Židovská hrozba


Adam B. Bartoš táhne do boje proti světovládné rase. Jak to, že dostává tolik prostoru?

Adama B. Bartoše dnes potkáváme na demonstracích proti uprchlíkům. Plamenně řeční především o nebezpečí „čmoudů“, kteří přicházejí, aby rozvrátili stát a zničili náš národ. Přesto neopouští ani své tradiční téma, židovskou hrozbu. O co méně si dovolí na veřejných shromážděních, o to více se snaží publikovat a jinak pomáhat „pravdě o Židech“ na světlo. Globalizace a multikulturalismus, které stojí v jeho myšlenkovém světě za největšími neduhy světa, včetně přílivu uprchlíků do Evropy, jsou ostatně podle něj pouhými zástěrkami židovské touhy ovládnout svět. Na rozdíl od „uprchlického problému“ je „židovská otázka“ tím, čím je Bartoš mezi konzervativními a radikálně pravicovými intelektuály specifický. Nazrál čas věnovat se tomu, co se nám Bartoš posledních několik let vlastně snaží sdělit a proč se máme Židů bát.

Radikálně, radikálněji, nejradikálněji

„Uprostřed zklamání a zmaru, umocněném výsledky posledních sněmovních voleb, se ale několik jednotlivců rozhodlo nevzdat. Založili Národní demokracii, zvedli témata, kterým se ostatní obloukem vyhýbají, a na zelené louce začali budovat novou stranu.“ napsal v březnu tohoto roku autor vystupující pod pseudonymem Radola Rys. Jeho článek se věnoval hlavně osudovému zklamání Tomáše Vandase. Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti prý zradil „národní tábor“, kolaboruje s establishmentem, dokonce má být členem Bezpečnostní informační služby a vysokým důstojníkem policie. „Plukovník Vandas“ spolu s Ivanem Langerem, někdejším ministrem vnitra, měl organizovat nenonacistické bojůvky čistě v zájmu „vládnoucí strany“ ODS. Člověk, který se patrně vzhlíží ve dvou ikonách českého fašismu (Radola Gajda, Jan Rys-Rozsévač), postavil Vandase před imaginární tribunál nacionalistických radikálů. Nemusí nás zajímat jeho verdikt. K tomu, abychom pochopili, o co všechno se hraje, nám stačí samotná obžaloba. Vandas, stejně jako Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie, patří k těm, kteří soupeří o to, kdo z nich bude chápán jako větší symbol odporu k prohnilému systému. Snaha očernit se navzájem z toho, kdo jde systému více na ruku, či kdo se dokonce podílí na jeho represivních složkách, proto nepřekvapí.

Pokud se nezbavíme ostrých třídních bariér a problémů s mizející prací, nezbavíme se ani antisemitismu a teorií o deviantních a mocichtivých Židech.

Vandas i Bartoš se představují jako utlačovaní hrdinové zjevené pravdy, oběti panujícího režimu. Co je to ta pravda, s níž chtějí politicky bodovat a porazit systém? Radikál Vandas jde na věc skrze anticiganismus, je to osvědčené, v české společnosti poměrně dobře zajeté téma. Problém je, že mu dnes v rybníku loví už kdekdo a že pro většinu voličů, kteří jsou protiromsky naladění, je přece jen jednodušší volit lépe etablované strany, například Úsvit, Severočechy, zvláště v některých lokalitách ale i ODS, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL a další. Jejich zástupci nejsou svými výroky o „cikánech“ často příliš daleko od toho, co říkají Vandasovi „dělníci“, ale přitom dělají klidnou, standardní, především tedy kuloární politiku, a nemobilizují k namáhavému politickému aktivismu. Obvykle nenutí své příznivce chodit na demonstrace, křičet před ubytovny a podobně. Vandas je a patrně zůstane nepříliš schopným a nápaditým vůdcem strany na okraji politického dění. To stejné bychom s ohledem na dosavadní výsledky ve volebních kláních mohli říct o nevelikém muži s knírkem, který si namísto vandasovské, maloměstské koženkové módy devadesátých let vžívá do stylu šviháka z lepší společnosti. Řeč je o Adamu B. Bartošovi. Důležitý rozdíl je v tom, že si za své téma vzal nadvládu (méněcenných a zároveň mocichtivých) Židů, tedy něco, do čeho mu v České republice moc lidí nefušuje. Co vlastně znamená být antisemitou Bartošova střihu a co nám chce bývalý řadový novinář z webu iDnes říct, když mluví o židovském světovládném spiknutí a touze vyhladit slovanskou rasu?

