Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Věda jako kabelka od Vuittona?

Aktuální kauzy českého akademického prostředí jsou součástí nefunkčního celosvětového systému vědecké publikační činnosti.

Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy se rozvířila diskuse ohledně publikační činnosti vědců. Aféra takzvaných predátorských časopisů je neblahou vizitkou současné vědy. Součástí odsouzení těch, kteří těmto časopisům sedli na lep nebo zneužili principy vědecké etiky ve svůj prospěch, musí být nicméně důkladnější pohled do prostředí, ze kterého se predátorské časopisy vyrojily. Snaha dosáhnout pomocí těchto neseriozních platforem uznání ve vědecké komunitě totiž vypovídá leccos o systému uznávání a hodnocení akademické práce obecně. A debata o děravosti tohoto systému by se neměla omezit jen na kritiku české situace. Vědecké prostředí se v 21. století změnilo, a bez ohledu na to, co o této změně soudíme, je dobré poskytnout mechanismy, které by neetickému jednání už v zárodku zamezily.

Publikuj, nebo zhyň

Aby bylo jasno, o čem je tu řeč, můžeme si onen publikační průšvih přiblížit následujícím příměrem. Manželka si koupí na holešovické tržnici kabelku Luis Vuitton; no, Luis Vuitton sice úplně ne, ale vypadá přece v podstatě úplně stejně jako ta superdrahá z kamenného obchodu a nikdo přece nepozná, že stála méně a že vůbec není z oné dílny slavných designérů. Proč za to dávat takovou fůru peněz, když se můžete pochlubit luxusem i za pár šupů. Jenže pak dojdete na nějakou superdůležitou párty a madam, která má tu pravou, to pozná. Trapas.

Recenzní řízení nejsou imunní vůči společenským poměrům a předsudkům. Pěkným příkladem je politoložka Mary Hawkesworth, která své první publikace publikovala pouze pod iniciálami M. E., aby nikdo hned nepoznal, že je žena.

Jenže zatímco takovýhle trapas s rádoby luxusním zbožím v podstatě nikoho nic nestojí, v případě predátorských časopisů – jejichž ambasadoři se podobně jako prodejci na tržnici tváří, že jejich produkt je zcela seriózní a kvalitní nabídkou na trhu – jsou ve hře veřejné peníze na vědu a výzkum. A v neposlední řadě renomé vědy samotné.

Publikovat vědecké výsledky v zahraničních časopisech je dnes nedílnou součástí akademického úspěchu. Kdo nepublikuje, nedostává peníze na další výzkum, nevyhrává výběrová řízení, není zkrátka vědcem. „Publish or perish“ (publikuj, nebo zhyň) se stalo mantrou všech vědních disciplín. Právě tato mantra vede některé vědce k tomu, že jsou ochotni publikovat v podstatě kdekoliv, hlavně aby „to už vyšlo“. Toho využívají takzvané predátorské časopisy, které vydají cokoliv bez ohledu na kvalitu, nekontrolují ani autorství, ani plagiátorství a už vůbec ne přínos vědecké komunitě nebo snad dodržení etických standardů při experimentech.

Je tedy na místě trvat na nějakých zárukách. Publikační kvalita se měří podle mezinárodně uznávaných indexů či žebříčků kvality, z nichž rozhodující je Web of Science společnosti Thompson Reuters. Ano, čtete dobře, soukromá firma si v podstatě vytvořila monopol na hodnocení kvality vědy a výzkumu. Ale o tom až za chvíli.

Ve zkratce řečeno, databáze jako Web of Science zaručují seriózní vědeckou praxi, tedy mimo jiné to, že každý článek projde recenzním řízením, že jej kompetentní odborník z vědecké komunity posoudí, ohodnotí, doplní připomínky a případně odhalí plagiát či nekalou vědeckou praxi. Dostat časopis do databáze Web of Science totiž podléhá celkem přísné kontrole všech těchto mechanismů uvnitř časopisu. Takže jako recipient takto publikovaných výsledků máte jistotu, že všechno proběhlo, jak má.

