Za aktivistkou Lucií Bittalovou

Před pár dny zemřela Lucie Bittalová, sedmadvacetiletá aktivistka, která i svůj boj s rakovinou zvládla přetavit ve veřejně prospěšnou snahu. Přinášíme několik vzpomínek.

Jaroslav Cerman, člen vládní agentury Hate Free

V pátek 20. listopadu zemřela Lucie Bittalová, kamarádka, aktivistka a jeden z nejhodnějších a nejlaskavějších lidí, jaké jsem poznal. Od chvíle své diagnózy začala okamžitě přemýšlet nad tím, jak pomoci dalším, jak jiné zachránit před koncem, který bohužel nakonec potkal ji. Taková Lucka prostě byla. Svůj boj s nemocí nepřežila, ale vyhrála tam, kde jiní prohrávají každý den. Tam, kde se lidé poddají své nenávisti, zlobě a sobectví, Lucka nikdy se svými vnitřními démony neprohrála. K všem vždy byla hodná a soucitná, snažila se jim porozumět a pochopit je, vedla s nimi dialog. Tak si ji vždy budeme pamatovat a tak na ni vždy budeme vzpomínat. A proto nám taky bude nesmírně chybět.

Adam Hrubý, kampaň Měsíc raka

Byla to aktivistka. Pro spoustu lidí je to sprosté slovo. „Zápal, dělání a hybná síla“, což latinský kořen slova „actus“ znamená, je pro ně něco divného a nepochopitelného a snad i podezřelého. Je pro ně mnohem přirozenější opak, tedy bezmoc, nedělání a nehybnost. Jsou to mimo jiné taky vlastnosti, které vám naservíruje rakovina. A Lucie konfrontovala rakovinu jako aktivistka: vyhlásila proti ní kampaň.

Stála tu odhodlaná silná mladá žena, která měla jasno v tom, že chce něco změnit, bez ohledu na to, zda přežije, nebo ne.

Bál jsem se, že bude chtít být jemná, že se bude přetvařovat, aby se někoho nedotkla. Naopak: „Kundorak“. Touha probouzet lidi z apatie ostrým humorem, zamířit rovnou na komoru a ignorovat akutní nedostatek servítků jí zůstala i poté, co se dozvěděla diagnózu. To jsem na ní obdivoval. Kdybych dělal Měsíc raka sám pro sebe, nevím, jestli bych to zvládl. Zvládli byste to vy? I vy, cynikové? Lidem, kteří ji považovali za podvodnici a psali, že si rakovinu zaslouží nebo dokonce že rakovinu předstírá, aby se zviditelnila, přeji brzké uzdravení a jejím blízkým, pokud nějaké mají, trpělivost. Lidem, kteří ji považují za hrdinku a dnes si ji zbožšťují, bych vzkázal, aby to nedělali. Pak si totiž budou myslet, že byla něčím výjimečná, ale že oni sami nejsou, a tedy nemusí nic dělat. Lucie nebyla žádná spasitelka. Byla aktivistka: konala, když ostatní remcali, a neztratila glanc, když šlo do tuhého. Nevozme se teď po sentimentu nad její smrtí, abychom všem ukázali, jak lidští jsme. Nedojímejme se, nedávejme na Facebook selfíčka s Lucií, nepřihřívejme si svá ega. To by Lucie nechtěla. Chtěla by, abychom nefňukali, ale konali. Abychom se nenechali zastrašit. Bojujme proti nemoci, proti které bojovala ona: proti lidské lhostejnosti a nenávisti.

