Celá Dolní sněmovna si uvědomuje, že rozhodnutí vyslat britské vojáky do války je z rozhodnutí morálně nejzávažnějších, jaká můžeme jako poslanci parlamentu učinit. Bude mít ty nejdalekosáhlejší dopady na životy jak zde v Británii, tak v Sýrii a v širší oblasti Středního východu. Uvalí na nás odpovědnost za životy britských občanů ve vojenské službě i za životy nevinných lidí. Proto musí být učiněno s nejvyšší uvážlivostí – a respektem k těm, kdo mají odlišný názor na to, kudy by se měly ubírat naše další kroky.
Proto snaha pana premiéra onálepkovat ty, kdo zamýšlí hlasovat proti vládě, jako „sympatizanty teroristů“ jednak snižuje vážnost úřadu ministerského předsedy a jednak podkopává závažnost naší dnešní rozpravy.
Vládní návrh rozšířit bombardování nepodřizuje vojenské akce mezinárodnímu diplomatickému úsilí. Postup Davida Camerona zní: nejdřív shodit bomby, potom vést rozhovory.
Po opovrženíhodných a strašlivých útocích v Paříži musíme otázku, zda vládní návrh na vojenské akce v Sýrii posílí, nebo podkope naši národní bezpečnost, postavit do středu našeho uvažování.
Není pochyb o tom, že takzvaný Islámský stát (IS) uvalil na oblasti v Iráku, Sýrii a Libyi vládu sektářského a nelidského teroru. A není ani pochyb, že představuje též hrozbu pro náš vlastní lid.
Je třeba zachovat si odstup
Otázka nyní zní, zda rozšíření britského bombardování z Iráku do Sýrie tuto hrozbu pro Brity spíše omezí, nebo zvýší – a zda teroristické kampani IS zabrání, nebo naopak napomůže jejímu dalšímu šíření napříč Středním východem. Odpovědi nepodporují argumentaci vlády. Naopak, jsou varovným voláním po zachování odstupu a výzvou proti další nešťastné eskalaci nekonečné války s terorem.
Začněme u vojenského rozměru celé věci. Pan premiér nebyl schopen vysvětlit, jak by rozšíření leteckých útoků do Sýrie mohlo ovlivnit vojenskou situaci. IS již v Sýrii nebo Iráku bombardují USA, Francie, Británie, Rusko a další mocnosti. Za dobu více než jednoho roku, co je bombardován, IS rozšířil své území, i když ho také část ztratil. Územní zisky IS zahrnují irácké město Ramádí a syrské město Palmýra. Tvrzení, že skvělé britské rakety jsou něco úplně jiného, je těžko uvěřitelné, jestliže USA a další státy těžko hledají vhodné cíle. Jinými slovy, rozšíření britských náletů může jen těžko fungovat.
Za druhé, panu premiérovi se nepodařilo přesvědčit téměř nikoho – i kdyby britská účast na letecké kampani představovala rozhodující jazýček na vahách –, že v oblasti jsou důvěryhodné pozemní síly, které by převzaly kontrolu nad územím, které nyní IS ovládá. Ve skutečnosti je totiž jasné, že žádné takové síly neexistují. Minulý týden pan premiér vznesl doporučení, že kurdské milice nebo Svobodná syrská armáda (FSA) by byly schopny toto vakuum zaplnit.
Dokonce tvrdil, že je připraveno sedmdesát tisíc umírněných bojovníků FSA, kteří budou koordinovat své akce proti IS se západní leteckou kampaní. Toto tvrzení je na hony vzdáleno skutečnosti. Kurdské síly budou skromnou pomocí v sunnitských oblastech, které IS ovládá. Stejně tak FSA, která zahrnuje mnoho skupin, jež je vskutku zatěžko označit za umírněné – a povětšinou operuje v jiných částech země.
Jediné pozemní síly schopné využít úspěšnou leteckou kampaň proti IS jsou mnohem silnější džihádistické a salafistické skupiny operující poblíž území ovládaného IS. Právě k tomu by bombardování navrhované panem premiérem vedlo. A to je také důvod, proč je rozšíření letecké kampaně děsivou představou a jistě by znamenalo vstup západních vojsk na syrskou půdu – ať už nás nyní pan premiér ujišťuje o udržení britské pěchoty mimo hru, jak chce.
Za třetí, vojenský smysl útoku na cíle IS v Sýrii nezapadá do soudržné diplomatické strategie. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2249, přijatá po pařížských útocích a citovaná v dnešním vládním prohlášení, nedává jasnou a nepochybnou autorizaci pro bombardování Sýrie britskými silami. Rezoluce je zajisté vítaným rámcem pro společnou akci za účelem odříznutí IS od financování, překupnictví s ropou a dodávek zbraní. Ale známky takových kroků jsou prozatím velmi málo patrné.
