Suchá řeč faktů: kapela Ortel získala v soutěži Český slavík druhé místo v kategorii skupina roku, její frontman Tomáš Ortel potom třetí místo v kategorii zpěvák roku (těsně tak porazil soukmenovce Daniela Landu, který před dvěma měsíci oprášil svého Bílého jezdce).
Podle pravidel soutěže si pořadatel „vyhrazuje právo vyřadit z ankety zpěváka, zpěvačku nebo hudební skupinu, jejichž verbální nebo obrazové projevy mohou být v rozporu s právním řádem České republiky, nebo porušují zásady dobrých mravů či zásady elementární lidské slušnosti. Jde například o projevy, které mohou podporovat myšlenky nebo hnutí směřující k potlačování lidských práv a svobod, podporovat rasovou nenávist, vybízet k násilí nebo páchání trestné činnosti, ohrožovat výchovu dětí, nebo texty, které nad společensky obecně akceptovatelnou mez obsahují hrubé, vulgární a urážlivé výrazy nebo formulace“.
Politici a aktéři veřejného prostoru, včetně interpretů, kteří se ocitli v jednom žebříčku se skupinou Ortel, stejně jako každý z nás, musí přijmout svoji odpovědnost za úroveň veřejné debaty.
Další oficiální vyjádření pořádající Agentury Musica Bohemica na Facebooku obsahovalo větu, která byla až hrozivě trefná: „Slavík je pouze odrazem momentálního stavu naší společnosti, jejích nálad a sympatií. Je to jakési zrcadlo.“
Nezbývá než do tohoto zrcadla pohlédnout a ptát se po oněch zásadách a elementární slušnosti, ptát se, co jiného už výše uvedené podmínky splňuje než xenofobní texty interpreta s neonacistickou minulostí z kapely Conflict 88, autora hymny zakázané Dělnické strany a účastníka protiromských pochodů.
Kořeny hrubnutí veřejné debaty
Tento rok nám bohužel až příliš jasně ukazuje, kam klesá mez toho, co je ještě společensky akceptovatelné. Naposledy se o řádný kus propadla 17. listopadu na pražském Albertově. Jedním z prvních vážných signálů posunu společensky únosné hranice projevů rasové nenávisti bylo ticho, které následovalo po prvním protiromském pochodu v litvínovském Janově, který Dělnická strana pořádala v roce 2008 shodou okolností také 17. listopadu. Vzhledem k množství zbraní, které se zde objevily, a radikalitě davu by bylo vhodnější mluvit o pokusu o pogrom. Zhruba třináct stovek neonacistů, nacionalistů a „slušných občanů“ tři hodiny bojovalo s policií při pokusu dostat se na sídliště obývané Romy. Tento scénář se pak v dalších letech opakoval v mnoha českých městech.
Jak už to tak bývá, extremistické síly nevyhrávají volby, ale posunují hranice společenské debaty. Z obav ze ztráty hlasů v budoucích volbách v zemi s rozšířeným latentním rasismem a anticiganismem vyklidila většina politiků veřejný prostor. Ale ani ze strany ostatních veřejných aktérů nezazněl důležitý hodnotový vzkaz, který by předcházel vstřícnému a věcnému řešení sociálních otázek. Právě zde leží předpoklady popularity kapel typu Ortel, neboť v podobně pustém a prázdném prostoru není těžké se dostat do pozice někoho, kdo „otevřeně mluví o problémech“.
Reakce zdola
Necelý rok po událostech v Litvínově přinesla tato rozdmýchaná nenávist oběť při žhářském útoku ve Vítkově: dvouletá Natálka byla těžce popálena. Za další čtyři roky vítkovskými ulicemi procházel dav a skandoval proticikánská hesla.
Přes pohoršení nad cynismem a neschopností nahlédnout, kam podobné šíření nenávisti spěje, tedy především k dalším nevinným obětem, byl Vítkov 2013 i mnoho dalších podobných akcí také dobrou zprávou. Nenávistný tlak pomalu vytvářel protireakci v podobě solidární, akceschopné sítě napříč republikou, tvořenou jak samotnými Romy, tak i aktivisty z různých táborů. Romové byli tehdy policií a představiteli města přemlouváni, aby zůstali doma a nestupňovali situaci, ale byla to právě jejich společná akce, která je vysvobodila z možného strachu a zajistila jim základní důstojnost.
To jsme my
Za těch sedm let byl anticiganismus nahrazen protiimigrační kartou, šíření nenávisti a xenofobní postoje se z ulice dostaly až do nejvyšších pater politiky, do středu společenského života. Zaznívají dříve nepředstavitelné formulace, které svým jazykem patří do období druhé republiky nebo přímo do propagandistických pamfletů z třetí říše.
Zrcadlo nastavené Českým slavíkem hovoří jasně: politici a aktéři veřejného prostoru, včetně interpretů, kteří se ocitli v jednom žebříčku se skupinou Ortel, stejně tak jako každý z nás, musí přijmout svoji odpovědnost za úroveň veřejné debaty a vrátit společensky akceptovatelnou mez zpět do polohy, v níž se respektují základní lidská práva každého jednotlivce a vytváří se opravdu svobodná společnost.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.