Mnozí z nás si jistě vzpomenou na Miroslava Sládka. Tento „český Mr. Bean“, jak se mu přezdívalo, seděl v devadesátých letech v parlamentu, předsedal ultrapravicové SPR-RSČ a obluzoval veřejnost svými estrádními výstupy, složenými z odporných rasistických výpadů proti „cikánům“. Je příznačné, že republikán Sládek právě teď vstává z politického hrobu. 17. listopadu promluvil na demonstraci konvičkovců, bartošovců a dalších ultrapravičáků, kteří radostně provolávali jeho jméno, stejně jako jméno Miloše Zemana. Ten si zase zazpíval českou hymnu s obhájcem koncentráků pro muslimy Konvičkou. Je jasné, že zažíváme pád do naprostého bahna.
Zdivočelí sociální demokraté
V devadesátých letech proti sobě Sládek a Zeman stáli jako protivníci. V proslulé televizní debatě, která je dodnes ke zhlédnutí na internetu, tehdejší předseda sociálních demokratů Zeman vmetl Sládkovi do očí, že si ho „neváží“. A také tvrdil, že sociální demokracie bude prosazovat principy „participativní ekonomie“. Tedy principy demokraticky řízeného hospodářství, ke kterým se hlásí velká část světové levice. Jenže ČSSD se vydala úplně jiným směrem. A říct o Zemanovi, že si ho „nevážíme“ by dnes bylo přehnaně slušné. Zeman je se Sládkem na jedné lodi a demokraticky smýšlejícím lidem se rozhodl vyhlásit válku.
Společným cílem by mělo být postavit hráz proti nastupující fašizaci.
Zeman kdysi tvrdil, že republikáni (voliči ultrapravice) jsou jen „zdivočelí sociální demokraté“. Chtěl tím říct, že je nutné přesvědčit sociálně frustrované lidi, aby se nepřidávali k neonacistům, protože ti jim život nezlepší. Měla to být levice, kdo je zvedne ze sociálního dna. Od té doby ale proteklo Vltavou hodně vody. Dnes je to naopak Zeman, kdo podporuje ultrapravici jako cestu k řešení našich problémů. A tleskají mu nejen „zdivočelí sociální demokraté“, ale i skalní neonacisté z Národního odporu.
Proti fašizaci
Doba silně přituhla. To, co dnes říká Zeman, by se neodvážila hlásat ani Marine Le Penová. Přesto se nesmíme nechat zastrašit – alespoň víme, na čem jsme. Je mimořádně důležité zachovat chladnou hlavu. A udělat přinejmenším dva kroky. Zaprvé, hledat spojence v řadách širších demokratických sil. V řadě otázek jsme se lišili a vedli o nich ostré spory. Dnes ale musíme hledat témata, na kterých se dokážeme shodnout. Je nutné pokusit se o větší realismus a hledání konsensu, i když to není snadné. Našim společným cílem by mělo být postavit hráz proti nastupující fašizaci.
A zadruhé, je životně důležité dostat na veřejnost levicovou kritiku sociálních problémů. K tomu může posloužit například větší důraz na obhajobu sociálních práv. Jde o to oslovit frustrované lidi, ony zmíněné „zdivočelé sociální demokraty“, kteří přestali věřit polistopadovému systému. Jejich pocit, že nemají nikde zastání a že instituce tohoto státu jim neslouží, je tou nejnebezpečnější živnou půdou pro fašismus.
Večer 17. listopadu jsem po Praze potkával hloučky lidí, kteří se trousili z ultrapravičáckých demonstrací. Bylo vidět, že zažívají pocit triumfu. Někteří tvrdili, že už brzy bude moc v této zemi v jejich rukou. A jiní nahlas přemítali, že je nutné odstranit premiéra Sobotku a ministra Jiřího Dienstbiera, protože se staví vstřícně k uprchlíkům. Zdá se, že šestadvacet let po listopadu 1989 jsme uvízli v psychotické občanské válce. Musíme z ní najít cestu ven.
Autor je šéfredaktor A2larmu.