Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Anketa: Nonfiction 2015

Které zásadní knihy o politice, společnosti nebo historii vás oslovily během uplynulého roku? Odpovídají autoři A2larmu a spřízněné osobnosti.

Ondřej Císař (sociolog a šéfredaktor Sociologického časopisu)

V roce 1974, když dnes převládající ideologie globalizovaného kapitalismu teprve nastupovala, vyšla její asi nejpronikavější filosofická obrana, Anarchie, stát a utopie Roberta Nozicka. Jde o unikátní dílo, které koherentně obhajuje pozici tržního fundamentalismu či jinak: libertarianismu. I když Nozick později svou obhajobu odvolal, ve své knize domyslel všechny logické důsledky, k nimž vede rozklad sociálního státu. Pokud je naším východiskem ničím neomezené sebevlastnictví osoby (tedy pokud na svět vše přichází jako něčí soukromé vlastnictví), jakákoli redistribuce se rovná nucené práci. Konkrétní člověk neexistuje ani jako součást lidského druhu, ani jako člen společnosti, který si zaslouží obecný respekt, ale jen jako nezávislá jednotka sledující svůj užitek. V takovém světě, v němž nejenže neexistuje sociální stát, ale vlastně ani společnost rovných jedinců, některým z nich nezbývá nic jiného, než aby se prodali do otroctví těch zdrojově vybavenějších. Libertariánská utopie ústí do absolutního útlaku slabších.

To, že bez fungujícího státu mizí podmínky základní spravedlnosti, dokládá ze zcela jiného hlediska, totiž z perspektivy historika holocaustu, Timothy Snyder v nedávno vydané knize Černá zem. Do již rozsáhlé debaty o podmínkách „konečného řešení“ přispívá argumentem o zhroucených státech. Zatímco dnes holocaust chápeme jako produkt dobře organizované mašinerie německého státu, Snyder argumentuje, že jeho podmínkou byla naopak absence fungujícího státu. K vyvražďování nedocházelo v Německu, ale na okupovaných východních teritoriích. Kategoriální vraždě podle něj předcházelo zhroucení tamních politických institucí. Obě knihy prezentují kontroverzní myšlenky, i když Nozick vzhledem k datu originálního vydání asi méně. Ačkoli se důležité aspekty libertarianismu staly součástí politického středního proudu, jeho čistou podobu u nás vzývají snad jen nedovzdělaní sektáři u Svobodných. Obě knihy demonstrují tragické důsledky absence či kolapsu sociálních institucí. Pouze v jejich rámci lze vést nejen smysluplný život, ale také si představit smysluplnou politickou akci.

Na tu se v kontextu východoevropských měst posledních let zaměřuje kniha Urban Grassroots Movements in Central and Eastern Europe, kterou editovala švédská socioložka Kerstin Jacobsson. Do diskuse o sociálních hnutích ve východní Evropě přispívá doposud přehlíženým důrazem na urbánní aktivismus a sociální hnutí, která se organizují v městském prostoru. Právě tam podle ní můžeme ve východní Evropě najít autentickou občanskou společnost, ať už nabývá podoby squattingu nebo aktivismu za racionální územní plánování či cyklostezky.

Anna P. Durnová (politoložka působící na Vídeňské univerzitě)

V současném zbrklém světě vědy, kmitající mezi publikační nadprodukcí a neurotickým vyplňováním grantových přihlášek, mi udělala velkou radost poslední kniha Helgy Nowotny Vychytralá nejistota (The Cunning of Uncertainty). Bývalá prezidentka Evropské rady pro výzkum (ERC) v ní pojednává o náhodě a nejistotě ve vědeckém poznání. Na jedné straně připomíná anekdoty, které známe už z děl Michela Callona, Bruna Latoura nebo Karin Knorr-Cettinové, kteří do zkoumání vědeckého poznání vnesli argument, že věda není systematická šachovnice, ale spíše komplexní spojení pravidel a nahodilých vychýlení. Třeba příhoda o vynálezu čajového sáčku připomíná kouzlo nechtěného. Sáček s čajem měl původně sloužit k přepravě vzorků čaje k obchodníkům. Ti se ovšem domnívali, že sáček je určený k infuzi ve vodě. Autorka přidává pádný politický argument, který vyplývá z uznání role nejistoty ve vědeckém poznání. Již od dob osvícenství si západní civilizace zvykla soustředit se na výsledek, kterému předchází systematická příprava. Vybočit z nalajnované dráhy nezapadá do primátu racionality moderní doby. Nicméně tohle vybočení je nejen podstatou pokroku, ale je především předpokladem demokratického uspořádání společnosti. Máme-li právo se svobodně rozhodnout, znamená to logicky, že máme právo i nevědět, zůstat v nejistotě a nemířit na výsledek. Nejistota má být šancí zažít nový rozměr, umět se smířit s přítomností, a ne překážkou v perfektním zvládání zaběhnutých kolejí. Vzhledem k prostředí špičkové vědy, ve kterém se Helga Nowotny poslední leta intenzivně pohybovala, je takový pohled v podstatě ironickou sebereflexí Evropské rady pro výzkum. Netvařme se, že špičková věda bude souměrná a jako ze škatulky. Naopak.

