Dnes v Paříži začal klimatický summit OSN, který by měl rozhodnout, jakým způsobem bude řešena otázka změny klimatu. Je to jedna z nejzásadnějších politických událostí tohoto roku, která může ovlivnit podobu světové ekonomiky, energetiky a průmyslu na dlouhá léta dopředu.
K uzavření ambiciózní dohody na pařížské konferenci směřují jednání od neúspěšného summitu v Kodani v roce 2009. Během šesti let proběhl každý rok jeden summit, který měl za úkol „připravit půdu“ pro dohodu, která by stále mohla udržet globální oteplování pod hodnotou 1,5 °C (což je hranice, jež by měla zaručovat, že způsobené změny nebudou nevratné). Zároveň je to také zřejmě poslední šance rámcovou úmluvu Spojených národů o klimatické změně (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) uzavřít.
První klimatický pochod v České republice ctil ty nejlepší tradice hnutí za klimatickou spravedlnost, když vytvořil průnik sociálních a ekologických iniciativ.
Podobnou cestou prochází i klimatické hnutí. Nepokoje během summitu v dánské metropoli zrcadlily znechucení se způsobem politických vyjednávání, jejichž výsledek nebyl prakticky žádný. Od té doby narůstá počet aktivistů, kteří se protestních akcí účastní, stejně tak roste i počet míst, kde se protestní akce konají, a silnější hlas získávají aktivisté globálního Jihu. Právě v počtech protestujících byl poslední listopadový víkend výjimečný, pochodovalo odhadem přes šest set tisíc lidí v 175 zemích světa.
Na různých místech ve stejné bryndě
Klimatická změna se zdá být těžko uchopitelným tématem v tom smyslu, že je obtížné nalézt souvislost příčiny a důsledku, které jsou od sebe vzdáleny v komplexním systému světového klimatu. Příčiny mají podobu nejrůznějších činností, stejně jako mají následky odlišné projevy v různých regionech. Jestli světové klimatické pochody něco ukazují názorně, pak právě komplexnost celého problému. Specifická témata jednotlivých komunit se ve stejný čas demonstrují v jednotné akci. Pochod v Jakartě (Indonésie je kvůli bizarnímu obchodu s palmovým olejem největším světovým producentem oxidu uhličitého) se propojuje s pochody v zemích globálního Severu, kterých se účastní i místní komunity bojující například proti frakování (hydraulické štěpení sedimentárních hornin při těžbě zemního nebo břidlicového plynu). Společným jmenovatelem je pak klimatická změna, na kterou svorně doplácí ti nejzranitelnější, zatímco uhlíkový kapitál hromadí nejbohatší.
Klimatické pochody z uplynulého víkendu by pravděpodobně nebyly tak mohutné, kdyby těžily pouze z nesouhlasu s podobou vyjednávání o dohodě. Je potřeba vidět je v kontextu dílčích bojů a akcí, které jim předcházely. Globální dny klimatické akce, během nichž se mobilizovala celosvětová síť aktivistů, proběhly letos nejdříve 30. května a poté znovu mezi 24. a 27. zářím. Už tehdy se jednalo o akce se stotisícovou účastí. Kromě toho bychom neměli zapomenout na obrovskou občanskou neposlušnost půldruhého tisíce lidí, kteří letos v létě zastavili těžbu v povrchovém uhelném dole Garzweiler v německém Porýní, patřícím společnosti RWE.
Důstojná česká účast
Klimatický pochod měl samozřejmě být také v Paříži a mělo se k němu připojit velké množství zahraničních účastníků. Po vyhlášení výjimečného stavu ovšem bylo zřejmé, že uspořádat velký pochod by znamenalo značné riziko pro jeho účastníky, což se nakonec po policejních zásazích také prokázalo.
Přesto ale aktivisté v Paříži dokázali vyslat do světa silnou zprávu, že na klimatické protesty nehodlají přes výjimečný stav rezignovat. Pařížské Náměstí republiky symbolicky zaplnily boty lidí, kteří se protestů nemohli účastnit osobně. Sešlo se jich na deset tisíc párů, své poslali i generální tajemník OSN Pan Ki-mun nebo papež František.
Pokud bychom z toho ale chtěli vyvozovat, že demonstrovat za řešení klimatické změny je jen zábavou pro bezpečné chvíle měšťáků, měli bychom se podívat například do Bejrútu. I toto libanonské město zažilo v listopadu děsivé teroristické útoky, ale ani ty nezabránily asi osmi stovkám aktivistů (zhruba stejný počet jako v Praze) vyrazit na klimatický průvod městem. Pravděpodobně nejvíce lidí šlo v průvodu v Londýně a Melbourne – přes šedesát tisíc. Mezi londýnskými demonstrujícími se objevila úderná kombinace osobností, zejména pak předseda labouristů Jeremy Corbyn a zpěvák kapely Radiohead Thom Yorke.
Pražská událost se sice zřejmě ve světových médiích neukáže, to ale ani v nejmenším neznamená, že by se nevyvedla. Naopak ukázala, že u nás existuje široké jádro klimatického hnutí, které se nenechá znechutit psím počasím. První klimatický pochod v České republice ctil ty nejlepší tradice hnutí za klimatickou spravedlnost, když vytvořil průnik sociálních a ekologických iniciativ. Zdánlivě samozřejmá koalice „zelených, rudých a černých“ tak stála viditelně pospolu, což je dobré znamení do budoucna. K průvodu se připojili i aktivisté z Kliniky, kteří navíc právě slavili rok od založení autonomního centra na pražském Žižkově. Kromě toho byl průvod rozmanitý i vizuálně, množství nejrůznějších transparentů a obleků doplňoval alegorický vůz a soundsystém s technem i bubeníci samby. Zdejší společnost tak ukázala, že i ona umí demonstrovat za řešení podstatných problémů zábavněji než postáváním v davu a posloucháním proslovů.
Autor vystudoval environmentální studia.