Úterní události, během nichž bylo našim kolegům znemožněno uctít památku 17. listopadu tradičním způsobem, naplnily mnoho z nás pocitem hlubokého pohoršení. Musíme ale mít vždy na paměti, že to, co činí tradici živou, není pouhý rituál. Možná, že bychom měli nejmenovaným strůjcům této situace poděkovat. V konfrontaci s jejich skandálním jednáním je totiž nabíledni, že Den boje za svobodu a demokracii není pouhým sloganem.
Odvaha postavit se nenávisti – a zastat se těch, kteří jsou jejím terčem – je tím, po čem i naše doba volá nejvíc.
Smysl 17. listopadu spočívá v oslavě hodnot. Jsou to hodnoty jako svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda vyznání, svoboda názoru – ale také občanská angažovanost ve věcech veřejných. Studenti z let 1939 a 1989 nám mohou být vzorem zvláště odvahou vyslovit jasné NE. Ne lži. Ne aroganci moci. Ne štvaní jedněch proti druhým. Ne politickému obchodování s lidským strachem. Patrně právě ona odvaha postavit se nenávisti – a zastat se těch, kteří jsou jejím terčem – je to, po čem i naše doba volá nejvíc.
Sešli jsme se dnes v bezprecedentně hojném počtu. Neměli bychom se ale uspokojit pocitem, že i my jsme, tady a teď, měli „svůj Albertov“. Skutečným uctěním památky 17. listopadu je přijmout jeho univerzální odkaz jako výzvu pro současnost. Jako výzvu pro každodenní jednání. Jako výzvu k zodpovědnému a nebojácnému utváření tohoto světa.
Možná, že i my máme holé ruce. Před urážkami se ale obhajovat nemusíme ani rukama, ani křikem. Naší obhajobou ať je vždy naše konání. Protože – kdo, když ne my?