nowotny
Helga Nowotny

Jaroslav Fiala (politolog a šéfredaktor A2larmu)

Koncem letošního roku mě příjemně překvapilo nakladatelství Rybka. Zaprvé knihou Jak byl vynalezen židovský národ od izraelského historika Šlomo Sanda. Autor upozorňuje na zásadní, ale často opomíjenou skutečnost – totiž že žádný židovský národ v etnickém slova smyslu neexistuje. Je to konstrukt, který pochází z 19. století, stejně jako všechny ostatní národy. Sand není antisemita ani žádný „sebenenávistný Žid“, pouze rozbíjí pojetí národa jako komunity „půdy a krve“. V tomto případě jde o vžitou představu, že Židé, ať už žijí kdekoliv, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny, odkud byli přibližně před dvěma tisíci lety vyhnáni Římany. Sand ukazuje, že k žádnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nedošlo. Většina původních Židů zůstala v Palestině a v počátcích muslimské expanze konvertovala k islámu. Judaismus se naproti tomu stal misijním náboženstvím, ke kterému se přidávali konvertité v mnoha zemích mimo Palestinu. Sand následně ukazuje, jak potomci konvertitů k židovské víře v modernizující se Evropě zkonstruovali národní mýty a inspirovali se při tom od ostatních formujících se národů. V situaci, kdy Židé tvořili rozptýlenou náboženskou menšinu, vyzdvihli v jejich definici národa pokrevně-biologické pouto. Tím byly položeny základy pozdějšího etnokratického charakteru státu Izrael, jenž se stal státem jedné etno-náboženské menšiny s privilegovaným postavením. Jak konstatuje Sand: „Podle izraelských zákonů Izrael patří českým Židům mnohem víc než spoustě mých univerzitních studentů a přátel z Tel Avivu. Ti totiž vůbec nemusí být uznáni jako Židé, nebo jsou to Arabové, kteří sice žijí v Izraeli, ale nemají rovná práva.“ Sand samozřejmě nechce vymazat Izrael z mapy. Pouze žádá, aby se tato země demokratizovala a připsala rovná práva všem svým občanům, kteří žijí na jeho území. Takový krok – tedy deetnizace a demokratizace Izraele – by v důsledku mohl napomoci k ukončení okupace palestinských území a řešení blízkovýchodního konfliktu. Přesto to zatím vypadá, že k podobné proměně v následujících letech nedojde.

Za další velmi důležitou knihu považuji práci ekonomky Ilony Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií. Švihlíková v ní zasazuje českou transformaci po roce 1989 do kontextu změn ve světové ekonomice, která byla zasažena financializací a v níž obrovskou moc získaly nadnárodní korporace. Švihlíková shrnuje naší dnešní situaci v několika srozumitelných tezích. Povedla se polistopadová transformace? Pokud vezmeme jako rozhodující ukazatel životní úroveň většiny obyvatel, tak nikoli. Vypovídá o tom především tristní úroveň českých platů. Například se dozvíme, jek velký rozdíl je mezi ekonomickým výkonem České republiky a úrovní našich mezd. Když to vezmeme z hlediska parity kupní síly, naše mzdy jsou ve srovnání s německými na čtyřiceti procentech. Jenže náš hospodářský výkon – dle HDP – je na pětašedesáti procentech v porovnání s Německem. Máme tu tedy rozdíl celých pětadvacet procentních bodů. Dále dochází k masivnímu odliv zisků do zahraničí, což nás bez nadsázky posouvá mezi rozvojové země. Hospodářství České republiky je z velké části pod zahraniční kontrolou a charakterizuje ho podřízená role, tedy pozice kolonie. Ostatně jak napsal o koloniích už před více než padesáti lety martinický myslitel Frantz Fanon: „V koloniích je ekonomická realita především realitou zahraniční buržoazie.“ Jakkoliv je otázkou, jak z podřízené pozice ven a zda jsou návrhy řešení, které autorka předkládá uskutečnitelné, četba této knihy je v jistém smyslu osvěžující. Švihlíková totiž bojuje proti zažitým představám, podle kterých má každý z nás jednoduše držet ústa a krok a nechat se odírat. Právě toto uvědomění je zásadní, pokud máme vykročit z pozice kolonizovaných a změnit náš přístup. Řečeno s již zmíněným Fanonem: „Nezávislost není slovem, které bychom měli vymítat, naopak, je to naprosto nutná podmínka pro existenci skutečně svobodných mužů a žen.“

sand
Šlomo Sand

Lucia Jarkovská (socioložka působící na FSS MU)

