Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mortal Kombat o polskou ústavu

V Polsku probíhá spor o ústavní soud. Tato politická krize nám říká mnohé i o krizi celé Evropské unie.

Po nedávném zvolení konzervativní většiny v parlamentu a vytvoření vlády Práva a spravedlnosti (PiS) se instituce liberální demokracie v Polsku ocitly v obležení, ne-li pod přímým útokem. Vím, že se taková rétorika může zdát poněkud přehnaná, nicméně situace je vážná a možné důsledky hluboce znepokojivé. Také sázky jsou vysoké – řešíme otázku, zda si polský ústavní soud zachová svůj status autonomní instituce, anebo z něj bude pouhé „poradní těleso“, jež nebude mít žádnou moc nad právními kroky dvou dalších sil – prezidenta a parlamentu. Zní to nudně? Možná. Ale zkuste to chvilku vydržet. Pokusím se ústavní krizi, která poutá pozornost Polska, vysvětlit co nejjednodušeji a ukázat, proč je tato věc důležitá nejen pro Polsko, ale také pro budoucnost evropského projektu.

Jak to začalo

Fakta jsou následující: polský ústavní soud má za úkol kontrolovat, zda zákon schválený v parlamentu vyhovuje ústavním standardům, tedy zda nebyly překročeny určité meze a porušena práva garantovaná občanům, institucím, sdružením, menšinám či podnikatelským subjektům. Soud se skládá z 15 nejzasloužilejších soudců vybíraných parlamentem na příslušná funkční období. V posledních měsících však došlo k těmto událostem: předchozí úřadující vláda odhlasovala několik dlouho očekávaných regulací týkajících se soudu (změny schválené a zčásti navržené samotným soudem), avšak zároveň využila příležitost ke zvolení pěti nových soudců (věděla asi, že ztratí moc a později už to nebude moci udělat), přestože měla vybrat jen tři, a to na ta místa, jež se měla velmi brzy uvolnit.

Polská vládní strana neuznává verdikty nejvyššího soudu ve státě, ba dokonce veřejně napadá jeho roli.

Nová vláda samozřejmě toto rozhodnutí zpochybnila (stejně jako nový zákon sepsaný ve spěchu, tedy bez konzultací a obvyklých postupů) a vybrala pět nových soudců, přestože měla vybrat jenom dva – na ona místa, která předchozí vláda neměla právo obsadit. Ústavní soud, který je pověřen právě takovými úkoly, se musel dvakrát sejít, aby vyjasnil, kdo a kdy zneužil právo. Situace by tedy měla být jasná – víme, kdo a kdy postupoval správně a kdo ne, a ústavní soud poskytl směrnice, jak postupovat ve věci jmenování soudců. Ale je tu jistý zádrhel. Prezident Andrzej Duda z vládnoucího PiS totiž už podepsal jmenování pěti soudců schválených jeho stranou, ale odmítl podepsat jmenování soudců vybraných předchozí vládou. V důsledku toho pak nikdo neví, kdo soudcem je a kdo není – a nikdo netuší, jak by ústavní soud za takových okolností mohl vůbec fungovat. Kdyby prezident nejednal v takovém spěchu (a on jednal, a to z politických důvodů, neboť postupoval podle plánů svého tábora), nebyl by tu žádný přebytek soudců. Ale nakonec tu takový přebytek máme. A není tu žádná vůle ukončit tuto hanebnou hru.

Premiérka a její kabinet nejen veřejně nazvali oba verdikty ústavního soudu „nezávaznými názory“, ale dokonce je odmítli zveřejnit v oficiálním právním rejstříku, čímž se pokusili učinit je právně neexistujícími. Prezidentův mluvčí dokonce řekl, že „není vůbec zapotřebí“ uvést tato rozhodnutí v platnost, protože „prezident už své rozhodnutí udělal“. Řečeno co nejjednodušeji: vládní strana neuznává verdikty nejvyššího soudu ve státě, ba dokonce veřejně napadá jeho roli a otevřeně dává na srozuměnou, že buď bude mít v ústavním soudu své vlastní soudce, anebo bude tento soud nečinný.

Předseda strany Jarosław Kaczyński v konzervativní TV Republika naznačil, že ústavní soud je „postkomunistická instituce (…) s velmi omezenou právní legitimitou a nadbytečnými pravomocemi“ a že „ochraňuje vše, co je v Polsku špatné“. Mezitím stále více poslanců mluvilo o přímé změně ústavy, přičemž zmrzačený ústavní soud není schopen něčemu takovému zabránit. Není třeba říkat, kde tato cesta končí: vládnoucí většina bude mít moc schválit jakýkoli zákon a ze systému brzd se stane nicotnost. Nechápete, jak něco takového může v demokratickém systému projít? Inu, nemělo by. Ale stačí se jen podívat na Rusko a Turecko, abyste viděli, jak většinový systém funguje v praxi. Dokonale si uvědomujeme, proč je něco takového nebezpečné v jedné zemi – avšak znamená to hrozbu i pro země ostatní? Troufám si říct, že ano.