Hwangův skandál a svátost recenzního řízení

Tato slibovaná garance naráží na výše zmíněnou zběsilou publikační strategii všech zúčastněných, jak v roce 2006 ukázal případ jihokorejského vědce Hwanga Woo-suka. Hwang Woo-suk byl prvním, kterému se podařilo pomocí klonování získat lidské embryonální kmenové buňky. Jeho výzkum byl pýchou jihokorejské společnosti. Woo-suk byl mezinárodně uznávaným vědcem: publikoval v těch nejprestižnějších periodikách, podílel se na popularizaci svých výsledků, nebál se kontroverzí. Zkrátka vědecká špička, na kterou by byl hrdý každý stát. V roce 2006 se ale přišlo na to, že jeho poslední publikace byla zfalšována, protože fotografie dokazující úspěšný pokus byly zmanipulovány. Později dokonce vyšlo najevo, že ke svým pokusům zneužil svoje zaměstnankyně, které přinutil darovat vajíčka.

Pohoršení nad neetickým jednáním tohoto vědce celkem záhy vystřídalo ještě větší pohoršení nad tím, že Hwang Woo-suk své výsledky publikoval v prestižních časopisech a že Web of Science zaručující serióznost a kvalitu totálně selhal.

Ale nebylo ono selhání vlastně tak trochu logickým vyústěním rádoby posvátného recenzního řízení? Je bohužel naivní se domnívat, že vědci, kteří články hodnotí, nepodléhají nedostatku času či vlastní zběsilé publikační strategii. Jak ukázaly i analýzy Hwangova skandálu, chtít po recenzentech, aby odhalili, jak vědec k vajíčkům přišel, je nad rámec časových možností, které má i ten nejsvědomitější recenzent k dispozici.

Recenzní řízení navíc nejsou imunní vůči společenským poměrům a předsudkům. Pěkným příkladem je politoložka Mary Hawkesworth, která své první publikace publikovala pouze pod iniciálami M. E., aby nikdo hned nepoznal, že je žena. Podobně pokřivená optika existuje v případě domovských univerzit autorů. Publikace z anglických zemí mají v očích editorů časopisů prostě lepší kvalitu, a tak se často stává, že autoři z neanglických zemí jsou posuzování přísněji. Jednání Wadima Strielkowského, který si vymyslel falešnou spoluautorku z University of Cambridge lze tak jednoznačně odsoudit, ale nelze se mu vlastně úplně divit. To, že něco takového funguje jako zlepšení image, je neblahou vizitkou systému, který se má zaměřovat výlučně na vědeckou kvalitu.

Konečně je dobré připomenout, že rozhodnutí Thomson Reuters nikdo nekontroluje. Ani ty nejprestižnější univerzity nemají vůči této soukromé firmě mechanismus, který by zaručil, že třeba Thomson Reuters nebude zvýhodňovat některé vědní disciplíny (protože i rovnocenné posuzovaní všech vědeckých disciplin je součástí vědecké etiky) či že nebude zanedbávat některé regiony. Ano, a komu to doteď nebylo jasné, tyto časopisy v podstatě až na pár výjimek publikují výhradně anglicky.

Věda jako součást trhu

Můžeme tento systém do nekonečna kritizovat. A oprávněně. Anebo se můžeme podívat pravdě do očí a přestat dělat z publikací posvátné krávy garantující kvalitu vědecké práce.

Prvním krokem by mohlo být přestat házet odpovědnost za kvalitu na mezinárodní recenzní řízení a vzít posuzování kvality vědy do svých rukou. Univerzity by si měly vytvořit nejen vlastní kontrolní mechanismy, ale také organizovat pravidelný coaching vědců a vědkyň, který jim pomůže se ve světe publikací zorientovat a zbavit se jazykových i jiných překážek. Podobná úsilí, která vedou k rychlé orientaci v publikační strategii a v důsledku k lepší prezentaci výsledků, by mohla nabízet i Grantová agentura ČR, což už zahraniční grantové agentury běžně dělají.

Viděno optikou Thomson Reuters se totiž publikování v prestižních časopisech jako každá marketingová strategie dá naučit. Vědecká komunita proto musí přestat kroutit hlavou nad eskamotéry, kteří se snaží prodat nekvalitní a zfalšované produkty své vědecké práce, a musí zajistit, aby se uměla prodávat především ta věda, která je kvalitní. Podobně jako kabelka Luis Vuitton. Na rozdíl od kabelky se ale věda nesmí řídit jen značkou, prestiží a rádoby luxusem, ale poctivou a prospěšnou prací.

Autorka je politoložka se zaměřením na zdravotní politiku. Působí na Vídeňské univerzitě.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image