navzdory očividným neúspěchům v posledních čtrnácti letech.
Odkud vzešli útočníci z Paříže? Dovedou teorie radikalizace vysvětlit, co je motivuje?
Teorie radikalizace, jak je vypracovaly think tanky, tajné služby a vysokoškolské katedry napojené na aparát národní bezpečnosti, byly náchylné k tomu, aby při svých pokusech pochopit džihádistické násilí stavěly na několika mylných předpokladech. Zaprvé, považují za samozřejmou věc hluboký rozdíl mezi „islámským“ násilím a jinými formami násilí. Dějiny politického násilí ve dvacátém století – zvláště v koloniálních souvislostech – jsou zapomenuty a poučení z nich ignorováno. Zadruhé předpokládají, že nějaká forma islámské náboženské ideologie hraje klíčovou roli v tom, že se z někoho stane terorista. Někteří analytici připouštějí, že mezi důležité spouštěcí faktory patří i „vnímané důvody k rozhořčení“ nebo emoční krize, ale ideologie je stále považována za prvotní příčinu.
Empirické důkazy ovšem nepodporují žádný z těchto předpokladů – všimněte si evropských dobrovolníků Islámského státu, kteří příjíždějí do Sýrie s knížkami jako Islám pro hlupáčky, nebo údajného vůdce pařížských útoků, Abdelhamida Abaaouda, o němž se říká, že pil whisky a kouřil marihuanu.
Nicméně teorie radikalizace byly oficiálně přijaty a zpopularizovány. Je tomu tak proto, že poskytují odůvodnění pro stálý dozor (pro vymahatele práva nebo pro tajné služby je snazší hledat ideology než teroristy). A pohodlně se tím odmítá zodpovědnost za koloběh násilí, do nějž jsme vstoupili.
Teorie radikalizace ignorují skutečnost, že násilí ve „válce proti teroru“ je něco, co funguje na základě určitých vztahů: jedinci, kteří se stávají dobrovolníky IS, se ochotně uchylují k užití násilí. A naše vlády také. Rádi si myslíme, že naše násilí je racionální, reaktivní a normální, kdežto to jejich je fanatické, agresivní a výjimečné. Avšak i my bombardujeme novináře, děti a nemocnice. Skutečná analýza radikalizace musí vysvětlit také naši radikalizaci, neboť jsme ochotni stále více užívat násilí ve spektru různých kontextů – od mučení přes útoky dronů po války vedené v zastoupení.
To, co rekruty k IS přitahuje, není ani tak ideologie jako obraz války mezi Západem a islámem. Tedy vyprávění o dvou ustálených identitách zapojených do globální války: pravda a spravedlnost na straně jedné, lži, nemravnost a korupce na straně druhé.
Tito rekruti nejsou zkaženi ideologií, nýbrž koncem ideologií: vyrostli v éře Fukuyamova konce dějin, v době, která nepředkládala žádné alternativy ke kapitalistické globalizaci. Nepoznali žádnou kritiku, jen konspirační teorie a neláká je lidový boj, nýbrž apokalyptický boj. Narativ o globální válce proti Západu sice postrádá skutečný politický obsah, ale svým stoupencům se přesto zdá být dobrou odpovědí na násilí rasismu, chudoby a impéria.
Jakou podobu má západní intelektuální reakce na Paříž?
Ve své knížce píšu, že mezi politickými činiteli, vědci a ideology, kteří se hlásí k válce proti teroru, existují dva široce přijímané přístupy k tomu, jak chápat takzvaný islámský extremismus: máme tu jednak konzervativce, kteří se na islám dívají jako na skrznaskrz násilnou kulturu definovanou hlavně jejími základními texty, a jednak liberály, kteří si myslí, že nepřítel je totalitární perverze islámu, která se vynořila ve dvacátém století.
Na hlubší úrovni oba tyto způsoby myšlení pracují ruku v ruce na základě mlčky předpokládané solidarity a vytvářejí pružný a přizpůsobivý příběh o „muslimském problému“.
Intelektuální reakce na Paříž se drží těchto vzorců. Dominantním rysem je narcismus, který popisuje IS stát jednoduše jako protiklad všeho, co oceňujeme na sobě samých. Pro liberály znamená IS netoleranci, rasismus a útisk žen. Pro konzervativce je IS ideálním nepřítelem: fanatickým, nezápadním a barbarským. V tomto způsobu nazírání je IS pouze absolutním „druhým“, který umožňuje vytváření pozitivního obrazu nás samých.
