Když se v kinech objevila nová bondovka Spectre, hodně se řešilo, jestli tajný agent Jejího veličenstva není už beznadějně zastaralou figurou, která patří k 20. století tak neodmyslitelně, že ji do současného světa prostě nelze převést. Vedle Bondova šovinismu a okázalé zálibě v luxusním zboží kritici upozorňovali také na to, že agent 007 je tradičním symbolem černobílého vidění světa za studené války – hodný zástupce prosperujícího, demokratického a kapitalistického Západu bojuje proti silám, které chtějí výhody západní společnosti ohrožovat.
Když se v kinech objevily nové Star Wars s podtitulem Síla se probouzí, řada kritiků ocenila, že se v hlavních rolích objevila ženská hrdinka, černoch a devětapadesátiletá Carrie Fisherová. Svět Star Wars tak v novém pokračování rozhodně působí o něco přirozeněji než v původní trilogii.
Boj světla a temnoty
S tím, jak se množí zvěsti o různých připravovaných dalších dílech a spin-offech, je ale na místě se podobně jako u Bonda zamýšlet nad tím, jak moc je obnovené univerzum Star Wars vlastně progresivní, nebo naopak tradicionalistické. A to nejen ve vztahu k tomu, jaký prostor se dává různým dosud přehlíženým skupinám obyvatelstva, ale také v tom, co říkají o povaze dobra a zla a jak vypadají konflikty, kolem kterých se děj odvíjí. Právě to totiž může do budoucna rozhodovat o životaschopnosti celé série. Pokud nemají nové Star Wars být časem osočovány ze staromilského a příliš zjednodušujícího pohledu na svět, budou se muset vyrovnat především s jedním problémem, který ale stojí přímo v samém základu jejich univerza – totiž se samotnou vesmírnou silou.
To, co by si zasloužilo zásadní revizi, není ani tak pohlaví ústřední postavy, ale spíš samotný princip vesmírné síly, který stojí v základu celé série.
Původní trilogie z let 1977 až 1983 nastavuje výchozí etická pravidla přísně dualisticky: buď-anebo. Celý vesmír je ovládán vesmírnou silou, která může být buď světlá, nebo temná. Postavy se můžou buď přiklonit ke světlé straně a zvolit absolutní dobro, nebo k temné straně a vybrat si absolutní zlo, ale v podstatě nemají žádnou třetí možnost. Podobně jako v pohádkách a mýtech, včetně Pána prstenů, je dobro a zlo něčím pevně daným, trvalým neměnným principem, k němuž je možné se přidat a dělat v jeho jménu věci, které se nemusí ani příliš lišit od toho, co provádějí zástupci opačného tábora – třeba hromadně zabíjet příslušníky nepřátelské strany. Když Impérium ve čtvrté epizodě zničí planetu Alderaan, samotná vesmírná síla se otřese, jako „by miliony hlasů najednou vykřikly hrůzou a byly náhle umlčeny,“ jak říká Obi-wan Kenobi. Když Rebelové zničí Hvězdu smrti, neotřese se nic, ale všichni „ti hodní“ oslavují.
Dobro a zlo se od sebe navíc dá na první pohled odlišit vizuálně. Impérium je mechanická, kovová, davová, dehumanizovaná militantní organizace. Je to mýtus o nacistickém Německu nafouknutý do intergalaktických rozměrů. Člověk si říká, který blázen by byl ochotný dát se naverbovat do imperiálních jednotek a ochotně jim sloužit. Rebelové naproti tomu nosí uvolněné, provzdušněné neformální šaty většinou světlých barev nebo volné mnišské hábity. Jsou to konkrétní lidé jako Luke, Han, Leia či Obi-wan, nebo roztomile potrhlé hračky jako C-3PO nebo R2D2. O mnohohlavých anonymních armádách, kterým tito sympatičtí hrdinové velí, se ve filmech zpravidla taktně mlčí.
To platí i v dalších epizodách, které mají být dospělejší, temnější a tragičtější. To, co je na nich temné a tragické, je ale jen možnost, že někdo přejde ze světlé strany na temnou, že vymění dobro za zlo. Ve filmu Impérium vrací úder je tahle možnost geniálně zinscenovaná ve scénách z Města oblaků, kam Han s Leiou přijedou za Lando Calrisianem. Město oblaků má velmi „rebelský“ vzhled – je světlé, vzdušné, obklopené chuchvalci mraků. Proto nás tak šokuje, že v jeho srdci číhá doslova černá zrada v podobě Darth Vadera. Zjištění, že Vader je Lukův otec, je ještě víc znejišťující. Nejistota se ale znovu týká jen toho, jak snadno může dobro propadnout zlu, ne samotné povahy dobra a zla – temná strana je pořád temná, světlá stále světlá, jen člověk je někdy příliš slabý, aby se na světle udržel.
Rozehrát odstíny šedé
Nic se tedy nemění na tom, že celý svět je rozdělen na jasně rozlišitelné dobro a zlo. Pořád je to v podstatě křesťanský mýtus, jen na místě Boha stojí moudrý patron Yoda a Ďábla ztělesňuje Imperátor Palpatine. Nová trilogie z přelomu tisíciletí, která vypráví o postupném přerodu Anakina Skywalkera v Darth Vadera, je vlastně založená na stejném principu. Všechny tři filmy jsou bohužel případem nezřízené megalománie, kde v hromadě detailů zaniká celek, takže potenciálně zajímavý tragický příběh se nakonec utápí v potřebě neustále diváky ohromovat něčím velkolepým.
Extrémně úspěšná Síla se probouzí se zabývala především „napravováním škod“, které v univerzu nadělaly epizody I až III. O vesmírné síle se tam toho ale vlastně moc nedozvíme. Fanouškové s potěšením zjistili, že všechno je znovu při starém, jen s malými genderovými obměnami. Nicméně právě to může být do budoucnosti problém. Je otázka, jestli další generace Rebelů není odsouzena k tomu stále dokola jen ničit pořád větší a větší Hvězdy smrti a odhalovat čím dál spletitější rodinné vztahy mezi jednotlivými postavami. Z epizody Síla se probouzí to tak trochu vyplývá.
To, co by si zasloužilo zásadní revizi, není ani tak pohlaví ústřední postavy, ale spíš samotný princip vesmírné síly, který stojí v základu celé série. Nejslibnější postavou sedmé epizody je v tomhle ohledu bývalý imperiální stormtrooper Finn, který se uprostřed bitvy najednou rozhodl, že pro temného lorda Kylo Rena už dál dělat nebude. Teprve v dalších epizodách uvidíme, jestli to není jen „případ Anakin Skywalker“ naruby, tedy další z přeběhlíků mezi dvěma jasně rozparcelovanými tábory, nebo jestli se něco skutečně bude měnit v samotné koncepci vesmírné síly. Namísto dvou protikladných pólů – světla a tmy – by si totiž energie řídící celý kosmos zasloužila rozšířit do mnohem širší škály různých odstínů šedé. Pojmům dobra a zla, obzvlášť v dnešním světě, totiž takhle hrubé, jednoznačné a nevybíravé zacházení příliš neprospívá.
Autor je filmový redaktor A2.