Ani deset let po riotech ve francouzských banlieues se vztahy mezi obyvateli francouzských předměstí a policií nezlepšily. V sobotu vyšlo do pařížských ulicí na Pochod za důstojnost a spravedlnost až dvacet tisíc lidí. Demonstraci svolaly aktivistky z Hnutí žen pro Pochod důstojnosti (MAFED).
Nejsme lovná zvěř policie
Demonstrace se odehrála jen pár dnů po desátém výročí úmrtí dvou mladíků, Zyeda Bennyho a Bouny Traorého. Ti zahynuli 27. října 2005 v transformátoru, kde se skrývali před policií. Nedávno obnovený proces s definitivní platností osvobodil několik policistů obžalovaných z nedbalosti. Ze záznamů hovorů mezi zásahovými jednotkami (dvojici nezletilých mladíků podezřelých z krádeže na stavbě tehdy pronásledovalo pět hlídek) se totiž zjistilo, že policisté na místě měli povědomí o nebezpečí, ve kterém se mladíci nacházeli, ale nepodnikli nic pro to, aby je před ním ochránili.
Hlavní výzvou pro všechny aktéry je tak najít terén, na němž bude možné znovu vést demokratický dialog mezi jednotlivými částmi francouzské společnosti. Bez plného přiznání důstojnosti lidem z předměstí se to neobejde.
Osvobozující rozsudek je naprosto v souladu s děním v posledních deseti letech, během nichž došlo k prudkému nárůstu počtu zemřelých a zraněných v důsledku zásahů policie. A takřka bez výjimky nikdy nedošlo k potrestání viníků z řad bezpečnostních složek. Jejich agresivní chování koneckonců před deseti lety posvětil tehdejší ministr vnitra Nicolas Sarkozy, podle něhož „policie není sociální službou“. Při té příležitosti také zrušil nízkoprahovou policii a posílil pořádkové složky kriminální policie (BAC). Seznam obětí policejního násilí je tak plný případů podobných tomu z března letošního roku, kdy v rukou pořádkové policie zemřel Amadou Koumé. Ten byl zadržen poté, co obtěžoval klienty jednoho baru. V průběhu „pacifikace“ to však policisté přehnali a Koumého uškrtili. Francouzská policejní inspekce doteď nikoho z Koumého smrti neobvinila.
K významným změnám v přístupu policie nedošlo ani za vlády socialistů. Ba naopak, dá se říct, že policejní násilí se rozrostlo i mimo předměstí. To ukazuje i rok starý případ mladého ekologa Remiho Fraisse, který byl zabit v noci z 25. na 26. října policejním granátem při vyklízení ekologické blokády (tzv. zone à defendre) mokřadů v Sivens. I v tomto případě nakonec převážila policejní omerta, malá chuť inspekce cokoli vyšetřit a tichá podpora ze strany státních zástupců a soudců. Nezávislé vyšetřování Ligy pro ochranu lidských práv naopak ukázalo, že demonstrující ekologové byli v průběhu kampaně cílem soustavné brutální represe ze strany policie. Smrt mladého ekologa, nezávisle na osobní zodpovědnosti jednotlivých policistů, tak byla tragickým vyvrcholením policejními složkami zaviněné společenské situace, a nikoli nešťastnou náhodou, jak tvrdí její špičky.
Proti rétorice nešťastných náhod a osobních selhání, za kterým se často schovávají ministři vnitra a většina politické reprezentace, vystupují i aktivistky z MAFEDu. „Policejní násilí je ustálenou formou státního rasismu. Implicitní význam policejního násilí je jednoznačný: Vy nejste lidské bytosti jako ostatní a podle toho s vámi bude zacházeno. Může to klidně skončit i vaší smrtí. A násilníci? Ti mají zaručenu imunitu,“ píší ve své výzvě svolavatelky demonstrace. Policejní násilí je tak strukturálním fenoménem sociální situace, v níž část populace je ze společnosti vyloučena. Jiná povaha jejich důstojnosti má pak zcela konkrétní dopady, ať už se jedná o nezaměstnanost či počty obětí policejního násilí.
Je však patrné, že vůči těmto úvahám je francouzská politická reprezentace naprosto hluchá. Prezident Holland slíbil další miliardy eur na přestavbu předměstí, aniž by měl sílu se ptát, proč téměř padesát miliard investovaných v posledních deseti letech do banlieues přineslo tak nicotné výsledky. Koneckonců o tom, že francouzská levice nedokáže myslet v jiných než bělošských kategoriích vytvořených na elitních státních univerzitách, psal již Aimé Césaire. Pravice naopak v tomto bodu takřka zcela podlehla myšlenkám Národní fronty Marine Le Penové. Lepší to není ani s intelektuály, především těmi, kteří každý večer vystupují v televizi a říkají tam, že jsou umlčováni. Podle nich, řečeno s lehkou dávkou zevšeobecnění, jsou obyvatelé předměstí jednoduše neschopní dostát francouzským hodnotám.
Rovnýma nohama do Mexika!
