Dokumenty Tomáše Kratochvíla Gadžo a jeho celovečerní verze Češi proti Čechům bychom mohli prohlásit za svým způsobem aktivistické. Režisér se v nich sám s kamerou vypravil bydlet do vyloučené romské lokality v Předlicích v Ústí nad Labem, oslovoval neonacisty na jejich demonstracích a nakonec pomáhal i na akcích, které měly neonacistickým pochodům zabránit. Jeho přístup rozhodně není odtažitě pozorovatelský, nebo dokonce „objektivní“. Naopak je tvrdě konfrontační. Filmař chce po svých rodičích, aby s ním odjeli oslavit jeho třicetiny do Předlic, ptá se neonacistů, co konkrétně jim osobně Romové provádějí a jako vrchol všeho se snaží naplánovat schůzku mezi zástupci „slušných Čechů“ a jeho romskými přáteli.
Vlastním hlasem
Češi proti Čechům ale zároveň nejsou jen filmem o Romech a demonstracích, ale také o Tomáši Kratochvílovi. Režisér nám na začátku říká, že se rozešel se svou manželkou a že z toho byl nešťastný. Odejít do Předlic se prý rozhodl teprve, když si přečetl jeden komentář ke svému krátkému filmu Shakespeare v ghettu, kde rozhořčený pisatel doporučoval pražským intelektuálům, ať si to zkusí jít bydlet mezi Romy. Dozvíme se také, že se Kratochvíl se svou manželkou rozvedl, že si našel novou partnerku a založil s ní rodinu. Jednoduše řečeno, Kratochvíl nám ukazuje sama sebe jako nezávislou osobu, která jedná s diváky na rovinu a nezastírá jim své pohnutky. Takže nemluví za žádnou skupinu nebo ideál, ale pouze hlasem jednotlivce. Aktivismus se mu během natáčení spíš jakoby přihodí, než že by si s ním režisér od začátku počítal.
Pohyby českého rasismu a záškuby uvnitř celé společnosti, jimiž je formována realita českých romských komunit, nejdou dost dobře zahlédnout z čistě osobní perspektivy, která se stará jen o vlastní zkušenost.
Proč je to důležité? Češi proti Čechům totiž pojednávají o hodně specifickém tématu. Takzvaná romská otázka se vznáší nad hlavami české společnosti už od devadesátých let a od té doby se tendence dělat z přítomnosti Romů na našem území problém nijak nezmenšila. Kratochvílův film přitom mimo jiné ukazuje, že v současné době je podstatná část společnosti alespoň latentně rasistická. Většina bílých Čechů, se kterými Kratochvíl mluví, si velmi ochotně a ráda přisadí jedovatou poznámku na adresu romských spoluobčanů, od opatrných jinotajných sdělení po přímočaře vyslovená přání, aby někdo mezi ty cikány hodil granát. Argumentace se točí kolem několika stále se opakujících klišé o romské kriminalitě, o zneužívání sociálních dávek, velkému počtu dětí a (vrozené?) neschopnosti přizpůsobit se většinové společnosti. Tyhle předsudky má společnost už tak naučené, že se jich vzdává jen velmi neochotně.
Kratochvílův film jako by se zabýval v první řadě právě otázkou, co dělat se stereotypy, které jsou tak silně zakotvené ve společnosti. O tom svědčí už jeho rozhodnutí žít v romském ghettu a točit o tom film. Stejný zájem je vidět i v pozadí různých setkání, která během filmu podstupuje. V situaci, kdy jsou lidé přesvědčeni o tom, že veškeré morální autority jim pokrytecky lžou, se možná zdá být celkem smysluplné zvolit navenek neutrální postoj a osobní přístup, jako to dělá Kratochvíl. O tom, že Romové nejsou tak zlí, jak se usilovně snažíme, aby byli, se mu podařilo přesvědčit přinejmenším jeho vlastní rodiče.
