Ve středu 28. října se v Londýnském House of Commons konala debata u příležitosti vydání knihy zabývající se zřejmě nejvíce politizovanou a diskutovanou obchodní smlouvou současnosti: Transatlantickým obchodním a investičním partnerstvím. Publikace TTIP: The Truth about the Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP. Pravda o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, 2015), jejímiž autory jsou Ferdi de Ville a Gabriel Siles-Brügge, rozebírá jak proklamované výhody, které má „svobodnější“ partnerství mezi Amerikou a Evropou přinést, tak rizika, která zmiňují odpůrci. V závěru autoři dospívají k jakési střední cestě: smlouvu je nutno reformovat a s pomocí aktivistických hnutí občanské společnosti zajistit, aby došlo k prosazení opravdu férových podmínek.
Nastavení společných norem pro export a import bude samozřejmě sloužit pouze evropským a americkým firmám, a proto – tvrdí autoři knihy – nepovede ke globálnímu přijetí vyšších standardů.
Z tohoto hlediska je naprosto zásadní, aby se vedla kritická diskuse o TTIP také u nás v Česku. Je ostuda, že zatím v podstatě platí výrok představitele britského a amerického byznysu, který na mou otázku, jak TTIP ovlivní regionální nerovnost mezi státy v Evropě, odpověděl, že extrémní výhodnost smlouvy pro postkomunistické ekonomiky dokazuje už samotný fakt, že v těchto zemích neprobíhá diskuse o negativech dohody.
Management fiktivních očekávání
Autoři v debatě, kterou pořádal labouristický politik Geraint Davies, představili nejprve stručně hlavní argumenty knihy, která se na začátku zabývá analýzou hlavních argumentů hovořících pro TTIP. První argument je čistě ekonomický a soustředí se na růst HDP, jejž by mělo přinést jen samotné odstranění zbytečných tržních cel a bariér. De Ville a Siles-Brügge na toto téma dříve publikovali velice precizní kritiku přehnaných očekávání růstu, publikovaných britským Centre for Economic Policy Research (CEPR). V tom také spočívá hlavní přínos knihy: vrací debatu zpátky na zem, jak píše harvardský akademik Dani Rodrik.
Odhady o zázračné míře růstu v důsledku TTIP autoři nazývají „managementem fiktivních očekávání“, což je teorie, která zdůrazňuje roli politické agendy v konkrétních „objektivních“ predikcích budoucnosti. Protože je budoucnost pro ekonomii příliš neuchopitelná (obzvláště pro zjednodušující počítačové modely, které advokáti růstu používají), každá studie je nakonec nucena pracovat se spoustou domněnek, které reprezentují především partikulární mocenské zájmy.
Studie v západních médiích předestřely například prognózu, podle níž si evropská ekonomika celkově polepší o 0,48 procenta HDP ročně, a to prakticky zadarmo. Každá rodina na tom prý bude v průměru o 545 euro lépe. To zní hezky, ale – jak upozornil jeden z panelistů – vymyslet, natož opakovat takovouto predikci je hanebné. Jak můžeme mluvit o přínosu průměrné rodině, když víme, že v Evropě existují propastné rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých rodin? Není tedy možné předpokládat, že ve společnosti bude nějakým zázrakem z této smlouvy benefitovat každý stejně – majitel továrny i zaměstnanec. Hlavním poznatkem autorů pak je zjištění, že možné přínosy této smlouvy budou mnohem menší, než jak se nás její zastánci snaží přesvědčit. To je pak velmi důležité mít na paměti ve chvíli, kdy budeme zvažovat rizika.
Nastavení globálních norem
V okamžiku, kdy nebylo možné stavět věrohodnou obhajobu pouze na odhadech přínosů, se začalo mnohem více mluvit o hrozbě nadvlády Číny a dalších expandujících velmocí. Touto optikou je TTIP prezentována jako snaha zajistit privilegovanost postavení exportu zboží s vyššími standardy. Dohromady produkuje evropská a americká ekonomika stále téměř polovinu světového HDP a TTIP by se prý mohla stát motorem k adaptaci vyšších standardů i v rozvojových zemích, které by se tak postupně snažily konkurovat evropským a americkým výrobcům. Jak bylo ale později řečeno aktivistkou organizace Global Justice Now, TTIP může být naopak vnímána jako snaha o pojištění historicky velmi privilegovaného obchodního postavení pro Evropu a Ameriku před zbytkem světa, který se snaží tyto ekonomiky dohnat. Nastavení společných norem pro export a import bude samozřejmě sloužit pouze evropským a americkým firmám, a proto – tvrdí autoři knihy – nepovede ke globálnímu přijetí vyšších standardů.