Řešení mají naopak policejní odbory. Ty si 14. října daly dostaveníčko pod okny Ministerstva spravedlnosti, aby demonstrovaly proti údajné laxnosti ministryně Christiane Taubirové. Ta totiž chystá několik – dosti omezených – změn v oblasti alternativních trestů a recidivy trestních činů menšího rozsahu. Cílem reformy je, aby francouzské věznice přestaly být onou sociální skládkou, univerzitou zločinu a případně místem náboženské radikalizace, kterými jsou dnes. Policejní odboráři si na demonstraci přinesli také nákupní seznam, na němž byly požadavky na více zbraní, policejních pravomocí a méně vnitřních kontrol.
Jenže podobný bezpečnostní obrat má francouzská policie už za sebou (zmíněné zrušení nízkoprahové policie v roce 2005) a výsledky nejsou nikterak oslnivé. Jakou dynamiku může získat konflikt mezi vybavenější policií a lokálním obyvatelstvem v momentě, kdy chybí silné sociální a politické protiváhy, ukazuje jedna starší, ale stále aktuální studie antropologa Didiera Fassina o fungování dvou skupin BAC na předměstí Paříže z roku 2011. Fassin v ní dokumentuje nejen soustavné zneužívání policejních pravomocí vůči zadrženým a kontrolovaným, ale především prorůstání policejních funkcionářů s hlavními drogovými gangy. Policistům prostě přišlo pohodlnější, a jistě i výnosnější, se na kontrole teritoria dohodnout se svou protistranou, občas provést nějakou šťáru vůči nepřátelskému gangu či hodit do basy neposlušného pushera. Gangy se na druhé straně zavázaly k dodržování klidu na kontrolovaném území. Další zbraně a pravomoci by v takové situaci jistě zvýšily vyjednávající sílu policistů (a jejich apanáže), výsledky takového přístupu však můžeme sledovat v dnešním Mexiku či brazilských favelách
Politici a část obyvatelstva ovšem na argumenty policejních odborů slyší. V tomto ohledu nepokoje z roku 2005 stále slouží jako mocný strašák proti jakémukoli sociálnímu hnutí a společenskému konfliktu, který se obyvatelé předměstí snaží otevřít. Od oněch osudných okamžiků však uběhlo deset let a žádná podobná revolta se již neopakovala. Hlavním důvodem panického strachu je stereotypizovaný popis banlieues jako „džungle“ a jejich obyvatel jako lidí neschopných dostát republikánským hodnotám. V takto vystavěné imaginaci je představa jakéhokoli konfliktu ihned spojována s krutým karnevalem hromadného zapalovaní aut nebo s islamistickou radikalizací.
Politizace předměstí
Toto chápání banlieues je postaveno takřka výhradně z příběhů v černé kronice denního tisku a naprosto podceňuje sociální dynamiku, kterou předměstí vytváří. Mnozí obyvatelé předměstí se na tuto situaci snaží reagovat kolektivní či individuální mobilizací. Důkazem sociálního života je ostatně i samotný MAFED, tvořený takřka výlučně ženami s migrantskými kořeny, které zároveň brojí i proti patriarchálnímu násilí v rodinách. Na předměstích také v poslední době vzniká nadprůměrný počet nových podniků a nechybí příklady dobrovolnických asociací v kultuře, divadle či správě svěřených bytových domů.
Odpověď na neutěšenou situaci tak ani zdaleka nespočívá v napumpování více peněz do těchto oblastí. Francouzský stát v posledních letech přišel o všechna veřejná místa setkání, a tudíž i konfliktu a vyjednávání. Zastupitelská demokracie v tomto zcela selhává, politické strany nejsou schopné konstruktivní konfrontace s lidmi z předměstí a výběr stranických kandidátů tomuto stavu také odpovídá. Terénem konfrontace nemůže být ani škola, po níž se stále častěji žádá, aby byla obranným valem republiky v „džungli“. Degenerace školství šla tak daleko, že po útocích na Charlie Hebdo se po učitelích požadovalo, aby hlásili ředitelům a policii protirepublikánské chování svých studentů. Podobně i média, jejichž nezájem a zjednodušený pohled na předměstí jsou významnou součástí problému, se nechala ochotně naverbovat do šiku „ducha 11. ledna“ a v ochraně republikánských hodnot sehrávají roli ideové policie.
Hlavní výzvou pro všechny aktéry je tak najít terén, na němž bude možné znovu vést demokratický dialog mezi jednotlivými částmi francouzské společnosti. Bez plného přiznání důstojnosti lidem z předměstí, po němž volali účastníci sobotní demonstrace, se to neobejde. Pomohlo by také, kdyby francouzská společnost i politická scéna opustily rétoriku „ducha 11. ledna“, který je zachvátil. Podle ní jako by existoval nesmlouvavý soubor republikánských hodnot, kterým je nutné se jednoduše podrobit. Přitom v dnešní situaci, kdy policejní vraždy nejsou potrestané a k odsouzení k několika letům natvrdo za obhajobu terorismu stačí pár opileckých výkřiků, jsou republikánské hodnoty pouze nesnesitelně utiskující kýč.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.