Spory o smrti italského režiséra a spisovatele Piera Paola Pasoliniho se znovu silně rozhořely před deseti lety, kdy na televizních obrazovkách poprvé vystoupil Giuseppe Pelosi, odsouzený za Pasoliniho vraždu na deset let. Za asistence svých advokátů tehdy prohlásil, že režiséra zabila skupinka mužů, která na něj a Pasoliniho číhala. Pelosiho prohlášení roztočilo sérii domněnek, pochyb i podezření, které od osudové noci 2. listopadu 1975 pravidelně vyjadřuje skupina Pasoliniho známých a levicových politiků. Podle nich umělce nezabil Pelosi, ale nájemní vrazi vyslaní tajnými službami, církví, Křesťanskou demokracií, státním podnikem Montedison či mafií.
Režiséra za jeho života pronásledovala italská justice, jejíž významné posty byly stále ještě obsazeny kádry fašistických tribunálů, bulvární a pravicový tisk a také reakční část občanské společnosti, kterou jeho díla pobuřovala.
Hlavním motorem spekulací bylo domnělé odcizení jedné kapitoly Pasoliniho posledního, nedokončeného románu Petrolio. V díle se spisovatel věnuje společenské transformaci, která díky rychlému kapitalistickému rozvoji v Itálií probíhala v šedesátých a sedmdesátých letech. Jak známo z jeho Korzárských spisů (1975) a Luteránských dopisů (1976), Pasolini byl k této transformaci mimořádně kritický, a v článku Akulturace a akulturace publikovaném v deníku Corriere della Sera dokonce napsal, že „žádnému fašistickému centralismu se nepodařilo to, co centralismu konzumní společnosti“. Konzumní společnost dokázala dotáhnout do konce přeměnu celé Itálie z předindustriální na industriální zemi, a to skrze tvorbu touhy masového konzumu.
Byla to prostá vražda
Již zmíněné soubory esejů ukazují, proč spiklenecké teorie postrádají pevnější základ. Předpokládají totiž, že Pasolini našel nové a skandální informace, které chtěl ve svém románu použít. Pasolini byl však intelektuál, a nikoli investigativní novinář. To dokládá i dochovaná část již zmiňovaného románu Petrolio. „V románu není nic tajného, ba naopak, všechny skutečnosti byly tehdy zcela známé,“ tvrdí literární kritik Marco Belpoliti, který odkazuje na kritické vydání Petrolia z roku 2005. Podobně jako ve filmu Teorema chtěl Pasolini skandalizovat buržoazii skrze zhmotnění jejich tužeb a plánů v morálně a esteticky neúnosných formách, a ne objevením nových informací.
Konspirační teorie, jež chtějí vykreslit Pasoliniho jako mučedníka pravdy, dle Belpolitiho souvisí s odmítnutím spisovatelovy homosexuality dalšími levicovými intelektuály. Pasoliniho noční estrády, při nichž doslova lovil mladé heterosexuály z římských periférií, aby je mohl za úplatu vykouřit nebo s nimi provozovat sadomasochistické hrátky, pro ně byly nepřijatelné. Ačkoli práce policie (především při ohledání místa činu) byla mizerná, byla vražda opravdu výsledkem nešťastného setkání s Pelosim, tvrdí Belpoliti. S tím souhlasí Pasoliniho bratranec i jeho životopisec Nico Naldini, podle nějž Pasolini Pelosimu podlehl, protože mu připomínal konzumní společností nezkažené kluky z římských periférií padesátých let. „Hlavní Pasoliniho chybou bylo, že nedokázal odhadnout intenzitu násilného chování, kterou mohl mladík vyvinout. Stalo se tudíž to, o čem se mluví od samého začátku: mladík se proti němu obrátil s takovou prudkostí, že ho rozsekal,“ je přesvědčený Naldini.
I Naldiniho rekonstrukce je postavena na celé řadě domněnek a hypotéz. Konečné jistoty se tak už nikdy nedočkáme. Svědkové umírají, paměť přeživších naleptává skleróza, stopy ztracené při zpackaném vyšetřování jsou nenávratně pryč a eventuální viníci jsou stejně asi už pod drnem. Umělecký a novinářský kult smrti Piera Paola Pasoliniho ovšem zcela zastínil životní příběh tohoto italského umělce.