Přijetí nižších norem v Evropě za účelem zvýšení konkurenceschopnosti v globálním světě by pak bylo nebezpečné, protože může skončit takzvaným „závodem ke dnu“, v němž se Evropa s Amerikou a Čína budou předhánět v produkci nekvalitních až škodlivých surovin a produktů, což ještě zhorší jejich situaci.
O co tedy jde, pokud ani jeden z těchto argumentů není přesvědčivý? Autoři tvrdí, že se jedná především o zájem velkých společností (nutno podotknout, že TTIP vznikla z iniciativy byznysu v Americe), které by měly prospěch na snížené ochraně v Evropě. Zadruhé jde o jakýsi preventivní krok, který zajistí, že vlády budou mít limitované pole působnosti, pokud by chtěly změnit pravidla, podle nichž probíhá mezinárodní obchod. Nejvíce sporný je předpokládaný vznik samostatného soudního systému pro řešení sporů mezi korporacemi a státy. Ten počítá s tím, že stát se může pouze obhájit, tedy neprohrát, ale nemůže vyhrát ani žalovat korporaci například za škody na životním prostředí, kdežto korporace budou mít možnost vysoudit náhradu za ušlý zisk rychle a jednoduše. Smlouva by tak zajistila větší moc globálním korporacím a omezila svrchovanost národních států.
Přerozděl a panuj?
Přestože TTIP v současné podobně představuje mnoho rizik, autoři si myslí, že by byla škoda nevyužít potenciál, který z debat o globálním obchodu vzešel, a to právě k přeformulování této smlouvy. Bylo by ovšem naivní si myslet, že by zásadně reformovaná verze TTIP mohla projít americkým Kongresem, v němž mají v současnosti hlavní slovo republikáni. Ona snaha o revizi, podporovaná představitelem labouristické strany, je tak závislá na masivní touze po změně zezdola, a to nejen v Evropě. Ve výsledku se proto zdá, že tato představa „alternativního transatlantického partnerství“ je akademicky atraktivní, leč utopická. Je to podobný případ otázka globální daně, kterou navrhuje zavést slavný ekonom Thomas Piketty. Slavoj Žižek k tomu říká: Pokud budeme schopni ustanovit nadnárodní instituci, která by přerozdělovala světové bohatství, už jsme vyhráli. Vznik takové instituce totiž předpokládá dosažení demokratické kontroly nad největšími korporacemi světa, stejně jako férovější znění TTIP předpokládá participaci v podstatě celé společnosti. Ostatně i sami autoři přiznali, že pokud by smlouva silněji prosazovala také zájmy dělníků či ochranu přírody, nejspíše by ji samotní iniciátoři (americké korporace) přestali prosazovat.
U nás v České Republice bude podle maďarského ekonoma Tamáse Nováka prospěšnost TTIP závislá na ochotě státu výrazně investovat do lidské síly a rozvoje techniky, aby se udržel potřebný stupeň rozvoje. Je záhada, že ani pro Nováka, ani pro české politiky není značná utopičnost tohoto předpokladu v neoliberální Evropě hodna zvážení.
Na státní úrovni Transatlantické obchodní a investiční partnerství zatím výrazněji problematizují jen Německo a Británie. Východo- a středoevropští politici bohužel nejsou schopni formulovat specifické obchodní požadavky, které by jejich zemím pomohly přiblížit se výkonnosti západních ekonomik. Pro českou politickou reprezentaci dokonce nepředstavuje problém ani onen velice kontroverzní mechanismus nadnárodních soudů. Místo konstruktivní debaty o smlouvě, která se může stát opravdovým rizikem pro svrchovanost státu, se u nás voliči vrhají do náručí politiků, kteří jim slibují oplotit Evropu před hrozbou imigrantů ve jménu fašistického pojetí národovectví. Když ale stejní politici chtějí odevzdat značnou část politické moci americkému a evropskému byznysu, je na východě Evropy ticho po pěšině.
Autor studuje na University of Sussex.