Foto Petr Zewllakk Vrabec
Skrz ostnatý drát okolo detenčního centra v Drahonicích se odehrává trochu neohrabaný dialog. Je sobota 5. prosince odpoledne a právě probíhá další protest proti uprchlické politice české vlády. Na straně těch, kteří už budou večer opět doma v bezpečí, je zhruba osmdesát demonstrantů, včetně „buskerů“ na jednospřežném koňském povozu. Organizovaným autobusem a dalšími soukromými auty se dostali do této malé vesnice v Ústeckém kraji. Teď stojí několik metrů od plotu vězení a zpívají „refugees are welcome here“. Na druhé straně se seběhla zhruba dvacítka mladých uprchlíků na dvoře, který pro některé z nich už několik měsíců představuje jedinou možnost pohybu na čerstvém vzduchu. Mávají, tleskají, skandují „freedom“.
Detenční centrum Drahonice je bývalé vězení a stále tak i vypadá. Životní podmínky pro uprchlíky, kteří jsou zde zadržováni, jsou alarmující.
Na demonstraci, na kterou mobilizovaly skupiny jako Mladí Zelení, Socialistická solidarita či Iniciativa Ne rasismu!, je také uprchlík ze Sýrie středního věku, který právě spolu s rodinou dostal kladnou odpověď na žádost o azyl v České republice a který nevynechá žádnou možnost vyjádřit svoji vděčnost. Mluví arabsky a s megafonem je slyšet přes příkop, ploty a kordon policistů před detenčním centrem. Volá k zavřeným a vysvětluje, že účastníci protestu se angažují ve svém volném čase. „Thank you,“ skandují muži, jejichž tváře nejsou vidět, tak daleko stojí od prvního plotu. „Žádal jsem o azyl,“ křičí jeden z nich po krátké pauze, „ale bojím se, že mě pošlou zpátky.“ Demonstranti mlčí. Nikdo z nich neví, co přesně odpovědět. Azylová politika v ČR je dlouhodobě velmi nepřátelská.
Vězení zůstalo vězením
Detenční centrum Drahonice je bývalé vězení a stále tak i vypadá. Životní podmínky pro uprchlíky, kteří jsou zde zadržováni, jsou alarmující. Peníze a osobní věci jsou jim odebrány, chybí dostatečně fungující základní služby, tlumočníci a právní pomoc. Na protest proti deportaci čtyřiceti z nich do Maďarska zahájili uprchlíci hladovku, kterou ukončili po teroristickém útoku v Paříži. Kritika demonstrantů se ale nezastaví jen u podmínek uvnitř a dublinských dohod, podle kterých jsou žadatelé o azyl posláni zpět do zemí, v nichž poprvé vkročili na půdu Evropské unie. V projevech požadují Evropu bez hranic a volný pohyb pro lidi namísto kapitálu.
Během proslovů se dav dává do pohybu. Demonstrantům se podaří nenásilně obejít policejní kordon a rozložit transparenty přes svodidla blízké silnice. Pozdější pokus dostat se z různých stran až k plotu se vyvine v nahánění demonstrantů se zhruba třicítkou přítomných těžkooděnců po poli. Policisté úspěšně zabránili pokusům aktivistek a aktivistů přes plot házet kávu, cigarety a dopisy. Zadržovaní ale snahy oceňují a skandují: „Thank you!“
Po dvou hodinách protestu už začíná zapadat slunce. Protestující pomalu vyráží na cestu zpět do sousední Libyně, odkud pochod předtím vyrazil. Pro spoustu účastníků akce určitě nebude poslední. „Freedom of movement is everybody’s right. We will come back and we will fight.“
Autorka je členka Iniciativy Ne rasismu!.