Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Počet „líných“ členů eurozóny roste

Těžké hospodářské problémy Finska ukazují, že eurozóna je nefunkční projekt. Proč se do něj tolik hrneme?

Mohlo by se zdát, že problémy eurozóny zmizely nebo že byly dokonce úspěšně vyřešeny. To ale není pravda. Spíše byly překryty jinými událostmi. Ve spánkovém modu nyní čekají, než se zase plně projeví. Zoufale chybná konstrukce eurozóny je jedním ze selhání evropského integračního projektu. Nelze si přitom nevzpomenout na starý vtip z bývalého režimu: „Nejen nedokáže splnit očekávání, ale jen velice obtížně dokáže čelit problémům, které by bez ní vůbec nevznikly.“ Tikající bomba nefunkční eurozóny se ovšem bolestně dotýká i nás.

Pád velkého šampióna

Řadou našich představitelů (zejména z řad ČSSD) problémy eurozóny, natožpak Řecka, v jejich svatém nadšení pro euro vůbec neotřásly. Pravda, kurz 27 korun za euro nadšení chladí – koneckonců, představte si, co by se stalo s vašimi úsporami (třeba důchody) za takového převodního kurzu, který je na hony vzdálený od kurzu dle parity kupní síly. Rozdíl mezi kurzem koruny a paritou kupní síly znamená, že naše země sází na „láci“. A že velkou část našeho exportu (tedy domácí práce) vyvážíme zdarma.

Finsko, jehož představitelé se chovali k Řecku nechutným způsobem, nyní na vlastní kůži poznává, co to znamená být zasažen asymetrickým šokem a nemít vlastní měnu.

Ale i tak je třeba stále opakovat a vysvětlovat, že eurozóna je fatálně chybně nastavený projekt, který zemím škodí. Nejnověji to můžeme vidět na Finsku, které se dostalo do těžkých ekonomických problémů. A v případě této země opravdu nejsou po ruce přívlastky jako „líný“, „polehávající ve stínu olivovníku“, „popíjející ouzo“ či „nespolehlivý“, což se stalo rétorickým nástrojem, jak odepsat Řecko, potažmo celé jižní křídlo a jak udělat z obětí viníky. Škála šovinistických stereotypů je zkrátka v tomto případě poněkud omezená.

Finské hospodářství bylo dlouhodobě chápáno jako velice úspěšné, a to i dle měřítek mainstreamové ekonomie. Země byla šampionem v konkurenceschopnosti (vždy někde na špici mezinárodního žebříčku) a přímo vzorem v oblasti zavádění strukturálních reforem, fungování institucí, školství a podobně. Jenže nyní je – kvůli euru – z Finska země, která neroste a masivně škrtá. Finsko, jehož představitelé se chovali k Řecku nechutným způsobem, nyní na vlastní kůži poznává, co to znamená být zasažen asymetrickým šokem a nemít vlastní měnu. Zhroucení firmy Nokia, pokles cen primárních komodit a problémy významného obchodního partnera, totiž Ruska, to je až příliš mnoho špatných zpráv najednou.

Finská ekonomika zkrátka padá už třetím rokem a spolu s Řeckem a Estonskem patří k zemím s negativním ekonomickým výkonem. Obvyklé srovnání se Švédskem nevyznívá příznivě: od roku 2008 se švédská ekonomika zvětšila o osm procent, zatímco finská se o šest procent zmenšila. Je to sice málo ve srovnání s Řeckem, které přišlo o celou čtvrtinu, ale přesto to není zanedbatelné číslo. Už jen z toho důvodu, že v rámci finského srovnání se jedná o propad trvající déle, než trval šok z rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let.

Komu prospívá euro?

Problém Finska je ovšem jiný. Je to především svěrací kazajka eura, která mu neumožňuje adekvátní reakci přes jeho excelentní výsledky v mnoha oblastech. Jistě, devalvace měny není zrovna procházka růžovou zahradou, ale pořád je to lepší přizpůsobovací metoda než devalvace vnitřní – tlak na pokles mezd a cen. V kombinaci s restriktivním fiskálním kompaktem se politika škrtání stává nekonečným příběhem.

Je unavující donekonečna vysvětlovat, že současné euro je variací na zlatý standard – a pokud by ten fungoval, pak by velká deprese v třicátých letech asi nebyla ani deprese. Je stejně tak unavující poslouchat německé představitele, především Wolfganga Schäubleho s jeho „dodržováním pravidel“ a hrozbou morálního hazardu. Podstatně účinnější by bylo se prostě zeptat, komu současná podoba eurozóny prospívá – a bylo by hned jasno. Jenže místo toho jsme (podobně jako za starého režimu) zakleti v tunách hloupých frází, které nemají s realitou nic moc společného.

Komu tedy euro prospívá? Je to především (téměř výlučně) Německo, pro něhož je euro příliš slabé, zatímco pro ostatní je příliš silné. Euro v současné podobě prospívá samozřejmě kapitálu, protože kombinace „zlatého standardu“ eura a fiskálního kompaktu vytváří tlak na oslabování odborů, na pokles mezd a na škrty ve veřejné sféře. Problém je v tom, že zatímco oslabení měnového kurzu by zasáhlo ekonomiku jako celek, interní devalvace, kterou jako jedinou může Finsko svázané eurem použít, dopadne především na zaměstnance. Jde se totiž přes mzdy, jak ukazuje i finský tlak na odbory směřující k oslabení kolektivního vyjednávání. Fiskální kompakt je zaměřený na škrty všeho ve veřejné sféře, a ty samozřejmě nejvíce postihnou ty nejbezbrannější.

Finsko tohle všechno dnes názorně předvádí. A konzervativní komentátor Ambrose Evans-Pritchard z listu Daily Telegraph se dobře ptá: „Jestliže euro nefunguje pro nejkonkurenceschopnější zemi v Evropské unii, pro koho pak může fungovat?“ Sociální demokracie (nejen ta česká) se však uzamkly v jakési čarovné mantře: „Jsme proevropští, jsme proevropští.“ Neměly by tu ale sociální demokracie být i pro pracující? Nebo je rozlišování zájmu kapitálu a práce už definitivně mimo rozlišovací schopnost sociálnědemokratických stran?

Autorka je ekonomka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image