Foto Aengus McMahon
V noci z dvanáctého na třináctého prosince zemřel proslulý historik a politolog Benedict Anderson. Byl jedním z předních světových intelektuálů. Narodil se roku 1936 v rodině britského námořního důstojníka, studoval na několika vysokých školách a vyučoval na Cornellově univerzitě ve Spojených státech, kde se mimo jiné zabýval dějinami jihovýchodní Asie. Zřejmě nejvíce se ale zapsal do povědomí lidí jako teoretik nacionalismu. Anderson proslul především svou knihou Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, která byla přeložena do několika desítek jazyků (česky 2008). Toto dílo kdysi zpochybnilo řadu mýtů, které obklopovaly formování moderních národů. Především, že národ je komunita „půdy a krve“. Což je právě dnes – v kontextu sílící xenofobie a nacionalismu – mimořádně aktuální.
Národ jako představa
„Jsi Čech Čech Čech, tak si toho važ!“ zpíval Daniel Landa v jedné ze svých skinheadských odrhovaček. Pokud do jeho textu dosadíme definici národa podle Benedicta Andersona, mohl by klidně zazpívat: „Jsi sdílená představa, tak…“ Anderson totiž nechápe dějiny národů jako příběhy společností, které po staletí bojovaly za návrat ke svým pošlapaným tradicím. Národ je podle něj poměrně nedávný fenomén; společná představa, která souvisí s rozvojem kapitalismu a která se rozšířila hlavně díky intelektuálům a komunikačním technologiím.
Dnes dochází k odklonu od pospolitosti rovných občanů směrem k vylučování lidí určitého etnika, náboženství nebo kultury. Je to ale nezvratný proces?
To, že národní příslušnost je zvláštní kategorie, ukazuje Anderson na následujícím příkladu: pokud někdo hovoří o tom, co je typické pro Čechy, jak může vědět, kdo jsou Češi, když se z desetimilionové komunity Čechů může setkat jen s hrstkou lidí? Jelikož příslušníci národa nikdy nepoznají všechny jeho členy, musí si vytvořit určitou představu o jejich sounáležitosti. Ta spočívá ve sdílení specifických jazykových projevů, jako jsou třeba písně, básně, beletrie, znalost dějin a informace z masmédií.
Představy společenství podle Andersona utvářel hlavně tištěný jazyk. Vzdělanci se na prahu kapitalismu snažili své texty šířit mezi lidi. A protože latinu používala jen elita, systematizovali jazyk lidových vrstev a měšťanstva. Ti všichni pak četli knihy a noviny v jedné řeči a cítili se být součástí stejné komunity. Současně docházelo k novým formám kontroly obyvatel a utváření společné historické paměti na pozadí národních dějin. To mělo řadu dalších důsledků. Tyto procesy jednak napomohly k demokratizaci, neboť ze společenství lidí stejného jazyka neměl být žádný jeho mluvčí vyloučen. A také probudily v lidech ochotu nadřadit prospěch celku svému vlastnímu zájmu: „Dělali jsme to pro tento národ,“ říkávali například českoslovenští odbojáři proti nacismu. I když podobná ochota byla mnohokrát zneužita – ostatně nadšení, s jakým šli v řadě zemí na jatka rekruti v roce 1914, je toho výmluvným příkladem.
Proč se vlastně lidé s představou společenství tak automaticky ztotožní? Proč člověk odhodí svoji individualitu výměnou za sounáležitost s anonymním národním společenstvím? Odpověď můžeme částečně najít v obavách ze ztráty jistot v sekulární společnosti: „S postupným úpadkem náboženské víry nezmizí utrpení, které dokáže tato víra částečně utišit,“ píše Anderson. Člověk totiž stále cítí potřebu ztotožnit se s širším společenstvím, které ho přesahuje. Hlavním pojítkem národa je přitom jazyk. Mateřská řeč, kterou si člověk po narození osvojí, je spojená se symboly oslavujícími národní komunitu – například s významnými událostmi, historickými osobnostmi nebo s uměleckými díly plnými metafor. Tohle všechno vytváří zmíněné představy společenství, které člověk nevědomky přijme a ze kterých se nikdy stoprocentně nevymaní.
Návrat k národnímu státu?
Anderson také tvrdil, že novým nástrojem, pomocí kterého lidé sdílejí představy společenství, je internet. I když se může zdát, že tato globální informační síť národní komunity rozbíjí, opak je pravdou. Autor sice ve svých esejích připouští, že člověk díky novým informačním technologiím získává více vědomostí a navazuje lépe kontakty s lidmi z jiných zemí. Jenže většina internetové komunikace prý stejně probíhá mezi lidmi jedné národnosti: „Mladí lidé, které jsem poznal, používali až na pár výjimek na internetu hlavně mateřský jazyk. Myšlená společenství se tím znovu upevňují a lidé sdílejí jakési nacionalismy na dálku,“ uvedl Anderson v jednom rozhovoru.
Právě současné události v Evropě ukazují, že Andersonovo dílo je nesmírně aktuální. Národ – i kdyby to byl sebevětší mýtus a konstrukt – je určitý rámec, který sdílíme s ostatními. A zdá se, že hned tak nezmizí ani v globalizovaném světě. Naopak, právě dnes zažíváme jakýsi pokus o návrat k národnímu státu, což je poměrně dobře vidět na vývoji u nás, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku nebo ve Francii. Ke slovu se dostávají nejrůznější ultranacionalisté hlásající odpor proti cizincům, kteří nás údajně ohrožují rozvratem a přílivem nežádoucích kulturních vlivů. V řadě případů také sílí sklon znovu ukotvit národní identitu nábožensky, aby z ní bylo možné vyloučit islám.
Jinými slovy: dochází k odklonu od pospolitosti rovných občanů směrem k vylučování lidí určitého etnika, náboženství nebo kultury. Je to ale nezvratný proces? V současné vlně odporu proti uprchlíkům a muslimům není na škodu si připomenout, že naše identita není něco neměnného a pevně daného. Naopak se neustále vyvíjí. Vždyť ještě v devadesátých letech jsme bez problémů přijímali uprchlíky z válkou a náboženskými konflikty sužovaného Balkánu. A dnes? Dnes je to mimo jiné dílo Benedicta Andersona, které nám ukazuje, že národ je do jisté míry produkt naší představivosti. Je to sdílené společenství, o jehož obsah je třeba vést zápas.
Autor je šéfredaktor A2larmu.