Smyčka populismu

Politická krajina, která obklopuje nedávnou mocenskou změnu v Polsku, je dobře známa: uprchlická krize na jihu, Ukrajina a Rusko ve válce na východě, úpadek tradičních stran všude jinde a ještě navrch zdánlivě nezastavitelný vzestup různých populismů. Proč by se za takových bezútěšných okolností měli ostatní starat o úpadek jedné instituce v jednom státě Evropské unie? Protože když jeden politický systém členské země zcela vybočí z obvyklé normy (ať už je to vláda řecké Syrizy nebo maďarského Fideszu), budou evropské instituce muset říct „šach“.

Z toho, co již víme, lze odvodit, že po ruce jsou dva scénáře. Jeden, jak tomu bylo v případě Řecka, znamená užití finančních institucí a ekonomických opatření proti vládě dané země. Takový scénář zde není možný, protože rozpočtový deficit a veřejné finance jsou z hlediska evropských standardů v pořádku. V případě druhého scénáře – pokoření či zastrašení jednoho z členů – je nejpravděpodobnějším výsledkem lidová protireakce (což je případ Řecka i Maďarska), která jen posiluje antievropské nálady v zemi a poskytuje munici pro populisty, izolacionisty a podporovatele autarkních, neliberálních „třetích cest“. Pak se dostaví ještě horší zákonodárství, různá trapná politická opatření a přehlížení osobních a veřejných svobod občanů. Což zase znamená, že by Unie měla nějak reagovat, a tím se vracíme opět na začátek – je to smyčka akcí a reakcí.

Narůstající nespokojenost s polskou pozicí v Evropské unii a její domnělý úpadek byly jedním z důvodů, proč se v zemi konzervativci dostali k moci. O ceně takové argumentace si můžeme myslet cokoli, nicméně stále více a více lidí se domnívá, že všeobecné evropské klima, migrace, obrana a ekonomická politická opatření povedou ke zhoršení jejich postavení a k pošlapání konzervativních hodnot, stejně jako národní autonomie.

Jarosław Kaczyński se ve zmiňovaném televizním rozhovoru pokusil většinou symbolický a emocionální konflikt mezi svou stranou a Evropskou unií (především Německem) vyložit tak, jako by šlo o záležitost „ekonomických a morálních“ závazků, jež mají Německo a Západ vůči Polsku a jež sahají až k druhé světové válce, přičemž u jejich kořene je holocaust. Z jeho strany tu máme co dělat s určitou formou preventivního útoku – jako by očekával, že dříve či později nevyhnutelně dojde k nějakému střetu se sousedy a partnery na Západě.

A všechno to začalo, když se objevil onen problém s ústavním soudem – čím víc média zvoní na poplach a čím víc tomu evropské veřejné mínění věnuje pozornost, tím agresivnější postoj bude vláda zaujímat. Ti, kdo kritizují a odsuzují vládnoucí stranu v Polsku (podle Kaczyńského to dělají s pomocí německých novinářů a politiků), byli vyčleněni jako „zrádci“ a „nejhorší druh Poláků“. Čím účinněji je strana v Polsku napadána, tím víc bude obviňovat Evropskou unii a obecně Západ a nebude ochotna věřit tomu, že takový „ohavný útok na Polsko“ není koordinován bez pomoci cizích sil.

Společné slabosti

Zatím nabírají konzervativci na počtu i na síle – a myslí si: „Jestliže Evropská unie nemůže udělat nic, i když se jí smějeme do obličeje, co bychom se starali?“ Postavme zeď, zakažme potraty, kriminalizujme to a ono – všechno toto dokážeme. Podívejte se na protiteroristické zákony v Británii a Maďarsku, podívejte se na tvrdé dohlížení ve Francii, podívejte se, jak se v Maďarsku zachází s médii, a podívejte se na ústavní soud v Polsku. Jestliže to dokáže prosadit jeden, proč by to nemohl prosadit i druhý? Slabosti našich brzd a rovnováh nebyly nikdy viditelnější než dnes.

Stejně se to má i se slabostí našich společných reakcí na populismus a vyvolávání strachu. Ani TTIP a ani „dohoda o uprchlících“ s Tureckem nedají lidem žádnou odpověď na jejich potíže, které řeší tady a teď. A nástroje, které máme k dispozici, zůstanou slabé, pokud vše, oč se jako Unie staráme, jsou jen „úsporná opatření“ a „zadržení přílivu migrantů“. Toto je slabost a pro každého jasně viditelná. Něco takového jen zvyšuje elán těch stran v členských státech, které k získání podpory využívají pochybné metody, a posiluje to jejich šance v dalších volbách. Jakmile se systém odhaluje jako defektní (a buďme upřímní, defektní opravdu je), můžete to skrývat jen po určitý čas. Ale jak říká polské přísloví: „Řeku neobrátíte tím, že v ní budete pádlovat klacíkem.“

Autor je redaktor polského Dzienniku Opinii a člen organizace Krytyka Polityczna.

Text byl přeložen z angličtiny.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image