Foto Petr Zewlák Vrabec
Tento víkend uplynul rok od chvíle, kdy skupina aktivistů v reflexních vestách pronikla do budovy bývalé polikliniky v Jeseniově ulici v Praze 3. Dva dny vyklízení a následujících osm dní, během nichž se ze strašáku okolí stalo tepající srdce Prahy, patří dodnes k nejzajímavějším okamžikům proměny veřejného prostoru v naší novodobé historii. Klinika na sebe zvládla svým entuziasmem a radikalitou přímé akce, jasností argumentů a otevřeností nabalit i ty, kteří pronikání do neobydlených domů brali jako neomluvitelný zločin. Své v tom samozřejmě hrál i fakt, že dům patří státu a idea soukromého vlastnictví tak – navzdory k principům a odkazům, k nimž se „klinikáři“ od počátku hlásí – neutrpěla takové újmy.
Leží před námi otázka, jakou metodou a jakými prostředky může hnutí uchopit a zpracovat stále zásadnější tematiku (ne)dostupnosti bydlení.
Na každý pád před rokem započala dlouhá a z dnešního pohledu neskutečně úspěšná cesta. S odstupem můžeme říct, že nešlo pouze o proměnu jedné budovy, jedné čtvrti nebo města, ale o nastolení nového typu přemýšlení o současných problémech celé společnosti. Klinika se bez patosu i nadsázky stala symbolem toho, že jiný svět opravdu je možný, byť zatím ve značně omezeném měřítku. To je přímo závislé na počtu participujících – lidí, kteří jsou schopni myslet i konat víc kolektivně než soukromě, nekomerčně, netržně, solidárně, aktivně a bezpodmínečně. Naštěstí počet aktivit, které dnes dům „produkuje“, a skrze ně deklarovaná a uskutečňovaná věrnost myšlenkám stojícím u samotného vzniku procesu, jako jsou rovnost, autonomie nebo otevřenost, ukazují, že právě takových lidí je čím dál víc.
Obousměrný pohyb
„Pravidelný fotokroužek, Lidová žižkovská univerzita, Lidový žižkovský učňák s kurzy, jako je sváření nebo elektroinstalace, kurzy zvučení, DJingu a dalších věcí pro DIY kapely a hudebníky, jazykové kurzy, včetně romštiny a češtiny pro cizince, freeshop, knihovna, každý den otevřená kavárna, dvakrát týdně rodičovský klub, meditační místnost, pokoj, kde sídlí Zdrojovna…“ vyjmenovává v baru Barikáda jedna z aktérek loňského „vniknutí“ Anička H. současné aktivity Kliniky. Všechny z nich jsou samozřejmě zadarmo, dostupné všem. K tomu ještě připočtěme promítání filmů, diskuse a koncerty, sousedská setkání, účast na akcích, jako je Zažít město jinak. Pořádání vlastních demonstrací. Klinika je bez nadsázky otevřená každý den.
„Není žádný největší úspěch roku, je jen tenhle fungující dům jako doklad toho, že všechny ideály, za které bojujeme, je nějak možné uskutečňovat,“ říká u čepování piva Arnošt Novák. „Ladronka, první porevoluční squat, který jsem kdysi obýval, byla tzv. ostrůvek svobody. Byla uzavřená, subkulturní, ghettoizovaná. Klinika je inkluzivní projekt, který stojí na vzájemnosti a provázanosti hnutí s veřejností.“
Jak obousměrný pohyb centrum obstarává, bylo snad nejvíce vidět během sbírky potřebných věcí pro uprchlíky, kterou Klinika uspořádala koncem léta. Původně nenápadná výzva na Facebooku se po několika dnech proměnila v masivní humanitární akci. Na Kliniku proudily davy lidí s igelitovými pytli narvanými oblečením, hračkami nebo dětskými plenami. Dva nejkritičtější dny byla Jeseniova ucpaná skoro nekonečnou kolonou aut. Dům se během týdne podařilo zaskládat od spodního patra po vrchní a soustavné třídění darů probíhalo několik dalších dnů, možná týdnů.
