Politická korektnost je největší punk


Boj proti politické korektnosti je nejdostupnějším nástrojem, jak ukázat svoji domnělou odvahu. Slušnost tak začíná být subverzivní.

Na konzervativním českém internetu neustává boj proti politické korektnosti. Pokud nastražíte na chvíli uši, vždy zaslechnete ozvěny plácání po ramenou posledního hrdiny, který to politické korektnosti nandal. Nyní jím je Václav Klaus mladší, který si svůj komentář (obranu Martina Konvičky, respektive svobody slova – to zní lépe) s vtipem sám zcenzuroval, aby ukázal, jak totalita politické korektnosti svazuje jeho ostrý jazyk.

Bojovníci s politickou korektností se často považují za rebely, přitom dělají jen to, že se trefují do těch, kdo se jen s obtížemi brání

Protimainstreamový Klaus se vzepřel svému iluzornímu cenzorovi a přiznal se k politicky nekorektní nenávisti. Prý nenávidí lidi, kteří „zotročí naše ženy, zničí naše města a naši kulturu a nás pozabíjejí“. Taky nenávidí „jejich české pomahače, omlouvače a jejich užitečné idioty“ (pokud o takových lidech skutečně ví, neměl by se o nich jen rozepisovat do novin, ale rovnou je nahlásit na policii). Klaus se snaží prezentovat nenávist vůči zlu jako politicky nekorektní, dokonce rebelskou záležitost, a na stejnou úroveň dává i Konvičkovy výroky o šibenicích, koncentrácích a masokostních moučkách. Oba bojují proti zlu tím, že se vzepřeli politické korektnosti a říkají věci bez obalu. Do sféry věcí „bez obalu“ patří i oslavování koncentračních táborů pro muslimy.

Tradice nade vše

Bylo už mnohokrát napsáno, že politická korektnost není nějaký ze dne na den nastolený diktát, jehož cílem je ohrožování svobody projevu, ale jde o kontinuální proces, diskusi, která problematizuje ustanovený jazykový úzus. Významy slov a jejich percepce se mění, stejně jako se mění sociální realita. Bojovníci proti politické korektnosti se snaží rétoricky zakonzervovat vlastní verzi světa a nevpustit do něj nové pohledy a nároky. Právě proto jsou tak často oběťmi jejich nevole feministky, homosexuálové nebo etnické menšiny, jejichž hlas je v posledních letech čím dál víc slyšet, ať už jde o populární kulturu, politiku nebo vědu. Oni do jejich verze „velkého vyprávění“ nezapadají a ohrožují ho.

Politickou korektnost vnímají její odpůrci jako útok na tradici, řád, jazyk, jenže pokud to tak je, jde jen o útok na ustanovenou praxi. „Je-li v dějinách něco věčné, může to být jedině plod dějinného procesu zvěčňování,“ píše Pierre Bourdieu v knize Nadvláda mužů. Konzervativní pohled přiřazuje lidem a věcem role, které tu byly „odnepaměti“. Ale to, co vnímáme „jako věčné, je pouze výplod (navzájem propojených) institucí, které to zvěčnily, institucí jako rodina, církev, stát, škola, a v jiné rovině také sport a žurnalistika“. Stejně tak jazyk často chápeme jako daný, univerzální, neutrální a obecně sdílený, ale už méně si uvědomujeme, že vzniká, mění se a z velké části ovlivňuje způsob myšlení. Útočí-li politická korektnost na samotný jazyk, činí tak proto, že používání pejorativních výrazů znecitlivuje vztah k popisovanému nebo ho přímo dehonestuje. A to i ve chvíli, kdy se mluvčí zaklíná tím, že jenom „říká věci na rovinu“. Požadavek politické korektnosti problematizuje tento automatizmus, tuto lingvistickou a zároveň myšlenkovou zkratku. Takový výraz „čmoud“ rozhodně neevokuje Inda třímajícího univerzitní diplom.

Subverzivní slušnost

Je pravda, že politická korektnost bývá mnohdy neobratná, těžkopádná nebo legrační. Ale tak to dopadá, když se pokoušíme aplikovat cosi jako institucionalizovanou slušnost, která zpochybňuje to, co bylo dříve součástí běžného jazyka. Leccos se na ní dá kritizovat, ale když vzpomíná anglický komik Stewart Lee na dobu před politickou korektností, kdy jeho třídní učitel například říkal malému Asiatovi „černá skvrna“, místo aby ho oslovoval jménem, nebo když toryové vedli volební kampaň s heslem „Pokud chcete negra v sousedství, volte liberály nebo labouristy“, člověka to nutí k porovnávání a vyjde mu, že politická korektnost má výsledky. Existují-li dvě možnosti, tedy buď mírné nepohodlí při volbě správného termínu, nebo zdivočelá bigotní ukřičenost ve jménu svobody slova (která mimochodem ze své podstaty upírá práva, například svobodu slova, ostatním, jako je tomu u Konvičky), získává politická korektnost ráz prostředku kultivujícího veřejný prostor. Ano, jde o aktivismus, Norman Fairclough považuje politickou korektnost za projev úsilí o politické a sociální změny prostřednictvím změn jazykových a kulturních, který napadá status quo, ale ten je i v současnosti takový, že lidé odlišné sexuality, barvy kůže nebo přesvědčení jsou napadáni, a dokonce i zabíjeni. Politická korektnost je legitimním aktivistickým prostředkem, který nepodceňuje sílu jazyka.

Bojovníci s politickou korektností se často považují za rebely, přitom dělají jen to, že se trefují do těch, kdo se jen s obtížemi brání. Mají mentalitu šikanujícího páťáka, který se také vrhá pouze do vyhraných bitev. Vypadá to, že se dostáváme do stavu, kdy slušnost začíná být subverzivní. Řeknete-li kupříkladu nahlas Rom nebo gay, dřív nebo později vás někdo nařkne z pseudohumanismu. Rasistické, homofobní a sexistické diskurzy jsou jen domnělou silou a odvahou. „Podstatou některých forem odvahy, takových, jaké se vyžadují či uznávají v armádě nebo u policie (…) a v zločineckých bandách, ale docela obyčejně také v některých pracovních kolektivech,“ píše Bourdieu „je ve skutečnosti, a paradoxně, strach, že dotyčný ztratí úctu nebo obdiv skupiny, že před kamarády ,ztratí tvář‘ a bude vykázán do kategorie ,slabochů‘, ,křehotinek‘, ,bab‘, ,teploušů‘ atd. To, čemu se říká odvaha, tak vlastně někdy spočívá v určité formě zbabělosti“. Politická korektnost sice je a stále bude vděčným obětním beránkem aspirujících alfa samců, ale jak zpívají punkrockoví Beach Slang v písni Kids: „It’s brave to be polite“.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.

 

A2LARM