Jak se konfrontovat s nenávistnými hlasy, které se stávají v naší společnosti čím dál výraznějšími? Domníváme se, že je nutné změnit přístup, který razí například Petra Hůlová a nedávno také Lucie Jarkovská v článku Strach je špatný sluha i špatný pán. Podstatou těchto textů je apel, abychom diskutovali s názorovými odpůrci a snažili se je pochopit. Kdo jsou však oni odpůrci? Podstatnou část představují lidé sympatizující s krajně pravicovými názory. Jedná se o lidi, kteří chtějí pálit mešity a nahánět muslimy a Araby do koncentračních táborů a kteří sami svým názorovým odpůrcům vyhrožují šibenicí a sestavují seznamy osob označovaných za vlastizrádce.
Zbytečná diskuse
Samozřejmě se nelze na současnou společnost dívat optikou „sluníčkáři“ versus „fašisti“. Existuje velká skupina lidí, kteří nejsou radikály, chtějí pomáhat potřebným, ale zároveň se bojí. To však neznamená, že krajně pravicové hnutí je marginální. Naopak jde o výraznou, i když nejednotnou politickou sílu. Jedná se o názorové spektrum od antisemity Adama B. Bartoše přes neonacisty z DSSS až po hnutí Blok proti Islámu. Všichni tito lidé jsou přímým ohrožením ideálů svobody a rovnosti.
Pokud chceme vést diskusi, musíme si uvědomit, že při ní bude druhý názor legitimizován. Avšak krajně pravicový názor je z principu nelegitimní.
Jak se ukazuje, diskuse s představiteli krajní pravice a jejich příznivci bohužel bývají ztrátou času. Příčinou je to, že krajně pravicové názory jsou v základu emocionální (i když je možné je racionalizovat). Pokud chceme přesvědčit někoho, kdo na základě silných předsudků nesdílí solidární postoj k uprchlíkům, není možné toho dosáhnout racionální a věcnou argumentací. Oponent není ochoten tuto argumentaci nahlédnout. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby bylo možné všechny přesvědčit, proč je správné pomáhat uprchlíkům, avšak praxe ukazuje, že to není jednoduché (pokud je to vůbec možné).
Vyslovit nesouhlas
Pokud chceme vést diskusi, musíme si uvědomit, že při ní bude druhý názor legitimizován. Avšak krajně pravicový názor je z principu nelegitimní. Není možné připustit, že by přání „pálit mešity“ mohlo být legitimní. Diskuse znamená zaujmout pozici druhého, pokud je jeho argumentace shledána konzistentní. Každý si musí sám pro sebe určit, zda je ochoten jít pálit mešity, pokud shledá argumentaci druhého jako správnou. Potom může diskutovat s krajní pravicí.
Cílem této polemiky je oponovat názorům, které chtějí ukázat hodnotu racionální diskuse a trpělivého vysvětlování demokratické pozice krajní pravici. Jak konstatuje Jacques Rancière, jádro demokratické politiky nestojí na hledání konsensu, ale na disensu, tedy nesouhlasu se sociálními praxemi budovanými na logice nerovnosti, kterou krajní pravice ztělesňuje. Není možné diskutovat s lidmi, kteří člověku vyhrožují smrtí. Není možné dát jim prostor cokoliv vysvětlovat. Nelze legitimizovat názory lidí, kteří chtějí „pálit mešity“ a kteří křičí „ukliďte ty hovna“ a „pusťte nás na ně“. Těmto lidem je nutné se radikálně postavit a diskvalifikovat jejich názor z pozic radikálně rovnostářské opozice. V opačném případě budou dostávat čím dál více místa ve veřejném prostoru a to, co hlásají, se stane normálním a všedním, tedy pravým opakem pozice, již má krajní pravice ve společnosti zaujímat.
Jan Blažek je doktorand Ústavu mezinárodních vztahů.
Jonáš Kreisinger studuje filosofii a sociologii.