Před třemi měsíci vyšla Francie do ulic ve jménu svobody projevu a soužití. Nedávné volby však přinesly nový úspěch Národní frontě. Jaká je vaše analýza tohoto rychlého sledu dvou zjevně protichůdných událostí?
Nebyl bych si tak jist, že zde je nějaký rozpor. Samozřejmě, že se všichni shodnou na odsouzení lednových útoků a každý byl potěšen následnou odezvou široké veřejnosti. Avšak jednomyslnost, kterou jsme údajně projevili při obhajobě svobody projevu, přiživila jistý druh zmatku. Ve skutečnosti je svoboda projevu princip regulující vztahy mezi jednotlivci a státem, kterému znemožňuje zabraňovat vyjadřování nesouhlasných názorů. Útok 7. ledna na Charlie Hebdo však pošlapal zcela jiný princip, a sice že bychom neměli někoho zastřelit pouze proto, že se nám nelíbí to, co říká. To je princip, který stanovuje podmínky, za nichž jednotlivci mohou společně žít a učit se vzájemnému respektu. My jsme ale tuto otázku přehlédli a místo ní umístili celý problém do oblasti polarizovaných názorů na svobodu projevu. Tím jsme přidali další kapitolu ke kampani, která již po mnoho let používá veliké univerzální hodnoty za účelem delegitimizace části populace. Klademe „dobré Francouze“ – stoupence Republiky, sekularismu a svobody projevu – proti imigrantům, kteří jsou nahlíženi jako nevyhnutelně komunalističtí, islamističtí, intolerantní, sexističtí a zpátečničtí. Často se dovoláváme universalismu jakožto obecného principu našich životů, ale universalismus sám byl přivlastněn a zmanipulován. Přeměnil se v charakteristický rys určité partikulární skupiny a slouží jako obžaloba specifické komunity – nejzjevněji prostřednictvím frenetické kampaně proti šátkům. Demonstrace pak bez rozdílu shromáždily ty, kteří se postavili za všeobecné hodnoty, a ty, kteří vyjadřovali své vlastní xenofobní pocity.
Říkáte tedy, že ti, kteří hájí republikánské hodnoty, sobě navzdory připravují půdu Národní frontě?
Říká se nám, že Národní fronta byla „oddémonizována“. Co to znamená? Že strana odsunula ty členy, kteří byli příliš otevřeně rasističtí? Ano. Ale především to znamená, že rozdíl mezi ideami Národní fronty a ideami, které jsou považovány za respektu hodnou součást republikánského dědictví, se vypařil. Napříč dvěma dekádami byla řada domněle levicových intelektuálů zdrojem argumentů, které podporují xenofobii a rasismus. Národní fronta již nemusí říkat, že imigranti chtějí naši práci nebo že jsou to gauneři. Stačí jí říct, že nesdílejí naše hodnoty a že jsou to komunalisté.
Spíše než prostředkem vyjadřování lidového sentimentu je Národní fronta strukturálním důsledkem francouzského politického života, jak byl organizován podle ústavy Páté republiky.
Velké univerzální hodnoty – sekularismus, všeobecná pravidla pro všechny a rovnost mezi muži a ženami – se staly nástrojem pro rozlišování mezi „námi“ a „jimi“. Národní fronta si může šetřit munici, neboť xenofobní argumenty jí poskytují sami republikáni, ovšem pod rouškou nanejvýš počestného vystupování.
Pokud to chápu správně, tak říkáte, že vlastní význam laïcité (státního sekularismu) byl zvrácen ve svůj opak. Co pro vás ten pojem znamená?
V devatenáctém století laïcité byla politickým nástrojem, který umožňoval republikánům osvobodit školy ze spárů katolické církve, odkazoval tudíž k určitému souboru opatření, která byla přijata za účelem uvolnění této totální kontroly. V osmdesátých letech dvacátého století jsme se rozhodli z toho učinit jakýsi velký universalistický princip: laïcité však byla do té doby chápána jako prostředek regulace vztahů mezi státem a katolickou církví. K obrovské manipulaci zde došlo tím, že laïcité byla transformována do pravidla, kterým se musel řídit každý jednotlivec. Jak můžeme rozhodnout, zda někdo porušuje tento princip? Podle toho, co nosí na hlavě… Když jsem byl malým chlapcem, chodívali jsme v dny prvních svatých přijímaní do školy za svými nekatolickými kamarády a rozdávali svaté obrázky. Nikdo si nemyslel, že to ohrožuje laïcité. Tenkrát byla laïcité otázkou financování: veřejné financování pro státní školy, soukromé financování pro soukromé školy. Toto pojetí bylo však pohřbeno, ustoupilo jinému, které usiluje o správu individuálního chování a které je používáno ke stigmatizaci části populace na základě fyzického vzhledu. Někteří to v tomto deliriu dotáhli tak daleko, že požadují zákon, který by zakazoval nosit šátek v přítomnosti dítěte.