Tažení proti zvrhlým Židům

Bartoš v sobě cítí dědictví velkých mužů českého národního hnutí. Dejme tedy na chvíli promluvit historii. Bartoš by se patrně rád viděl v postavě Karla Kramáře. Na Kramáře je ale Bartoš přece jen trochu moc ukřičený a marginální. S jistou opatrností bychom vůdce obnovené Národní demokracie mohli srovnat s lidmi, jako byl za mlada Karel Baxa, pozdější pražský primátor, či dnes prakticky zapomenutý Václav Březnovský. Politicky, v odporu vůči habsburské monarchii, byli radikální. Kulturně a sociálně šlo spíše o konzervativní část národního hnutí, která se koncem 19. století rozhodla, že odpor k Němcům a „zněmčilým“ Čechům už nestačí, a chtěla národ mobilizovat k očistě od „židovského moru“. Ve slavné kauze tzv. rituální vraždy Anežky Hrůzové napnuli všechny síly, aby dostali za mříže mladého židovského mladíka z chudé polenské rodiny Leopolda Hilsnera, jen aby dokázali, že Židé jsou zvrhlí. Baxa, který nedlouho před tím založil novou radikálněnacionalistickou Stranu státoprávně radikální, se dokonce přímo vložil do soudního řízení jako advokát Anežčiny rodiny. O co jim tenkrát šlo, je celkem zřejmé. Doufali, že Žid, jako univerzální nepřítel, spojí a mobilizuje národ k odporu vůči monarchii a k budování českého národního státu. Proto rozšiřovali ty nejfantastičtější báchorky o židovském spiknutí; spolu s některými dalšími publicisty, novináři a politiky dokazovali morální zkaženost Židů, duševní i fyzickou deviaci a přímo biologické ohrožení českého národa, který prý Židé chtějí z části vyhubit, vykořisťovat i sexuálně zneužívat.

Toho všeho byla podle nich Anežka Hrůzová ideálním příkladem. Knihy, brožury a další tiskopisy antisemitských radikálů byly často zabavovány a noviny cenzurou vyběleny tak, že zůstávaly celé prázdné listy. Čtenáři se přesto a právě proto dozvěděli vše, o co radikálům šlo – noviny byly postihovány proto, že šířily „Pravdu o Židech“ a o jimi ovládaném rakouském státě. Systém byl stejně zkažený, zvrhlý, protinárodní/protičeský jako samotný krvelačný vrah Anežky Hrůzové. Spolu s radikály, potažmo s Anežkou, prý trpěl celý český národ. A povedlo se: radikálové rozpoutali vlnu protižidovských násilností po celých Čechách a Moravě.

Spojit národní síly

Po sto šestnácti letech, v dubnu tohoto roku, přichází Adam B. Bartoš k památníčku vraždy Anežky Hrůzové, aby se poklonil oběti „židovského vraha“ a připomněl národu jedno z jeho mála slavných období vzdoru a projevu „zdravého“ protižidovského postoje. „Faktem zůstává,“ píše se na webu Bartošovy Národní demokracie, „že tzv. hilsneriáda se stala symbolem a výmluvným svědectvím o zdravém stavu tehdejšího národního společenství, jež se instinktivně postavilo proti židovské zvůli, nadvládě a hrozbě. Ta bohužel přetrvává dodnes.“ Místo památníčku posloužilo k tomu, aby se, prozatímně a v malém, spojily národní síly. Vedle Bartoše a místopředsedy strany Ladislava Zemánka se přišli poklonit i neonacisté Pavel Kamas a Erik Sedláček.

Co naplat, když je národu ouzko, je zapotřebí spojit se a nereptat kvůli drobným názorovým nuancím. Všichni zúčastnění, jak při slavnostní chvíli zaznělo, se shodli na „řadě zásadních otázek“ a položili zde „pevné základy pro budoucí spolupráci“. Zásadní otázky sice v článku naneštěstí nejsou upřesněny, ale zhledem k povaze místa, pamětní tabulce, kterou zde vyvěsili a která pointuje výročí smrt Anežky Hrůzové tím, že „židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena“, je jasné, na čem se přítomní mohli shodovat. Židé jsou hrozba. O co jde radikálům národního tábora tentokrát?

800x800_Der_Sturmer


Oběti genocidy, nebo válčící nepřátelé?

