Lze jen stěží zpochybnit myšlenku, že uživatel sociální služby by měl mít ke svému sociálnímu pracovníkovi důvěru. Bez ní se v práci s člověkem nedá nikam pohnout. Platí však vztah důvěry i naopak? Co když se sociální pracovník řídí heslem „důvěřuj, ale prověřuj“? A navíc, co když sociální pracovníky i uživatele služby kontroluje donor, pro něhož důvěra neznamená zhola nic?
Požadavek na identifikaci
„Ukažte, prosím, doklad,“ požádá sociální pracovník člověka na druhé straně stolu. Sám však na oplátku svoji občanku nevytáhne. Vystupuje jako profesionál a pracuje ve prospěch člověka, který přišel žádat o pomoc. Alespoň to tak má být. Co když se ale za takového „lidumila“ vydává a hned po tom, co se zaklapnou dveře, podá zprávu policii nebo úřadu? To uživatel nikdy neví. Garantem profesní identity sociálního pracovníka je jméno organizace, v níž působí, a žargon, který na uživatele služby sype.
Cizinec, který přišel ze státu mimo Evropskou unii a nemá dosud trvalý pobyt, je na svých právech oproti českým občanům výrazně omezen a dveře většiny sociálních služeb jsou pro něj zavřeny
Nezbývá tedy, než pracovníkovi věřit, že ví, co dělá a řídí se etikou sociální práce, nebo odejít. Z opačné strany stolu, tedy z pozice sociálního pracovníka, se zdá naprosto logické a samozřejmé, že profesionál vystupuje pouze pod korporátní identitou a svoje osobní údaje chrání. Nejde jen o jeho základní bezpečnost, ale také o udržení hranice mezi pracovním a osobním životem, o ochranu soukromí. Proč by se ale stejných práv na ochranu soukromí nemělo dostat také uživateli služby?
S požadavkem na identifikaci se setkávají lidé využívající různé typy sociálních služeb. Velký problém kupříkladu představuje vázanost části nízkoprahových pobytových služeb pro lidi bez domova na občanku. Když se člověk bez domova jde vyspat na Hermes, bez dokladu jej tam zkrátka nepustí. Domnělá nízkoprahovost je rázem fuč. Jiné služby se ale, aspoň dočasně, bez občanky obejdou.
K čemu vlastně občanka?
Nejde jen o to, aby člověk prokázal svoji identitu z bezpečnostních důvodů (kdyby se něco stalo, aby byl dohledatelný), ale také o prokázání nároku na službu. Řada sociálních služeb je totiž ze zákona přístupná pouze lidem, kteří mají české občanství nebo občanství EU, případně získali v České republice trvalý pobyt. Ostatní cizinci mají smůlu – pomoci se jim v některých případech dostane, ale zcela v závislosti na dobré vůli a možnostech konkrétní organizace.
A právě cizinci jsou skupinou, která musí doklad ukazovat všude, teoreticky by bez dokladu neměli ani vyjít před dům vyhodit odpadky. Úřady k nim přistupují na základě principu „nejdřív doklad, potom člověk“ a do podobného přístupu jsou mnohdy nuceni také ti sociální pracovníci, kteří s takovými úředními mechanismy nesympatizují či nesouhlasí. Cizinec, který přišel ze státu mimo Evropskou unii a nemá dosud trvalý pobyt, je na svých právech oproti českým občanům výrazně omezen a dveře většiny sociálních služeb jsou pro něj zavřeny, pomoc by měl prý najít v zemi původu. Pokud takový člověk zažije během setrvání v ČR například jednu z nejhorších forem ohrožení – přijde o střechu nad hlavou, nedostane se mu žádné pomoci.
