Tento týden Česko zaplavily články vycházející z průzkumu Amnesty International o znásilnění. Tři pětiny Čechů si podle něj myslí, že ženy jsou za znásilnění spoluzodpovědné. Pokud se člověk neudrží a nakoukne do diskusí pod těmito texty na nejčtenějších zpravodajských serverech, může to mít zničující dopad na jeho psychický i fyzický stav – hrozí, že se pozvrací.
Před nějakou dobou se mi to stalo taky. Myslela jsem si, že je potřeba o tom mluvit. Aby se vědělo, že se to stává holkám, které znáte. Jenže místo pochopení jsem se doslechla, že je to sice hrozné, ale že si za to můžu sama. Mám se podívat na to, jak se oblíkám. Jsem pěkná holka, tak na sebe musím dávat pozor. Nemůžu chodit sama bez mužského doprovodu. Když je v tom celém zapletené pití alkoholu, je to prý sporné. Taky jsem se dozvěděla, že když vám nikdo nedrží kudlu pod krkem a neteče krev, tak to opravdové znásilnění není. Že tím prý devalvuju samotný pojem. Říká se tomu, co jsem slyšela, sekundární viktimizace oběti.
Protože prevence ze strany žen podle mě není možná, je na čase konečně přestat říkat ženám, co mají dělat, aby jim nikdo neublížil, a začít říkat mužům opravdu důsledně, co je to znásilnění.
Postupně jsem pochopila, proč o tom ženy moc nemluví. Taky jsem zjistila, že těch, co o tom nemluví, je v mém okolí až moc. Měly smůlu s taxikářem, s klukem, se kterým delší dobu chodily a s nímž se zrovna rozcházely, s kamarádem, s klukem své kamarádky, s klukem, o němž si myslely, že se s ním chtějí vyspat, ale pak zjistily, že vlastně nechtějí, s někým z jejich přátel, kdo v noci na horách přišel do pokoje potmě, a jak se po chvíli ukázalo, nebyl tím, za koho se vydával. Taky jsem o tom přestala mluvit.
Viníkem je vždy ten, kdo znásilňuje
Stejně jako jsem si původně myslela, že se o tom má mluvit, tak jsem se domnívala, že znásilnění musím nahlásit na policii. Několik měsíců mne každou chvíli tahali na stanici, aby se zeptali na nějakou hovadinu. Přijdete vypovídat silná, připravená se zeptat na to, co chcete, vysvětlit jim, že jednat s vámi můžou jen v určitých mantinelech, ale ta situace je nakonec tak nepříjemná, že tam sedíte, klepete se a to je tak všechno. Když mě přiměli k identifikaci pachatele podle nějakých rozpixelovaných fotek, která ani neměla žádnou platnost, protože jak se ukázalo, u identifikace musí být přítomný soudce, vzdala jsem to.
Proč bych jen proto, že mám vagínu, měla být omezovaná v tom, jak, kdy, kde a s kým se můžu bavit? Udělala jsem pak ale stejně krok v emancipaci zpátky a našla si kamaráda, který mi dělal vždycky večer garde. Jenže garde asi nechtělo být jenom věčné garde. A kdo ohlídá hlídače? Nakonec jsem to vzdala úplně. Představu, že existuje způsob, kterým bych já sama mohla zabránit tomu, aby se to zopakovalo, a zároveň žila normální svobodný život. Trochu tak počítám s tím, že se to možná stane zase.
Protože prevence ze strany žen podle mě není možná, je na čase konečně přestat říkat ženám, co mají dělat, aby jim nikdo neublížil, a začít říkat mužům opravdu důsledně, co je to znásilnění. Sex bez plného a vědomého, aktivního souhlasu. Viníkem je vždy ten, kdo znásilňuje. V USA existuje organizace, která se zabývá výchovou k odpovědnému mužství – Man Can Stop Rape. Existuje něco takového v České republice? A pokud ne, je mezi vámi někdo, kdo by chtěl něco podobného rozjet?
Autorka studuje mediální studia a žurnalistiku a politologii na FSS MU.