V neděli 13. prosince, přesně měsíc od pařížských atentátů, se v osm hodin večer ve Francii uzavřely volební místnosti. Druhé kolo regionálních voleb bylo poslední volební příležitostí před prezidentským kláním v roce 2017.
Šokující výsledky z minulé neděle, které otřásly nejen francouzskou společností, se ovšem tentokrát neopakovaly. I díky neuvěřitelné mobilizaci voličů, jejichž účast se pohybovala těsně pod šedesátiprocentní hranicí (58,5 procenta), se podařilo úspěchu Národní fronty zamezit. Z původní šestice regionů, kterým dominovala, nezískala ani jeden. Ve dvou favorizovaných ji od vítězných Republikánů dělila výrazná procentuální propast. Naopak pravici se velmi dařilo, získala většinu v sedmi regionech a stala se formálním vítězem voleb. Předseda Republikánů Nicolas Sarkozy ve svém projevu prohlásil: „Oceňuji, že nebyl proveden žádný kompromis vůči krajní pravici. Také si velmi cením spolupráce pravice s politickým středem.“
Okres na severu
V hojně diskutovaném regionu Nord-Pas-de-Calais se utkal republikánský kandidát Xavier Bertrand s Marine Le Penovou, která bezprostředně po zhlédnutí výsledků hovořila o komplotu a strachu jejích odpůrců. Zároveň zdůraznila, že oproti posledním regionálním volbám v roce 2010 si Národní fronta výrazně polepšila a získala křesla ve většině francouzských regionálních rad. Na závěr podotkla: „Tyto výsledky ukazují, že se francouzský elektorát již nedělí na pravicový a levicový, ale na patriotistický a mondialistický.“
Vypadá to, že se v podstatě zopakoval model, který známe z prezidentských voleb v roce 2002, kdy do druhého kola postoupil Jean-Marie Le Pen, ovšem společnost se velmi mobilizovala a výrazně podpořila Jacquese Chiraca.
Levice získala většinu v pěti regionech, nejvýraznější podpory se jí dostalo v regionu Bretagne, nejtěsnější porážku pak utrpěla v pařížském Ile-de-France. Jedinou výjimkou je Korsika, kde zvítězilo tamní uskupení regionalistů.
Francouzský premiér Manuel Valls však ve svém projevu varoval. „Krajní pravice nebyla poražena, ba naopak, je nutné si neustále připomínat výsledky prvního kola voleb, ale i voleb minulých a poučit se z nich. Je třeba znovuzískat důvěru Francouzů a Francouzek v Republiku.“
Fúzování jako strategie číslo jedna
Do druhého kola francouzských regionálních voleb postupují vždy takové subjekty, které překročí desetiprocentní hranici. Ovšem také lze vytvářet nové kandidátní listiny, a to fúzováním, na němž mohou participovat i strany či hnutí, které získaly pět procent hlasů. Bezprostředně po vyhlášení výsledků prvního kola začalo být hlavním cílem většiny politického spektra zamezit Národní frontě zvítězit i v kole druhém. Probíhala tak vyjednávání na národní i regionální úrovni, která vyústila v několik překvapivých závěrů. Ve středu 9. prosince, kdy se povinně musí registrovat všechny kandidátní listiny, se ukázalo, že na několika místech dochází k fúzi levicových uskupení (zejména socialistů, zelených a Front de Gauche), což se koneckonců vzhledem k programovému průniku nabízelo. Bizarnější a velmi diskutovaný byl však krok odstoupení z kandidátky, který zvolili socialisté ve dvou regionech, v nichž měli větší šanci čelit Národní frontě Republikáni Nicolase Sarkozyho. I proto v těchto regionech také výrazně zvítězili. Otázkou však nyní zůstává, co konkrétně bude tento vstřícný krok k tzv. menšímu zlu, znamenat nejen pro socialisty, ale také pro samotné regiony, v nichž tak socialisté nebudou vůbec zastoupeni.
Vypadá to, že se v podstatě zopakoval model, který známe z prezidentských voleb v roce 2002, kdy do druhého kola postoupil Jean-Marie Le Pen, ovšem společnost se velmi mobilizovala a výrazně podpořila Jacquese Chiraca. Z té doby pochází některé satirické karikatury, které ztvárňují socialisty, kteří roztřesenou rukou volí Chiraca.
Otázky před hledáním prezidenta
Nyní se opět podařilo zahnat nebezpečí v podobě Národní fronty zvýšenou mobilizací a sjednocením levice a pravice. Lze tento průběh brát jako předzvěst prezidentských voleb v roce 2017, kdy se Marine Le Penová bude prezentovat ve druhém kole, ale opět bude vytvořena silná koalice za účelem jejího zničení? Bude se toto opakovat již pokaždé? Jistě je to možné, ovšem důležité také bude, jakým způsobem budou se vzrůstající podporou Národní frontě pracovat ostatní politické strany. Bude Nicolas Sarkozy přebírat i nadále nenávistnou rétoriku, aby získal voliče Národní fronty? Nebo zvolí taktiku umírněné středo-pravicové republikánské alternativy? A jak se k tomu postaví levice? Vygenerují socialisté, zelení a Front de Gauche společného prezidentského kandidáta? To jsou jistě otázky, které nás mohou v této souvislosti napadat, a prezidentská kampaň, jež nyní bude ve Francii pomalu začínat, nám na ně brzy přinese odpovědi.
Autorka studuje politologii na FF UK.