Snažíte se bojovat s vlnami lidské lhostejnosti a sobectví? Vadí vám pocit, že zatímco vám to není jedno, ostatní to nezajímá? Že se civilizace a budoucnost života na Zemi kvůli lidské necitelnosti vlastně vyčerpaly? Pokud ano, nejste sami. Ale to neznamená, že máte pravdu. Nová studie vypracovaná nadací Common Cause Foundation přichází se dvěma přelomovými poznatky. Prvním je, že drtivá většina z tisícovky účastníků výzkumu (74 procent) se ztotožňuje spíše s nesobeckými hodnotami než s těmi sobeckými. To znamená, že mají větší zájem o pomoc druhým, poctivost, odpouštění a spravedlnost než o peníze, slávu, postavení a moc. Druhým poznatkem je, že obdobně početná většina (78 procent) pokládá ostatní lidi za sobečtější, než doopravdy jsou. Jinými slovy, v myšlení druhých lidí jsme se dosud velice mýlili.
Lidé jsou ultraspolečenští
Objev, že dominantním povahovým rysem lidstva je – lidství, nepřekvapí nikoho, kdo sleduje nejnovější vývoj v oblasti behaviorálních a sociálních věd. Tyto trendy naznačují, že lidé jsou v zásadě ze své podstaty hodní. Text v periodiku Frontiers in Psychology poukazuje na to, že naše chování k ostatním členům našeho biologického druhu, kteří s námi nejsou v příbuzenském vztahu, je „v porovnání s jinými biologickými druhy pozoruhodně neobvyklé“. Zatímco šimpanzi se dělí o jídlo se členy vlastních skupin většinou až poté, co o něj ostatní agresivně žebrají, na „cizince“ reagují násilně.
Zajímavé je, jaký prostor je dnes poskytován lidem, kteří mluví a píšou, jako by byli psychopati.
Autoři poznamenali, že šimpanzi se v porovnání s lidmi chovají více jako homo economicus, tedy vzor neoliberální mytologie. Oproti tomu lidé jsou ultraspolečenští: mají zvýšenou schopnost empatie, jedinečnou vnímavost vůči potřebám ostatních, unikátní úroveň starostlivosti o ostatní a schopnost vytvářet morální normy, které tyto tendence podporují. Tyto povahové rysy se začnou v našem životě projevovat tak brzy, že se zdají být vrozené. Jinými slovy: vypadá to, že do této podoby jsme se vyvinuli jako druh. Kolem čtrnáctého měsíce života si děti začínají navzájem pomáhat, například tím, že dítě podává věci jinému dítěti, které na ně nedosáhne. Kolem dvou let se děti dokonce začínají dělit o věci, které pro ně mají význam. Ve třech letech začínají protestovat proti tomu, když někdo narušuje morální normy.
Fascinující esej v časopise Infancy ukazuje, že oceňování s tím nemá co dělat. Pokud děti ve věku od tří do pěti let odměníme za to, že někomu pomohly, je méně pravděpodobné, že pomůžou i příště. Lze dokonce říct, že oceňování patrně potlačuje přirozenou touhu být nápomocen. (Což je důležitá zpráva pro učitele, ekonomy a vládní ministry.) Studie rovněž zjistila, že děti v tomto věku mají větší sklon pomáhat lidem, které vnímají jako potřebné, a že chtějí být u toho, když je někomu poskytnuta pomoc, ať už se toho aktivně účastní nebo ne. To naznačuje, že hlavní motivací je pro ně opravdová starost o druhé lidi, a ne touha udělat navenek dobrý dojem.
Problém je lhostejnost
Proč tomu tak je? Jak by mohla tvrdá logika evoluce dospět k takovým výsledkům? To je momentálně předmětem vášnivých debat. Jeden myšlenkový proud tvrdí, že altruismus je logickou reakcí na žití v malých skupinkách blízce příbuzných lidí a že evoluce nestihla zareagovat na to, že v současnosti žijeme ve větších uskupeních složených většinou z cizích lidí. Jiný proud naopak tvrdí, že početné skupiny obsahující velký počet altruistů jsou úspěšnější než početné skupiny s velkým počtem sobců. Třetí hypotézou je, že tendence ke spolupráci zvyšuje naši šanci na přežití bez ohledu na to, v jaké skupině se nacházíme. Ať už je ale důvodem cokoliv, výsledek by měl být důvodem k oslavě.
Proč tedy máme tak pochmurný pohled na lidskou povahu? Částečně to může být dáno historicky. Filosofové od Hobbse po Rousseaua, od Malthuse po Schopenhauera, jejichž pojetí lidské evoluce bylo omezeno na Knihu Genesis, vypracovali přesvědčivé, vlivné a katastrofálně omylné pojednání o „stavu přírody“ (naše vrozené, původní povahové rysy). Jejich spekulace na toto téma už měly být dávno odloženy na polici označenou „historické kuriozity“. Nicméně se zdá, že stále mají vliv na naše myšlení. Druhým problémem je, že mnozí z těch, kteří vládnou veřejnému životu, jsou fixováni na slávu, peníze a moc. Svou extrémní sebestředností spadají do okrajové menšiny, ale protože jsou viditelní, domníváme se, že představují zástupce lidstva. Navíc média uctívají bohatství a moc a občas zaútočí na lidi, kteří se chovají altruisticky. Tak v zářijovém vydání bulvárního listu Daily Mail napsal novinář Richard Littlejohn, že rozhodnutí levicové poslankyně Yvette Cooper otevřít svou domácnost uprchlíkům je důkazem toho, že „hlučné emoce překonaly tichou inteligenci“ (přičemž tichá inteligence je vskutku jedním z poznávacích znaků tohoto bulvárního novináře). „Celé se to točí okolo politického oportunismu a humanitárního pozérství,“ zněla jeho teorie, načež se autor vychloubal, že utrpení lidí prchajících ze Sýrie „je mu putna“.
Zajímavé je, jaký prostor je dnes poskytován lidem, kteří mluví a píšou, jako by byli psychopati. Důsledky nadměrného pesimismu ohledně lidské povahy jsou závažné. Z výzkumů a rozhovorů provedených nadací vyplývá, že ti, kteří mají na lidstvo nejčernější pohled, se také nejméně zúčastňují voleb. Proč by také měli, hájí se, když každý beztak volí jen podle svých sobeckých zájmů? To, co je pro lidi mého politického přesvědčení zajímavé a zároveň alarmující je, že liberálové mají tendence na ostatní lidi nazírat v temnějším světle než konzervativci.
Pokud si ale chcete vychovat voliče a pokud chcete, aby se progresivní politice dařilo, měli byste šířit povědomí o tom, že ostatní lidé mají dobré úmysly. Mizantropie vám naopak zaručí přístup k lakotné, mocichtivé menšině, která obvykle dominuje našim politickým systémům. Pokud bychom si uvědomili, jak je tato skupina lidí neobvyklá, spíše bychom se jim vyhýbali a vybírali si lepší vládu. K celkovému nebezpečí, které je reálné a kterému čelíme, ovšem nepřispívá obecné sobectví, ale všeobecná lhostejnost. Miliardy řádných lidí jen mlčky vrtí hlavou a přihlíží světu v plamenech, znehybnělí přesvědčením, že nikoho to stejně nezajímá. Ne, nejste sami. Svět je s vámi, i když třeba ještě nenašel svůj hlas.
Autor je novinář a aktivista.
Z anglického originálu We’re not as selfish as we think we are. Here’s the proof publikovaného deníkem The Guardian přeložila Linda Fořtová.