Jako feministka jsem každý rok zvědavá, co vyjde ve slovenském nakladatelství Aspekt, které jako jedno z mála v našem československém regionu přináší dlouhodobě a systematicky na trh literaturu odbornou i krásnou z pera žen autorek a týkající se postavení žen. Díky Aspektu vznikají původní monografie analyzující globální témata a zároveň reflektující lokální kontext. V roce 2015 jsem ocenila knihu Feministky hovoria o práci. Téma práce a sociálních nerovností je pojednáno v souvislostech propojenosti kapitalismu, patriarchátu, společenské transformace a ekonomické krize. Texty nastolují existenciální otázky, jak způsoby práce a podoba zaměstnanosti mění naši identitu nebo jak se mění pracovní etika. Zabývají se jevy, jako jsou migrace či globalizace (etnografická studie slovenských pečovatelek v Rakousku a továrních dělnic v jižní Číně). Ačkoli jde v mnohém o témata neveselá, jsem ráda, že si můžu číst podobné analýzy nejen z pera akademiček z renomovaných západních univerzit, ale i od neméně fundovaných Středoevropanek.

Roman Kanda (literární historik působící na Ústavu pro českou literaturu AV ČR)

Chtěl bych upozornit na rozsahem sice nevelkou, ale teoreticky obsažnou knihu Theodora W. Adorna Žargon autenticity. K německé ideologii. Je to pro mě překladatelský čin roku, a to hned z několika důvodů. Předně, překládání jakéhokoli Adornova textu musí být tvrdým oříškem vzhledem k autorově složité větné stavbě. Ta odpovídá struktuře typicky adornovského dialektického vyvažování tu jedné, tu druhé myšlenkové krajnosti. V Adornově stylu myšlení se nelze pohodlně usadit, argumentace je jakýmsi „převracením naruby“; všechno je v pohybu, přehledné shrnutí znamená vždy ochuzení, ba zkreslení. Další důvod představuje samozřejmě vlastní téma Žargonu autenticity. Je to důsledná kritika takového druhu psaní, jež se dovolává autenticity jako ztracené hodnoty moderní civilizace. A přitom samo toto psaní, jak Adorno dokládá, je neautentické – je totiž samo produktem masové společnosti, společnosti odcizení. Myslím, že knihu dnes můžeme číst ve dvou rovinách. Jednak jako kritiku určitého typu psaného stylu a řeči vědeckého technokratismu (vytlačujícího v současnosti původnost a kreativitu). Adorno mluví o „žargonu“. Žargon je založen na předstírání: autor předstírá, že nedělá to, co právě dělá. V tomto smyslu jde – jak ostatně naznačuje podtitul knihy – o příspěvek k dějinám a kritice německé ideologie, tedy vlastně o novodobé pokračování kritiky Marxovy a Engelsovy. A druhá rovina je ryze regionální, totiž naše, malá, česká. Adorno může posloužit jako inspirace pro kritiky českého filosofického či filosofujícího psaní, spojeného zejména s disidentským prostředím, kde vládl kult Jana Patočky. Zdá se mi, že nastává chvíle, kdy by bylo vhodné podrobit všechny ty výzvy k „životu v pravdě“ a ke hledání autentičnosti ve zkaženém světě přítomnosti, podrobné a tvrdé kritice. Protože jak říká Adorno, žargon autenticity je ideologie, a tedy – dodejme – je vlastně opakem skutečné filosofie a kritického myšlení. Bouři to nejspíš nevyvolá, ale nějakou tu diskusi nebo článek bohdá ano.

Matěj Metelec (publicista a knihkupec)

Každý rok vychází na celém světě nespočet zajímavých knih. Jen málo ale těch, které lze označit za zásadní. Knihy jako Kapitál, Demokracie v Americe nebo Autobiografie Malcolma X jsou sice vzácné, přesto jich je v úhrnu dost na to, aby nám seznámení s nimi zabíralo poměrně hodně času. Pokud však jde o to, vybrat něčím pozoruhodnou knihu spjatou s letošním rokem, přijde mi vhodné omezit se na český knižní trh, protože mám za to, že o společnosti něco vypovídá, jaké knihy zrovna vycházejí. Z nich bych osobně vybral životní dílo a politickou závěť Frantze Fanona Psanci této země. Je jedině dobře, že nakladatelství tranzit.cz svou řadu Postkoloniální myšlení konečně doplnilo tímto asi nejvýznačnějším textem boje proti kolonialismu, který je zároveň jeho bravurní studií. Mimo to je naprosto nezbytný pro porozumění role násilí v politice. Na tomto poli stojí Fanon stále daleko před většinou z těch, kteří Psance zploštili na jejich první kapitolu a jejich autora na pouhého oslavovatele násilí. Málokdo byl totiž v síti násilného střetu tak výhodně situován jako Fanon. Jeho práce na psychiatrické klinice v Alžírsku mu umožnila setkávat se s oběťmi i pachateli, Alžířany i francouzskými vojáky a slyšet o traumatických následcích, které konfrontace terorů zanechávala na jedněch i druhých. Individuální zkušenosti ale dokázal přetavit ve vhled do obecných mechanismů. Fanon zůstává v mnoha směrech stále aktuální, nadto to byl skutečně nadaný spisovatel. Jeho texty jsou stylisticky uhrančivé, vášnivé, a přitom postavené na empirii a intelektuálně, stejně jako emocionálně přesvědčivé.