Všeobecný terč nenávisti
Alespoň část Pasoliniho osudu se širšímu publiku v roce 2005 pokusila zprostředkovat výstava Strategie mystifikace a lynče, která je až do poloviny listopadu znovu k vidění v bývalém Burzovním sále městské knihovny v Bologni. Ve stejném roce vyšla i studie Franka Grattoroly Pasolini, znásilněný život (Pasolini una vita violentata). Výstava i studie precizně zmapovaly mnohostranné podoby útlaku, kterým byl Pasolini za svého života vystaven. Bylo proti němu vedeno přes dvacet soudních sporů, z nichž vždy vyvázl, byť několikrát využil amnestií pravidelně vyhlašovaných vládnoucí Křesťanskou demokracií. V celé řadě případů procesy nesouvisely jen s Pasoliniho uměleckými díly či zálibou v dospívajících hoších. Nejkřiklavějším případem je obvinění z přepadení baru, ke kterému mělo dojít v roce 1961v San Felice Circeo poblíž Říma. Majitel baru tehdy umělce obvinil, že přepadl jeho podnik, natáhl si černé rukavice, vytáhl pistoli a nabil ji jedinou, zato však zlatou kulkou. Policie i justice z počátku těmto výmyslům majitele uvěřila a Pasolini stanul před soudem. Italský režisér tehdy prostě sehrával společenskou roli muže, na nějž je možné svést každou špatnost.
Na případu si smlsnul bulvární tisk. Uveřejnil záběr z filmu Carla Lizzaniho Il Gobbo, na němž Pasolini v roli lupiče v rukou svírá samopal, a prezentoval ho jako skutečnou fotografii z onoho incidentu. Bulvární tisk měl zkrátka známého režiséra za lovnou zvěř. Časopisy jako Gente či Panorama pravidelně uvěřejňovali značně nafouklé zprávy či pikantní fámy o režisérovi, který se stal synonymem morální zkaženosti. Na tu cílil i pravicový tisk, který však má očerňování levicových intelektuálů jaksi v popisu práce. Mimořádně aktivní byl neofašistický týdeník Il Borghese, který vedl proti Pasolinimu soustavnou kampaň s cílem chránit tradiční hodnoty. Redaktoři dokonce vymysleli termín „Pasolinidi“, která označovala gay komunistickou lobby ovládající tehdejší italskou kulturu. Výzvy tisku byly vyslyšeny neofašistickými skupinami. Ty proti Pasolinimu podnikly hned několik trestných výprav. Nejznámější je asi ta z února 1964, kdy syn prezidenta neofašistického hnutí MSI (Italské sociální hnutí) Adriano Romualdi najel do skupinky Pasoliniho přátel svým Fiatem 600.
Režiséra za jeho života pronásledovala italská justice, jejíž významné posty byly stále ještě obsazeny kádry fašistických tribunálů, bulvární a pravicový tisk a také reakční část občanské společnosti, kterou jeho díla pobuřovala. Pasolini nebyl zdaleka jediným italským tvůrcem, který musel počítat s cenzurou. „Proč takové represe? Protože byl homosexuál? Mezi umělci a spisovateli nebyl jediný. Protože byl komunista? Ano, ale to nestačí. Protože byl homosexuál, komunista a veřejně vystupoval proti buržoazii, vládě, Křesťanské demokracii, fašistům, soudnictví a Itálii? Ano, to stačí. A stačilo by to všude,“ komentuje ve svém článku Pasolini proti policii, policie proti Pasolinimu spisovatel Wu Ming 1, člen anonymního literárního kolektivu Wu Ming. V režisérův neprospěch hrálo i to, že se nikdy nevtěsnal do žádné z „farností“, na které byla tehdejší Itálie rozdělena – a to ani do té vedené Italskou komunistickou stranou.
Vyprázdněný obraz
Dnes si Pasoliniho paradoxně přisvojuje kdekdo. Část pravice s neofašistickými kořeny ho řadí do panteonu svých důležitých postav právě kvůli jeho kritice rozvratu tradičních společenství a hodnot. Jejich předchůdci přitom ve jménu obrany těch stejných hodnot Pasoliniho napadali v novinách i fyzicky. Pasoliniho si oblíbili i lidé neustále útočící na revoluční hnutí roku 1968. Tehdy totiž prohlásil, že studenti nejsou revolucionáři, ale dobrými syny buržoazie. Toto hodnocení zcela zakrývalo rozmanitou sociální skladbu tehdejšího studentstva. Sám Pasolini se k revoluční levici přiblížil, aniž by s ní kdy zcela splynul, když vedl týdeník Lotta Continua. Jako ikonou Pasolinim mávají i prokurátoři a policisté, protože se v atmosféře studentského výtržnictví policistů v jedné básni zastal. Zapomínají ovšem, jak špatný vztah tehdejší justice s Pasolinim měla, a také na to, že se Pasolini vůči policii a buržoaznímu soudnictví mnohokrát negativně vyjádřil.
Všechny tyto mystifikace společně se zaběhnutým pohledem na Pasoliniho jako zasloužilého národního umělce charakterizovaly letošní čtyřicáté výročí jeho vraždy. Tento umělec je dnes zajatcem vlastní smrti a hlavní postavou několika paralelních detektivních zápletek. Pasoliniho obraz byl očištěn od všech nepříjemných rysů a vyprázdněn. Nutno dodat, že se tak stalo také za velkého přispění chyb a přešlapů, které můžeme v jeho životě i díle nalézt.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.