Zrádnosti osobních gest
Problém ale může být právě v tom, jak moc osobní a konkrétní Kratochvíl je. Ukazuje nám v podstatě jen svou osobní, a tím pádem velmi omezenou zkušenost. V Předlicích se skamarádil s jedním romským párem a nikdo ho tam nikdy neokradl ani mu neublížil. Tím se mu podařilo vyvrátit představu, že vstoupit do romského ghetta je jako vstoupit do klece mezi šelmy. Je otázka, jestli tím pádem chce dokázat i to, že romská ghetta jsou bezpečná místa. A hlavně je otázka, zda je vůbec v pořádku něco takového tvrdit. Stejně je svým způsobem zrádné, když se ptá dvou neonacistů, co konkrétně Romové udělali jim dvěma osobně. Oni se pak samozřejmě odvolají na to, že jim sice Romové nic neudělali, ale to neznamená, že nedělají věci, proti kterým je třeba protestovat. A obecně vzato mají pravdu – i když ne zrovna v případě Romů. Jde o obecný princip: že se mě osobně něco bezprostředně netýká, ještě neznamená, že se mě to netýká nějak jinak nebo že bych se tím neměl zabývat. Jinak by nedávalo smysl, že na demonstrace homosexuálů chodí i heterosexuálové nebo že se proti neonacistům angažují i bílí Češi.
Na podobném principu navíc fungují i předsudky a stereotypy. To, že mně osobně se nic ještě nestalo, neznamená, že nejsem v nebezpečí. To, že neznám žádný konkrétní případ, kdy nějaká skupina někomu ublížila, neznamená, že ta skupina není nebezpečná. Předsudky nejsou konkrétní, ale abstraktní. Nevycházejí ani tak ze skutečnosti jako z možnosti – nebezpečné není to, co se děje, ale co by se mohlo dít.
Když se tedy Kratochvíl snaží nabourat konkrétní přesvědčení konkrétních lidí na základě jejich konkrétních zkušeností, klouže při tom po povrchu věci. Pohyby českého rasismu a záškuby uvnitř celé společnosti, jimiž je formována realita českých romských komunit, nejdou dost dobře zahlédnout z čistě osobní perspektivy, která se stará jen o vlastní zkušenost. Probíhají napříč českými médii, oficiálními institucemi, výchovou, nereflektovaným chováním a jazykem, kterým se o těchto problémech mluví. To jsou všechno oblasti, které vyžadují nadosobní pohled. Kriminalita v romských ghettech není problém, který lze reflektovat tím, že tam jeden bílý dokumentarista odjede bydlet a žádný zločin se mu tam nestane. Pak by to vypadalo, že žádná taková kriminalita neexistuje, což je hodně zkreslený pohled na věc. Podle odborníků spočívají hlavní příčiny drobné kriminality v ghettech (ať už jde o zločiny páchané Romy nebo bílými) v chudinských podmínkách tamního života. Ty ale Kratochvíl ukazuje jen velmi okrajově a nahodile. Mimochodem ze svého života v ghettu nám ukazuje jen velmi málo a rozhodně se ho nesnaží nijak mapovat. Prostě si tam najde jednu rodinu, se kterou udržuje dobré vztahy a zbytkem se příliš nezabývá.
Gadžo a Češi proti Čechům jsou tak v první řadě zprávami o jednom osobním gestu, které je samo o sobě určitě obdivuhodné. Pokud by ale oba dokumenty chtěly proniknout hlouběji do problému a za hranici ryze osobní a relativně povrchní zkušenosti, musel by jejich tvůrce přestat být konkrétním člověkem Tomášem Kratochvílem a stát se spíš někým na způsob Michaela Moorea – jednotlivcem, který vystoupí ze svého soukromého života a stane osobností pronikající do různých vrstev veřejného života, nahlížející na něj z různých úhlů a schopnou zachytit mnoho různých zkušeností.
Autor je filmový redaktor čtrnáctideníku A2.