Dokonce ani nemáme žádný seriózní důkaz, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN je využívána k mezinárodní koordinaci vojenské či diplomatické strategie v Sýrii. Neděje se tak ani přes zřejmé riziko potenciálně katastrofálních incidentů, jako bylo sestřelení ruského vojenského letadla tureckými silami, které vede k nebezpečné eskalaci.
Za čtvrté, pan premiér se vyhnul tomu, aby seznámil britskou veřejnost s varováními, která mu byla zajisté doručena, ohledně pravděpodobných dopadů britských náletů v Sýrii na hrozby teroristických útoků na území Spojeného království. Tento aspekt by měli všichni, kdo podporují vládní úsilí, nanejvýš seriózně zvážit předtím, než vyšlou RAF do Sýrie.
Bomby nejsou řešení
Vím, že i v lavicích naproti mně [mezi konzervativci – pozn. red.] sedí lidé s vojenskou zkušeností, kteří argumentovali, že rozšíření britské letecké kampaně – a teď cituji – „zvýší krátkodobé riziko teroristických útoků v Británii“. Měli bychom mít dále na paměti dopad na naše komunity zde v Británii. Od pařížských útoků čelíme ostrému nárůstu islamofobních incidentů a fyzických útoků. Musíme všichni odtud ze Sněmovny vyslat jasnou zprávu: nebudeme ve své zemi tolerovat žádnou formu antisemitismu, islamofobie nebo rasismu.
Pan premiér však neposkytl ani žádné seriózní odhady, jaký dopad by měla zesílená letecká kampaň na civilní ztráty v syrské državě IS či šířeji na syrskou uprchlickou krizi.
Nejméně 250 tisíc lidí již bylo zabito v strašné občanské válce v Sýrii, jedenáct milionů bylo připraveno o domov a čtyři miliony přinuceny opustit zemi. Mnohem více jich bylo zabito Asadovým režimem než samotným Islámským státem. Nicméně není pochyb, že další bombardování Sýrie zabije další nevinné civilisty a z jiných udělá nové uprchlíky.
Toto je zpráva, kterou mi včera poslal můj volič: „Jsem Syřan, pocházím z města Manbidž, které nyní ovládá IS,“ píše. „Moji příbuzní tam stále žijí a IS je nezabil. Moje otázka na Davida Camerona zní: ‚Můžete mé rodině zaručit bezpečnost, když vaše letadla začnou mé město bombardovat?‘“ A přitom neexistuje žádná strategie humanitární pomoci těmto obětem, kterou by sdílela celá EU. Nemůžete podporovat další bombardování, aniž máte plán, jak těmto lidem pomoci.
Poslední bod je patrně nejdůležitější. Pan premiér je stále zcela neschopen vysvětlit, jak britské bomby přispějí ke komplexní dohodě vedoucí k politickému řešení syrské války. Shodneme se, že takové řešení je jediná cesta, jak IS izolovat a porazit. Ten vyrostl jako důsledek invaze do Iráku. Ale vzkvétá i v podmínkách syrského chaosu a několikafrontové občanské války. A vládní návrh rozšířit bombardování jednoduše nepodřizuje vojenské akce mezinárodnímu diplomatickému úsilí. Postup pana premiéra zní: nejdřív shodit bomby, potom vést rozhovory.
Místo toho, abychom přidávali britské bomby k těm, které již prší na Sýrii, potřebujeme akcelerovat mírové rozhovory ve Vídni. Tato jednání vyžadují zapojení všech hlavních regionálních a mezinárodních mocností tak, abychom v Sýrii vytvořili široce založenou vládu s podporou většiny obyvatelstva. Trvalou porážku IS mohou zajistit jedině samotní Syřané.
Strašidla Iráku, Afghánistánu a Libye se vznáší nad touto debatou. Oponovat další nedovařené intervenci – to není pacifismus. To je zdravý rozum. Odolat úsilí IS zatáhnout západní mocnosti zpět na Střední východ – to neznamená otočit se zády k spojencům. Znamená to odmítnout hrát IS do karet.
Je chybou nás všech zde ve Westminsteru, jestliže na problém reagujeme zbrklým shozením bomb, zatímco předstíráme, že problém řešíme. To jsme udělali v Afghánistánu, Iráku a Libyi. Ubylo pak terorismu, nebo naopak?
Pan premiér řekl, že se snaží dosáhnout širší shody ohledně vojenské akce, kterou se chystá podniknout. Ničeho takového nedosáhl. Jeho důvody pro takovou akci selhávají. Naše úsilí by se namísto toho mělo napřít k ukončení syrské občanské války. Jedině důkladně vyjednané mírové uspořádání může porazit hrozbu IS v Sýrii. A to by měl být náš hlavní cíl.
Z přepisu uveřejněného na webu The New Statesman přeložil Roman Rops-Tůma. Redakčně kráceno.