Bartoš i Sedláček se podílejí na vydávání literatury zpochybňující genocidu Židů za druhé světové války. V nakladatelství s názvem Adam Benjamin Bartoš (k dandyům vždycky patřilo větší než malé množství narcismu) vyšla v Německu zakázaná kniha Přednášky o holocaustu německého chemika Germara Rudolfa, odsouzeného za šíření rasové nenávisti. Přednášky jsou dobrým příkladem zpochybňování holocaustu, dobrým i v tom, že nejsou zcela banální. Hned zpočátku se dočteme, že jsme si z druhé světové války vzali špatné ponaučení. „Ve světle minulosti by jediným správným přiměřeným postojem mělo být přísně nestranné garantování lidských práv všem.“ Kdo by takovou větu nepodepsal? Také formát je zvolen velmi vhodně. Rudolf vede „sokratovský dialog“ s patrně nikdy neexistujícími posluchači jeho přednášek. Ti se místy celkem poučeně táží a on jim mnohdy v otázkách vyvrací jednu „režimu poplatnou“ tezi o holocaustu za druhou.

Háček je v tom, že Rudolfovi, stejně jako Bartošovi nebo Sedláčkovi, nejde o to, rozšířit náš pohled na ty, kteří v dějinách trpěli, ale jejichž oběti zůstaly ve stínu „paradigmatu utrpení“, tj. holocaustu Židů. Chtějí v první řadě vyvrátit holocaust jako takový. Netvrdí, že Židé za války vůbec neumírali nebo že neexistovaly koncentrační tábory; to by bylo příliš lehce zpochybnitelné. Jejich tvrzení jsou ještě nebezpečnější. Hlavní argumenty jsou patrně tři. Za prvé, byla válka, válka je krutá a je přece naprosto běžné, že lidé během ní trpí. Za druhé, koncentrační tábory existovaly, nebylo to v nich růžové, ale jistě ne takové, jak nám tvrdí „holopornografové“ (termín označující ty, kteří podle Rudolfa oběti a vykonavatele zvěrstev líčí s jakousi zvrhlou sexuální potřebou). Rudolf „analyticky“ vyvrací existenci plynových komor, ale zastavuje se také nad každodenností vězňů v Osvětimi, jejich možnosti kulturního, sportovního, ba i sexuálního vyžití – v Osvětimi byl totiž pro vězně přichystán, jak Rudolf píše, dokonce nevěstinec.

Nejdůležitější apel v Rudolfově argumentaci se ale netýká plynových komor ani lágrů. To, co má vyvrátit motiv a mechanismy vraždění Židů a celou genocidu postavit na hlavu, je schováno někdy jen v letmých a někdy obšírnějších výrocích o angažmá Židů ve stalinském Sovětském svazu. Autorovým cílem je navodit představu, že to, co se dělo mezi Němci (nacisty) a Židy (komunisty), byla vlastně běžná válka mezi dvěma znepřátelenými stranami, v níž ovšem Sovětský svaz, ovládaný Židy, rozpoutal právě ten typ (partyzánské) války, který Německo odmítalo, protože se neslučovala s mezinárodním právem. Tento typ války pak měl za následek masová vraždění.

Židé, podle Rudolfa i Bartoše, nejsou oběti, ale standardní, ovšem velmi mocní nepřátelé. Otevřeme na moment Bartošovu knihu Zpověď. Jsem antisemita?. Židé, dočteme se v ní, se obklopují především Židy, mají specifické sňatkové strategie, spojuje je (pozitivní) postoj k Izraeli. Zvláště ke stáru na nich můžeme vidět zvláštní znaky židovské fyziognomie. Náš rasový analytik se v knize přiznává k obavě, že se „rituální vraždy“ mohou opakovat i dnes, byť s trochu jiným účelem. Ti, kteří „ve skrytu vládnou“, si prý rádi nechávají vyměnit krev, aby se dožili co nejvyššího věku; ve hře je i dětská pornografie a další úchylné jevy, které vyplývají ze zvrhlosti židovské, panující rasy.

Co s ním?

Adam B. Bartoš samozřejmě odmítá označení antisemita. Neobviňuje všechny Židy, vystupuje jen proti chování „některých z nich“. Toto chování prý ovšem vyplývá z židovské „kolektivní mentality“. Jak lze ukázat na příkladu Porošenka na Ukrajině, dříve Albrightové v Jugoslávii, Židé vedou (rasovou) válku proti Slovanům. Český národ, jehož nejslavnější období vidí Bartoš v době hilsneriády a druhé republiky, má přes veškerou židovskou agresivitu přistupovat k věci „nenásilně“. Zpočátku sice bude muset volit radikálnější postup, který ovšem Bartoš neupřesní, později, když se věci „vrátí do původního stavu“ (parně myslí očištění od Židů), bude možno postupovat jen preventivně a vyvarovat se další možné kontaminace „židovským nánosem“.