Odkud pochází tato touha stigmatizovat lidi?
Má to různé příčiny, přičemž některé jsou spojeny s palestinskou otázkou a s podobami vzájemné netolerance, které v této zemi přiživila. Ale také je zde ona „velká zahořklost levice“, která se zrodila z velkých nadějí šedesátých a sedmdesátých let a jejich následné destrukce takzvanou Socialistkou stranou, která se dostala k moci. Všechny republikánské, socialistické, revolucionářské a progresivní ideály byly obráceny proti nim samotným. Staly se opakem toho, co měly prvotně znamenat – už to nebyly zbraně v boji za rovnost, ale nástroje diskriminace, nedůvěry a pohrdání zaměřeného proti údajně tupým a zpátečnickým lidem. Neschopni bojovat proti růstu nerovností, ospravedlnili jsme nerovnosti tím, že jsme delegitimizovali lidi, kteří trpí jejich následky. Mohli bychom uvažovat o způsobu, jakým byla marxistická kritika podvrácena, když se stala ospravedlněním pro odsuzování demokratického individua a panovačného konzumenta – to znamená odsuzování, které míří na ty, co mají nejméně prostředků ke konzumaci… Zvrácení republikánského univerzalismu proměněného v reakcionářský postoj stigmatizující ty nejchudší je součástí té samé logiky.
Není tedy dostatečně legitimní bojovat proti onomu šátku, který má očividně daleko od znaku ženského osvobození?
Otázkou je, zda je cílem státních škol svoboda žen. Pokud by tomu tak bylo, neměla by osvobozovat také dělníky a další ovládané skupiny francouzské společnosti? Jsou různé způsoby podmanění, od sociálních až po sexuální nebo rasové. Princip reakcionářské ideologie spočívá v zaměření se na jednu partikulární formu podrobení, aby ty ostatní mohly přetrvat. Ti samí lidé, kteří kdysi obviňovali feminismus z partikularismu, nyní objevili svůj vlastní feminismus za účelem ospravedlnění zákonů proti šátkům. Status ženy v muslimském světě je jistě problematický, ale jsou to především tyto ženy, které musí rozhodnout o tom, co považují za utlačující. A obecněji řečeno, lidé, kteří trpí útlakem, musí sami bojovat proti vlastnímu podrobení. Zkrátka, nemůžete osvobozovat lidi jejich jménem.
Vraťme se zpět k Národní frontě. Kritizoval jste představu, že „lid“ je přirozeně rasistický. Podle vašeho názoru imigranti nejsou toliko oběťmi rasismu, který pochází zdola, ale spíše rasismu shora, ať už jde o vypuzování na periférie nebo obtíže, na které lidé narážejí při hledání práce nebo bydlení, pokud mají cizokrajně znějící příjmení. Ale když čtvrtina voličů podporuje stranu, která chce zastavit stavbu mešit, neukazuje to, že ve francouzské společnosti působí xenofobní pudy?
Především, řekl bych, tato vlna xenofobie dalece přesahuje řady voličů krajní pravice. Jaký je rozdíl mezi starostou z Národní fronty, který změnil jméno Rue du 19 Mars 1962 (jejíž název připomínal Eviánské dohody zajišťující alžírskou nezávislost, na Hélie Denoix de Saint-Marc, člena francouzského odboje, který byl deportován do Buchenwaldu, ale přežil a později podporoval kampaň proti nezávislosti Alžírska), a předsedou Unie pro lidové hnutí, který požaduje, abychom vyučovali pozitivní aspekty kolonialismu. Anebo mezi Nicolasem Sarkozym, vystupujícím proti školním jídelnám, které nabízejí menu bez vepřového, a takzvanými republikánskými intelektuály, kteří by chtěli vylučovat zahalené studenty z univerzit?
Apel na intelektuály je apelem na lidi, kteří jsou takovými idioty, že budou souhlasit s hraním role mluvčího inteligence.
V každém případě je příliš redukcionistické říct, že hlas pro Národní frontu je projevem rasistických nebo xenofobních myšlenek. Spíše než prostředkem vyjadřování lidového sentimentu je Národní fronta strukturálním důsledkem francouzského politického života, jak byl organizován podle ústavy Páté republiky. Tím, že se dovolilo malé skupině vládnout ve jménu celé populace, systém vytrvale otevíral prostor pro politickou tendenci říkat: „My nejsme součástí jejich hry.“ Národní fronta okupuje toto místo od té doby, co došlo k rozkladu komunistů a levice. A co se týče „hluboce usazených pocitů“ masy – dobře, ale co je toho měřítkem? Jenom poznamenám, že ve Francii nemáme ekvivalent německého xenofobního hnutí PEGIDA. A nemyslím si, že současná situace snese srovnání s třicátými lety. V současné Francii nenajdeme nic, co by připomínalo ohromné milice krajní pravice z meziválečného období.