Následující měsíce byla Klinika hlavní tepnou pomoci, a to nejen do českých detenčních zařízení, ale i přímo do epicenter krize: desítky dodávek odjížděly do Maďarska, Srbska nebo k rakouským hranicím a vypraveno bylo i letadlo na Lesbos. Prázdné místnosti byly poskytovány jako útočiště z detencí propouštěným uprchlíkům, o které se starala Operativa Hlavák – na podobných základech vybudovaná skupina dobrovolníků čekajících až dvacet hodin denně s cedulí „Charity“ na Hlavním nádraží. Ochrnutý, impotentní stát suplovali skupiny solidárních občanů a anarchisté. Výmluvnější obrázek dynamiky autonomních hnutí na straně jedné a současného stavu české politické scény na straně druhé abychom pohledali…
Aktivismus, participace a děti
Krátce po třetí začínají do budovy v Jeseniově ulici proudit menší skupinky lidí. Narozeninové sobotní odpoledne i večer, vrcholící nedělní street party spojenou s podporou akce Klimatická (r)evoluce, právě začíná. V zadní části budovy, kde sídlí rodičovské centrum MamaTata, se chystá dětské odpoledne. Čekala jsem před třemi roky své první dítě a díky tomu jsem stála u vzniku této aktivní rodičovské skupiny. Lidem kolem rodiny dokumentaristky Terezy Reichové, duchovní matky projektu, a pražského infocentra Salé se tehdy podařilo prolomit bariéru mezi dvěma světy – aktivismem a rodičovstvím. Vznikl dojemný mix aktivizovaných rodičů s šátky a kočárky, který se s chutí zapojoval do tehdy ještě (z pohledu veřejnosti) okrajových aktivit a dával svou jemnou účastní na akcích jasně najevo, že mít rodinu neznamená zůstat stát mimo.
Dnes je MamaTata klub součástí Kliniky, a je jí docela samozřejmě, byť se to neobešlo bez komplikací. Úplně v zadní části budovy se nachází dvě krásné místnosti plné hraček, edukačních pomůcek či montessori potřeb, kde se dvakrát do týdne schází rodiče s dětmi, aby tu uskutečňovali vlastní program. Úterní herna je otevřená, čtvrteční předškolka se více soustředí na „zakladatelskou skupinu“, jejíž děti se spolu znají takřka od narození a tráví spolu čas i o prázdninách. Právě schopnost nalezení konsenzu mezi tak náročnými rodiči s dětmi a obyvateli či návštěvníky domu relativně silně vypovídá o tom, jak daleko ti, kteří fyzicky tvoří ideu Kliniky, dospěli.
Odpoledne plné oslav postupně pokračuje debatou s názvem Mezi anarchokomunismem a neziskovkou, koncerty, promítáním a přednáškami. Neděle je věnovaná pochodu ulicemi a následným podpořením demonstrace za klimatickou spravedlnost. Aktivismus a participace v rámci stálého hledání vlastního východiska – ať už se jednalo o Antikapitalistický blok během akcí proti TTIP nebo blok antinacionalistický v rámci demonstrací za přijímání uprchlíků, tvoří další z pevných pilířů Kliniky. Nenajdeme takřka žádnou důležitou akci, na které by se její kolektiv a k němu přidružené nebo s ním spřátelené organizace, například Iniciativa Na Rasismu!, Socialistická Solidarita nebo Zleva proti xenofobii, nespolupodílely.
Bydlení – právo na život
Když se ještě v sobotu navečer ptám různých lidí pohybujících se po Klinice, co se nepovedlo, dostává se mi celkem jednoznačné odpovědi: „Nepovedlo se tu ideu převést do dalších měst, nepovedlo se vybudovat další takováto centra. Třeba to chce jenom čas, ale v tomto ohledu je něco špatně.“ Anička H. ještě dodává: „Pro mě je hlavním úkolem pro příští sezónu, bude-li, větší důraz na sociální aktivity. Již brzy tu jedna spřátelená organizace otevře prádelnu pro sociálně slabé. Celkově bychom ale stejně, jako jsme to zvládali v případě solidárních akcí s uprchlíky, měli umět fungovat pro ty vyloučenější lidi více, než to doposud děláme. To vyžaduje obrovskou soustředěnost, stejně jako mnohem větší počet lidí ochotných pomáhat. A tyhle lidské zdroje jsou bohužel zatím relativně omezené.“
Je jasné, že Autonomní centrum může procházet složitými situacemi, ať už se jedná o udržitelnost našlapaného programu ve vztahu k obyvatelům domu nebo ustrnutí squatterské scény ve smyslu rezignace na hledání dalších prostor a rozšiřování základny radikálního hnutí. Praha v dnešní době nemá žádný ilegální squat. Život košířské Cibulky, která fungovala mimo legální rámec až poslední týdny své existence, připomíná už jen deska před vchodem do Kliniky s nápisem „Cibulka je základ“.
Možná by ale stálo za to, abychom se po roce s Klinikou začali bavit hlavně o tom, jaké důvody a argumenty vlastně stály za všemi „obsazovačkami“, které během posledních let dláždily cestu k přijetí Kliniky. Heslem těchto akcí totiž kromě „obsaď a žij“ bývalo i „bydlení je právo“. Před námi tedy leží otázka, jakou metodou a jakými prostředky může hnutí uchopit a zpracovat stále zásadnější tematiku (ne)dostupnosti bydlení. A jestli ten největší úkol, tj. vnesení právě této otázky do širší celospolečenské debaty, není navzdory všem těm krásným 365 dnům s Klinikou stále ještě daleko před námi.
Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.