Dobrou ilustrací tohoto přístupu je populární video komika Johna Olivera pranýřujícího IS po pařížských útocích. Říká, že džihádisté nemají žádnou šanci v kulturní bitvě s Francií: „Přineste si tu svou zkrachovalou ideologii. Oni si přinesou Jeana-Paula Sartra, Edith Piaf, dobré víno, Camuse a camambert.“ Avšak sám Sartre dobře rozuměl tomu, jak myšlení z hlediska ustálených binárních opozic, jež proti sobě kladou určité kulturní identity, maskuje skryté pouto, jímž se barbarství váže k civilizaci. „Neexistuje nic soudržnějšího než rasistický humanismus,“ napsal, „neboť Evropané se dokázali stát lidmi jen tak, že vytvářeli otroky a monstra.“
To znamená, že na IS nejlépe zareagujeme tak, že se na něj budeme dívat jako na symptom „normálního“ fungování moderního, globálního systému, a ne jako na externí prvek kazící systém zvnějšku nebo z předmoderní minulosti. Jeho užívání sociálních sítí, jeho odmítání státních hranic dvacátého století a jeho zapojení do ropné ekonomiky, to všechno dokazuje, že IS je dítě globalizace. IS je jistě monstrum, ale monstrum, které jsme sami vytvořili. Zrodilo se v chaosu a krveprolití, které následovaly po invazi do Iráku v roce 2003. Sektářskou ideologií a financemi ho vybavily vládnoucí elity ze Saúdské Arábie a monarchií v Perském zálivu, což jsou nejbližší místní spojenci Západu hned po Izraeli. Rusko a Írán v tom také sehrávají svoji úlohu, když podepírají režim Bašára Asada – režim zodpovědný za mnohem více mrtvých civilistů než IS – a prodlužují syrskou válku, která umožňuje IS vzkvétat. Ve stejné chvíli jsou skupiny, jejichž boj proti IS byl nejúčinnější, mám na mysli kurdské milice, označovány západními vládami za teroristy, protože jsou považovány za hrozbu pro našeho spojence Turecko.
Jak by Evropa měla správně zareagovat?
Rozumí se samo sebou, že ideologie IS a jeho řídící praktiky by měly být demaskovány a odsuzovány při každé příležitosti – kvůli jejich útisku žen, zotročování menšin, nenávisti ke svobodě a podobně. Ale pokud to někdo dělá ze stanoviska globálního konfliktu mezi liberálními hodnotami a islámským extremismem, tak to povede jen do slepé uličky, jíž je militarizovaná identitní politika.
Nemůžeme si dovolit nechat se zastrašit, a přestat tak s kritikou očividných dvojích standardů a rozporů války proti teroru. Jenže tyto věci nestačí. Levice by měla mnohem odvážněji trvat na tom, že pouze antirasistická, antiimperialistická a antikapitalistická politika může poskytnout opravdovou alternativu k džihádismu; že větší radikalizace, v nefalšovaném smyslu slova, je řešením, a ne problémem; že terorismus bují v prostředí, kde byla poražena masová hnutí přicházející s vizemi sociálního pokroku.
Walter Benjamin napsal, že každý fašismus svědčí o neúspěšné revoluci. Totéž platí i pro terorismus: IS existuje proto, že arabské revoluce z roku 2011 byly neúspěšné. Musíme tudíž bránit prostor pro radikální politiku, a to kvůli právu na sen o světě, který bude jiný. Protiteroristické strategie, zvláště protiradikalizační politická opatření jako Britský preventivní program, vedou k silnému narušení takového prostoru. Musíme samozřejmě ukončit i vzdušné útoky, které jen prohlubují koloběh násilí a znovu posilují příběh IS o válce Západu proti islámu. A musíme přestat podporovat režimy, které umožnily vzestup IS, hlavně saúdskou elitu, která představuje nejreakčnější vliv v oblasti.
A nakonec musíme chránit uprchlíky, a to nejen z toho důvodu, že to jsou oběti, nýbrž i proto, že s sebou přinášejí poznatky o našich minulých selháních. Musíme jim umožnit, aby nás poučili o nás samých.
Z anglického originálu Violence comes home: an interview with Arun Kundnani, publikovaného na serveru Opendemocracy.net, přeložil Pavel Siostrzonek.