Olga Pek (básnířka a překladatelka)

Letos mě nejvíc zaujal obraz plíživého zotročení společnosti seberozvojem, který v knize Happiness Industry líčí sociolog a politický ekonom William Davies. Ukazuje, jak se naše dnešní porozumění pojmům, jako jsou štěstí, stres či duševní nemoc, od konce 18. století rodilo v symbióze se zájmy velkých korporací a mocných tohoto světa. Od první laboratoře behaviorální ekonomiky a počátku spotřebitelských průzkumů na přelomu 19. a 20. století přes politiku Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch v šedesátých letech až po nedávné pokusy s šířením nálad po Facebooku autor dokumentuje, jak kapitalismus zapřahá péči o sebe do služeb sběru informací a těžby „lidských zdrojů“ a obrací ji proti nám. Zdá se, že namísto společnosti, jejíž směr vyvstává ze sebeurčujícího dialogu jejích členů, míříme k rozměrné laboratoři, z níž vymizel pojem svobodné vůle a kde o osudu nevědomých subjektů rozhoduje hrstka „odborníků“. Kniha přesvědčuje impozantním předivem dat. Znesvobodnění, které vykresluje, stojí mimo jiné v prudkém kontrastu k technooptimismu Daviesova kolegy z Guardianu Paula Masona, který svou knihou Postcapitalism letos neprávem způsobil mnohem větší vlny.

Ondřej Slačálek (politolog)

Knihou roku je pro mě Utopia of Rules Davida Graebera. Vzhledem k tomu, že se kniha věnuje byrokracii, mohlo by se zdát, že její autor si vybral pěkně zastaralé téma, o němž už bylo všechno řečeno a už nejde vymyslet nic nového nad rámec posměšků ze zákonů profesora Parkinsona. Ty dnes navíc bývají připomínány převážně politickou pravicí, s cílem osekat ve jménu „boje s byrokracií“ veřejné služby. Graeber nás upozorňuje, jak zúžený a zastaralý koncept byrokracie máme, a připomíná, že byrokracií je státní úřad úplně stejně jako velká firma – a především, že jsme byrokraty sebe sama (pokaždé, když si píšeme sívíčko). To je ale pro autora pouze výchozí bod ke strhujícím esejům, které ukazují vztah byrokracie a násilí, selhání vědy a politické imaginace i další témata a naznačují výchozí body pro emancipační politiku založenou na představivosti. Člověk nemusí být takový optimista jako Graeber, aby pro něj byly impulzy z jeho knihy velkou inspirací.

David Graeber

Jakub Stejskal (pedagog na Svobodné univerzitě v Berlíně)

Z knih, jejichž ambicí bylo překonat meze své disciplíny a nabídnout syntetický pohled na určitou část lidské interakce se světem, u mě vyhrála práce Strange Tools Alvy Nöeho. Noëho ambice není malá, spočívá ve vysvětlení uměleckého jednání jako specifického a univerzálního způsobu vztahování se ke světu. Je proto na místě poměřovat klady a zápory této knihy takovými díly, jako je Deweyho Art and Experience, Heideggerův Původ uměleckého díla či Adornova Estetická teorie. Ani v této konkurenci Noëho kniha nezapadne. Její teze není nijak originální: umělkyně a umělci používají nepraktickým způsobem techniky produkování a jednání zakořeněné do forem života společenství, a tak vytvářejí „zvláštní nástroje“, které staví tyto formy života do perspektivy. Co tento příběh zásadně komplikuje – a znejasňuje hranici mezi uměním a ne-uměním – je, že umělecké objekty zpětně ovlivňují formy života, které původně ozvláštňovaly. Noë pokrývá širokou škálu umění od choreografie po pop a píše svou knihu nejen pro filozofickou komunitu, ale vlastně pro kohokoli, kdo je ochotný lámat si hlavu nad uměním spolu s ním (a třeba i v lecčems nesouhlasit). Strange Tools je kniha přístupná a prostá žargonu, zároveň ale poučená současným stavem uvažování o jednotlivých druzích umění: skutečná radost z četby.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image