Barbora Antonová, předsedkyně hnutí Žít Brno

Lucku jsem znala krátce, jen asi tři roky. Více jsme se poznaly až s její nemocí. Lucka byla činorodá a paličatá holka, která díky svému humoru a umanutosti dokázala dělat věci, které vytáčely k nepříčetnosti spoustu pitomců. S odzbrojujícím zápalem a sympatickou naivitou bojovala proti nenávisti, která lidi svazuje a omezuje. S rakovinou se pokusila vyrovnat stejnými prostředky – humorem a paličatostí. Jenže to byl předem prohraný boj. Lucka nemohla opravdu bojovat, mohla se jen bránit. Hledala zoufale nějaký smysl toho všeho. Byla hrozně šťastná za každou zprávu od žen, které díky její kampani šly na prohlídku, za každý článek, který rozšířil povědomí o téhle zákeřné, ale v počátcích dobře léčitelné nemoci.

Lucka, jak jsem ji viděla já, nebyla statečná. Byla bezbranná, vyděšená, utíkala před tím, co bylo naprosto zřejmé, bála se připustit sobě i okolí tu otřesnou realitu. Hrála před sebou i námi ostatními roli statečné bojovnice, protože jiné role pro ni byly nepřijatelné. Trošku mě mrzí, že jsme jí víc nedali najevo, že nemusí do poslední chvíle bojovat s bolestí a únavou, že má svaté právo prostě to vzdát – ale možná by to byla největší chyba, kterou bychom udělali. Nevím. Byla jsem s Luckou do poslední chvíle a chtěla bych vyjádřit opravdu nezměrný obdiv a úctu její mamince, která jí v posledních dnech věnovala veškerou lásku a péči. Lucčina nemoc byla nespravedlivá, zlá a bolavá. Její smrt nedává vůbec žádný smysl. Ale pojďme hrát Lucčinu hru, že se světu dá pomoct a všechno musí dobře dopadnout. Holky, nebuďte blbé a běžte na gyndu. A my ostatní se mějme rádi.

Lukáš Houdek, koordinátor projektu Hate Free

Lucku a její online aktivity jsem vždycky obdivoval. Dlouho jsem ji ale osobně neznal. Potkali jsme se až zhruba před dvěma lety při společném rozhovoru o aktivismu s rumunskou novinářkou. Tehdy do kavárny dorazila malá nenápadná holka v růžové bundě a s culíkem. Zanedlouho pak se mnou začala pracovat na vznikajícím projektu Hate Free Culture na Úřadě vlády. Její smrt je pro mě především ztrátou toho nejbližšího kumpána. Strávili jsme bezpočet dnů a celých víkendů vymýšlením blbostí, svíjeli se a brečeli spolu smíchy. Stačilo se na sebe podívat a jeden hned věděl, co si myslí ten druhý. Můj kluk nad tím jen kroutil hlavou a raději odcházel do vedlejšího pokoje. Zažili jsme ale taky spoustu dohadování. Lucka byla paličatá, náladová a často mě posílala do háje. Měla svou hlavu a odmítala dělat to, co jí bylo proti srsti. Byla neskutečně kreativní, měla nezaměnitelný smysl pro humor a při práci v sobě postupně objevila také silné organizační a komunikační schopnosti, přestože byla paradoxně extrémní introvert.

Těsně před mým odjezdem do Johannesburgu v březnu letošního roku mi zavolala, že výsledky dopadly hodně špatně. Poprvé jsem seděl v jejím pokoji a ani jeden z nás nevěděl, co říct. Neměla ráda, když jí lidé říkali a psali, že to stoprocentně dá. Cítila stres z toho, že nás třeba všechny zklame a prostě zemře. Popisovala, že z toho je snad vystresovaná mnohem víc než ze samotné nemoci. Když jsem se pak za měsíc z cesty vrátil, stála tu odhodlaná silná mladá žena, která měla jasno v tom, že chce něco změnit, bez ohledu na to, zda přežije, nebo ne. Přestože ve šťastný konec hodně dlouho sama věřila. Několikrát mi říkala, že má strach, aby její život nebyl zbytečný. Měla pocit, že ještě nic nedokázala, a bála se, že po ní nic nezůstane. To, kolik lidí a jak hluboce její smrt zasáhla, ale svědčí o pravém opaku.

 

Čtěte dále