Vypadá to, že si nemyslíte, že je zde nějaká potřeba bojovat proti Národní frontě…
Musíme bojovat proti systému, který produkuje Národní frontu, a tím pádem proti taktice, která používá odsouzení Národní fronty jako prostředku k maskování rychlého příklonu vládních elit a intelektuálních tříd k pravici.
Vy se neobáváte, že se dostane k moci?
Jelikož považuji Národní frontu za plod nevyváženosti ve vlastní logice našich institucí, domnívám se, že bude spíše integrována do systému. Už teď je tu řada podobností mezi Národní frontou a současnými systémovými silami.
Kdyby se Národní fronta dostala k moci, mělo by to velice konkrétní následky pro ty nejslabší ve francouzské společnosti, tedy imigranty. Nebo ne?
Pravděpodobně ano. Já si ale nedokážu představit Národní frontu, jak organizuje obrovská vyhoštění stovek tisíců nebo milionů lidí s tím, že „se mají vrátit, odkud přišli“. Národní fronta není záležitostí chudých bílých proti imigrantům, její elektorát zahrnuje všechny sektory společnosti, dokonce samotné imigranty. Tudíž zde samozřejmě mohou být symbolická opatření, ale nevěřím tomu, že by vláda UMP-FN byla podstatně odlišná od vlády samotné UMP.
Před prvním kolem voleb Manuel Valls kritizoval francouzské intelektuály za to, že „upadli do spánku“. Ptal se: „Kde jsou intelektuálové, kde je slavné svědomí této země, muži a ženy, kteří rovněž musí stát v přední linii, kde je levice?“ Jste tím znepokojen?
Socialisté se nás tedy ptají: „Kde je levice?“ Na to je jednoduchá odpověď: je tam, kam ji zavedli – v propasti. Historická úloha Socialistické strany spočívala v usmrcení levice. Mise byla splněna. Manuel Valls se ptá, co intelektuálové dělají. Upřímně řečeno, nevidím, za co je muž jeho ražení může kritizovat. Útočí na ně pro jejich mlčení, ale faktem je, že po desítky let řada intelektuálů mluvila až nevkusně mnoho. Byly z nich udělány hvězdy, téměř až svatí. Významně přispěli do nenávistné kampaně okolo šátků a laïcité. Byli až příliš přímočaří. Chtěl bych dodat, že apel na intelektuály je apelem na lidi, kteří jsou takovými idioty, že budou souhlasit s hraním role mluvčího inteligence. Samozřejmě, takovou roli můžete přijmout jedině tehdy, když definujete sebe vůči lidu, který je prezentován jako množina tupých a zpátečnických lidí. Což v konečném důsledku vede zpět ke kladení „těch, co vědí“ a „těch, co nevědí“ proti sobě, a to je přesně to, co musíme rozbít na kusy, jestliže chceme bojovat proti opovržlivé společnosti, jíž je Národní fronta pouze partikulárním vyjádřením.
Každopádně jsou zde intelektuálové, vás nevyjímaje, kteří bojují proti příklonu k pravici ve francouzském myšlení. Nevěříte tedy v sílu slov intelektuála?
Nemůžete vkládat své naděje do toho, že několik jedinců uvolní situaci. To se může stát pouze prostřednictvím masy, demokratických hnutí. A ty nebudou čerpat svou legitimitu z privilegií intelektuálů.
Ve svém filozofickém díle ukazujete, že již od Platóna politické myšlení směřovalo k rozdělení jedinců na „ty, kteří vědí“ a na „ty, kteří nevědí“. Na jedné straně je vzdělaná, rozumná a kompetentní třída povolaná vládnout, na straně druhé jsou nevzdělané, lidové třídy, které jsou odsouzeny k tomu, že jim bude vládnuto. Je tohle váš způsob analýzy současné situace?
Po dlouhou dobu ospravedlňovali vládci svou autoritu tím, že se zdobili domnělými ctnostmi osvícené třídy, jako je rozvážnost, umírněnost, moudrost… V současné době vlády mluví pojmy jedné vědy – ekonomiky – a tvrdí, že nedělají nic jiného, než že aplikují domněle objektivní a nevyhnutelné zákony (které jakoby náhodou odpovídají zájmům vládnoucích tříd). My jsme však viděli ekonomické katastrofy a geopolitický chaos, který stará vládnoucí moudrost a nová ekonomická věda byly schopny vytvořit za posledních čtyřicet let. Toto prokázání nekompetence údajně kompetentních jednoduše probouzí opovržení ze strany ovládaných vůči těm, kteří jim s takovým opovržením vládnou. Pozitivní demonstrace demokratické kompetence těch, které považujeme za nekompetentní, je však zcela jiná věc.
Z anglického znění The Front National’s Useful Idiots publikovaného na stránkách vydavatelství Verso s přihlédnutím k francouzskému originálu přeložili Richard Cisler a Veronika Flanderová.