Selekce uživatelů sociálních služeb na základě státní příslušnosti a typu pobytu vychází z myšlenky, že o krátkodobě pobývající osoby nebo o cizince s nejistým pobytem by se měl postarat stát původu. Na unijní úrovni je podporována legální, ekonomicky využitelná imigrace, zatímco lidem bez papírů nebo v nejisté pozici se nemá smysl věnovat, maximálně je co nejrychleji vrátit. Proto se sociální pracovník ocitá v pozici, kdy musí dokazovat své kontrolní instituci, že pracuje s těmi „správnými cizinci“. V praxi se potýká s problémem, jak člověku, který přichází, vysvětlit situaci a přitom neztratit jeho důvěru. Zároveň musí čelit ponižujícím kontrolám, že opravdu pracuje s tím, s kým je mu pracovat dovoleno.
Ve světle soudobého evropského dění, kdy valná část veřejnosti neváhá prodat vlastní svobodu za chiméru osobního bezpečí, lze však očekávat, že do sociálních služeb pomalu a plíživě, nebo naopak zčistajasna, vstoupí ve větší míře i aspekt bezpečnostní, ne pouze grantově-ekonomický, a ten vystupňuje tlak na sociální pracovníky – co kdyby je navštívil terorista? Političtí představitelé s bezpečnostními složkami plánují různá protiteroristická opatření, včetně utajovaného rozsvícení vánočního stromu. Napadne někoho zapojit do celé věci sociální pracovníky, kteří s cizinci pravidelně přichází do styku? Nezbývá než doufat, že takový požadavek zůstane pro všechny, kteří pracují s cizinci v neziskovém sektoru, jen v rovině paranoidních fantazií o tom, jak si policie listuje v našich záznamech, které si o uživatelích služby povinně vedeme.
Problematická situace cizinců
Někteří cizinci doklad ukazují bez mrknutí oka a zdá se, že ochrana soukromí leží na srdci více angažovaným sociálním pracovníkům než samotným uživatelům služby, ale… může to být síla zvyku, protože doklad po cizinci chtějí zkrátka všude. V mnohých případech je to akt zoufalství, protože řada lidí je v takové situaci, že by podepsali cokoli, jen aby dostali naději na vyřešení svojí situace. Jiní lidé naopak mávají dokladem hned, jako by chtěli vykřičet do světa, že oni mají vše v pořádku, a že si tedy zaslouží nejen službu, ale také společenský respekt a úctu namísto rasismu a nenávisti. Řada cizinců však nechová k sociálním pracovníkům důvěru, a dokonce se jich v některých případech bojí, třeba kvůli tomu, že by mohli údaje zneužít a hlásit je policii. Tito lidé nepřijdou tam, kde se kontrolují doklady, nikdy.
Obavy trápí zejména ty, které provází pobytová nejistota – cizince bez papírů nebo žadatele o mezinárodní ochranu. S nedůvěrou k sociálním pracovníkům se potýkal také Thomas. Energický mladý muž původem z Afriky je azylant. Cesta k získání tohoto statusu, který mu slibuje ochranu evropského státu, však byla dlouhá a vyčerpávající. Vedla přes uprchlický tábor, kde Thomase přepadlo zoufalství, stejně jak jeho souputníky. Nevěděl, co se s ním bude dít. Pak tu byli lidé, kteří nabízeli konzultaci a pomoc, byli to sociální pracovníci, ale uprchlíci z tábora je nazývali CIA nebo FBI – jak totiž můžete věřit někomu, kdo vám po letmém pozdravu řekne: „Mohu si opsat číslo vašeho dokladu?“
Thomas ale nakonec přece jen získal důvěru v psychoterapeutku, která ho provázela nejtěžším obdobím. Nakonec se rozhodl řešit situaci vlastním způsobem – postupným úsilím vybudoval organizaci pro pomoc cizincům, v níž pomáhají a radí lidé, kteří mají sami migrantskou zkušenost. Jak se ale vyrovnat s tlakem, který nutí sociální pracovníky kontrolovat doklady? Především se jim postavit, kriticky reflektovat, vyjednávat. Cest je mnoho, důležité je však za žádných okolností nepřijmout přístup „nejdřív doklad, potom člověk“.
Autorka je sociální pracovnice v přímé práci s cizinci a doklady nekontroluje.