Můžeme konstatovat: a) Bartoš je dobrým žákem svých guruů v řadách českých radikálních nacionalistů z období hilsneriády a druhé republiky; b) Bartoš je rasista, jeho antisemitské projevy bez diskuse spadají hned do několika paragrafů trestního práva (podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy) a žádný rozumnější státní žalobce by neměl mít problém – vzhledem k jeho proslovům, skutkům implicitně či explicitně vybízejícím k násilí, vydavatelským počinům, ale i vzhledem k jeho vazbám na fašistickou a neonacistickou scénu – poslat ho za mříže; c) k řešení skutečného problému nestačí Bartoše zavřít ani rozpustit Národní demokracii.

Nutno dodat, že Bartoš patrně za mříže stejně chce. Snad mu schází větší čtenost jeho spisů, možná není spokojen ani s jejich úrovní a rád by na svůj opus magnum o židovské světovládě získal čas a prostor, který kriminál – pokud máte finanční zdroje a nemusíte si na sebe tvrdě vydělávat – poskytuje. Snad se zhlédl v jednom známém zahraničním vzoru z dvacátých let minulého století. Kolem hranice právní postižitelnosti našlapuje Bartoš dlouho a poslední dobou ji i dost ostentativně překračuje. Kauza s nošením šibenic a oprátek tomu nasvědčuje. Zdá se ale, že náš stát je vůči Bartošovu rasismu a kupodivu i nošení oprátek, na nichž mají viset jeho představitelé a různí „pomahači“, rezistentní.

Všichni budeme antisemité

Zbývá ještě jedna důležitá otázka. Má Bartoš s antisemitismem šanci uspět? Dosud byl i na radikální pravicové scéně považován spíše za exota. Pravicoví intelektuálové, kteří se scházejí na sedánkách organizovaných akcí DOST, jsou většinou proizraelští, což sice neznamená, že nemohou být antisemity, ale špatně se jim tento postoj slučuje s Bartošovými tezemi o židovské světovládě a rozvrácení českého národa. „Na ulici“ se podle mého Bartoš s antisemitismem také nedostane příliš daleko. Je to dobře vidět i na jeho vlastní politické rétorice z poslední doby: jakmile se Bartoš rozhodl, že vstane od psacího stolu a sjednotí národ, najel na mnohem populárnější témata. V první řadě na nenávist vůči muslimům a dnes hlavně uprchlíkům („čmoudům“, jak říká) všeho druhu. Pokud ho ovšem není nikdo schopen či ochoten stíhat za nenávist vůči Židům, těžko můžeme očekávat, že tentýž stát, který si libuje v zavírání uprchlíků do detenčních center, by ho hnal před soud za nenávistné proslovy právě k běžencům.

Otázka tedy spíše zní, k čemu je vlastně dnes ještě Bartošovi antisemitismus. Může zafungovat jako jeden z ideologických nástrojů formování radikálněnacionalistického, fašistického hnutí; pomáhá „spojit národ“, přesněji vyloučené z národa. To, co dnes antisemitismus A. B. Bartoše vyjadřuje velmi dobře, je rozpad legitimity vládnutí. Antisemitismus může oslovit ty, kteří jsou zhrzeni z nefungující politické sféry, a přitom pomoci nahradit politiku za několik jednoduchých pouček o (ne)bezpečí uvnitř i vně národní společnosti.

Pokud mají lidé pocit, že jejich hlas není ve veřejné sféře reprezentován a že se nemůžou účastnit politického rozhodování, mohou se mobilizovat jak k nápravě, tak k násilí proti falešnému subjektu nebezpečí. Pozornosti se v takové situaci těší různé spiklenecké teorie, mezi nimiž je židovská světovláda jednou z dosažitelných a řekněme tradičních možností. Politice, která ztratila pochopitelné rozměry a v níž běží vše tak nějak samo od sebe, aniž by se něco obzvlášť měnilo s výměnou vládnoucí strany, se lépe dává přízvisko tajemná, podloudná, židovská… Je to způsob jejího srozumitelného uchopení.

V tuto chvíli bychom se nicméně neměli bát ani tak samotného antisemitismu ve smyslu násilí proti Židům. Nezdá se totiž, že by jeho obliba na veřejnosti rostla a že by se Židé měli v České republice bát. Pokud se ovšem nezbavíme ostrých třídních bariér a problémů s mizející prací, nezbavíme se ani antisemitismu a teorií o deviantních a mocichtivých Židech. Nezbavíme se jich do té doby, dokud lidé budou mít pocit, že jejich hlas není slyšet a že nemůžou o ničem rozhodovat. Třídní bariéry a možnosti politické participace spolu přitom úzce souvisejí. Proto je ještě přesnější říct, že dokud se neposuneme v obou sférách, budeme se setkávat s různými rasismy neustále, a tedy i s lidmi, kteří se z rasismu snaží namíchat nebezpečný koktejl. Tak jako s A. B. Bartošem.

Autor je historik.

 

A2LARM