Nejaktuálnějším francouzským tématem je dění okolo klimatické konference COP 21 a související střety policie s demonstranty. „Francouzi se probudí s kocovinou,“ titulkuje deník 20minutes, obdoba českého Metra, policejní zásahy proti lidem, kteří přišli demonstrovat v neděli 29. listopadu na Place de la République. I přes zákaz se tu sešlo 4 500 až 10 000 lidí. Chtěli upozornit také na důležitost svobody shromažďování a dalších svobod, které jsou kvůli výjimečnému stavu omezeny. Těžkooděnci proti nim brutálně zasáhli, policie zatkla 317 osob.
Finance pro IS tečou skrze Saúdskou Arábii a Turecko, s nimiž Evropa a Spojené státy čile obchodují. Terorismus tak v podstatě financují.
Premiér Manuel Valls v úterý prohlásil, že nevylučuje prodloužení výjimečného stavu i po 26. únoru 2016, kdy vyprší platnost toho aktuálního. Zároveň se Valls spolu s částí médií snaží diskreditovat ekologické aktivisty upozorňováním na to, že po policii házeli svíčky a skleněné předměty z památníku obětí útoků 13. listopadu. To ale byly jediné dosažitelné prostředky k obraně proti brutálnímu zásahu, při němž těžkooděnci demonstrantům například stříkali zblízka do očí slzný plyn. Opatření nepokrytě směřují k potlačení jakékoliv formy nesouhlasu se stávajícím politickým vývojem. Vláda například může „z bezpečnostních důvodů“ zakázat také demonstrace proti připravované smlouvě o volném obchodu mezi Evropou a USA (TIIP), proti němuž po celé Evropě demonstrovaly desetitisíce lidí.
Dalšími přehmaty výjimečného stavu jsou etnicky motivované kontroly osob, bytů, veřejných míst. V Nice byla při domovní prohlídce o půl páté ráno zraněna střepinami šestiletá dívka, na nádraží ve městě Massy policie čtyři hodiny zadržovala sedmadvacetiletého Mickaela, který byl cestujícím podezřelý tím, že se ve vlaku díval na akční film, měl plnovous a rukavice. Do řady mešit vtrhla policie a zničila jejich vybavení – aniž by tam našla cokoliv kromě knih. Ivan Agac, majitel restaurace na předměstí Paříže, takto popsal policejní razii ve svém podniku: „Bylo půl deváté večer, v restauraci bylo asi 60 hostů všech kultur, mezi nimi děti, když sem vtrhlo čtyřicet těžkooděnců. Shromáždili všechny na jedno místo a řekli jim, aby drželi ruce tak, aby byly vidět. Ti, co jedli, museli odložit příbor. Půl hodiny prohledávali prostory restaurace a pak odešli, aniž by někoho zadrželi. Prý hledali tajnou modlitebnu.“ Zvažuje podat žalobu na nepřiměřené jednání policie a dodává, že „v restauraci pracují společně muslimové, křesťané, a dokonce dva jehovisté!“
Tato politika je snahou socialistické vlády získat pro svou stranu politické body v regionálních volbách, které se budou konat v neděli. Ultrapravicová Národní fronta hraje na strunu emocí. Díky slibům policejních zásahů proti „všemožně podezřelým“ lidem jí v posledních dnech výrazně narostly volební preference a může se stát, že v některých regionech zvítězí. Hollande s Wallsem, ale i Sarkozy, se také snaží využít emotivního rozpoložení společnosti ve svůj prospěch zveličováním hrozeb a silnými proslovy. Taktika sklízí své ovoce. Hollandova popularita po atentátech vyskočila z 22 procent na více jak 50 procent.
Mezinárodní souvislosti
Všechna slibovaná i praktikovaná bezpečnostní opatření ale řeší pouze důsledky dlouhodobě vykonávané globální politiky a cílí jen na domácí obyvatelstvo. Zapadají do toho, co Agamben nazývá bezpečnostním státem, který využívá úzká skupina politicko-ekonomických mocenských vrstev této planety. Existuje jasná a úzká souvislost mezi světovým obchodem se zbraněmi euroamerické produkce, s ropou, jejíž je euroamerická civilizace největším konzumentem, obchodem s drogami a terorismem. Bankovní sektor je zdatným sekundantem těchto transakcí. Neustále se upozorňuje, že finance pro IS tečou skrze Saúdskou Arábii a Turecko, s nimiž Evropa a Spojené státy čile obchodují. Terorismus tak v podstatě financují. Špinavé peníze se vyperou přes bankovní sektor.
Majetek IS je odhadován na dva tisíce dvě stě miliard dolarů, jeho rozpočet se pohybuje mezi dvěma a třemi miliardami dolarů. To je obrovské bohatství, kterým nedisponuje ani řada oficiálních států, natož hnutí. IS je také nezměrně bohatší než al-Káida a pravděpodobně ještě víc zbohatne, až se dostane k ropným polím na východě Libye. Tato fakta francouzská média přinášejí už minimálně dva roky. Kromě několika mlhavých politických vyjádření vždy po nějaké krizi nebo šoku, jakým byly útoky 13. listopadu nebo v redakci Charlie Hebdo, ale politicko-ekonomická moc nic zásadního nedělá, a tak se nemůže nenabízet podezření, že jí současný stav vyhovuje.
Třetí okruh otázek je spojený se snahou pochopit společenské a teologické kořeny IS, radikálního salafismu a jeho popularity mezi mladými lidmi. Podle různých interpretací je příklon k terorismu směsí „nihilistické generační revolty“, frustrace z hledání svého místa ve společnosti, úspěšné propagandy „bílého Dáeše“, tedy Saúdské Arábie, a amatérského výkladu Koránu.
Zmatení pojmů
Veřejným prostorem zároveň neustále zní varování před směšováním a zaměňováním pojmů: Za prvé, nelze směšovat islám a radikální džihádismus. Například v Kábulu se těsně před útoky uskutečnila demonstrace proti terorismu. Za druhé, každý Arab není muslim a každý muslim není Arab. Podle průzkumu deníku The Sun se salafismem sympatizuje každý čtvrtý Francouz. Každý čtvrtý Francouz ale není ani Arab, ani muslim. Za třetí, Korán nevyzývá k ozbrojenému džihádu a džihád není pilířem islámu. Podle Oliviera Roye je „džihádismus dnes jedinou globální ideologií na trhu“, která řadě mladých v současném marasmu nabízí smysl života. Oslovuje hlavně ty, kterým není lhostejná situace v Sýrii, dávají ji (právem) za vinu euroamerické civilizaci a chtějí se nějak podílet na tom, aby válka už skončila. Řada z nich je nezletilá a zpočátku ani nejsou muslimové, k přestupu na islám dochází až po nějaké době působení verbířů IS na Facebooku, přes Skype a SMSky.
U příležitosti právě probíhající klimatické konference, která potrvá do 11. prosince, je také nutné přemýšlet o přímé souvislosti mezi globálním oteplováním a naší konzumní civilizací, válkami a terorismem. Hlubší diskuse by byla přínosem také v českém veřejném prostoru, protože ať chceme nebo ne, tyto otázky se přímo týkají každého. I kdyby tu bylo sto Konvičků, Klausů a Zemanů, kteří by tvrdili opak.
Autorka je doktorandka na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.