Po Finsku, které experimentuje s nepodmíněným příjmem, se do centra pozornosti západních médií dostal další skandinávský stát. Loni na podzim byla média plná šokujících zpráv o zavádění šestihodinového pracovního dne ve Švédsku. Jak je to ale ve skutečnosti a co znamená vývoj v této bohaté zemi pro státy střední a východní Evropy?
Podle alarmující studie OECD z minulého roku, mapující minimální mzdy, je doba vynaložená na dosažení minimálního výdělku potřebného k životu v České Republice v Evropě vůbec nejvyšší.
Zprávy o zkráceném pracovním dnu se začaly šířit poté, co řada švédských společností skutečně začala experimentovat s krácením pracovní doby. Vedle řady menších podniků a start-upů to bylo také například i servisové centrum Toyota, které přešlo u svých mechaniků na šestihodinový den. Jak ale později vysvětlila i švédská pobočka zpravodajství Vice: o žádné úřední nařízení (bohužel) nešlo. Švédové v současné chvíli ale opravdu obecně méně pracují. Asi jen jedno procento pracuje déle než padesát hodin týdně, narozdíl od takových Spojených Států, kde je to více než jedenáct procent. (Mezi státy Organizace pro Hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD je průměr třináct procent, v ČR sedm.) Ono šokující zjištění, že v některých firmách zaměstnanci pracují pouze šest hodin denně, není pro Švédy samotné nejspíš vůbec novinkou. Současný trend v zemi můžeme vysvětlit také jako součást „národní posedlosti o dosažení dokonalé rovnováhy mezi prací a volnočasovou aktivitou“, jak to nazvala britská BBC. Nutno dodat, že ony výborné pracovní podmínky jsou také výsledkem velmi rovnoměrného rozvrstvení bohatství napříč všemi regiony, které je nejlepší v celé Evropské unii.
Šťastnější a produktivnější
Švédové jsou úspěšnou exportní ekonomikou s velice otevřenou liberální obchodní politikou. Jejich obchodní přebytek není samozřejmě založen na snaze konkurovat masové industriální produkci, která se přesunula do rozvojových zemí. Naopak: švédská konkurenceschopnost je zajištěna právě velkými investicemi do rozvoje a vzdělání. Pozitivní důsledky této politiky pak můžeme vidět na poli IT technologií, v celosvětově úspěšné technologii Skype či při pohledu na streamovací hudební software Spotify. Právě v kontextu velmi dobré pracovní konkurenceschopnosti je zajímavé, že jsou to právě manažeři švédských firem, kteří nadšeně obhajují zkrácení pracovního dne. Podle nich jsou jejich zaměstnanci šťastnější a ve výsledku produktivnější. Ona zmíněná posedlost rovnováhou mezi prací a (aktivním) odpočinkem se manifestuje také v celé řadě švédských univerzitních studií, které detailně dokumentují problémy spojené se sedavou prací, při níž hrozí nemoci krční páteře či srdce a infarkt. Dalším argumentem pro proměnu práce je samotná snaha přizpůsobit délku pracovního dne požadavkům moderních profesí. Osmihodinová směna je podle mnohých překonaným kostlivcem industriálních společností, kdy rytmus práce vycházel z potřeb strojů. Současná povolání určité části švédské populace (především té vzdělané) se často ze své podstaty nebrání flexibilní a zkrácené pracovní době.
Pokud se podíváme na situaci ve střední a východní Evropě, zdá se, že je nám švédský model s trochou nadsázky asi stejně tak vzdálený je uprchlíkům zaslíbené Norsko. Podle alarmující studie OECD z minulého roku, mapující vliv minimální mzdy na chudobu, je doba vynaložená na její překročení při pobírání minimálního výdělku v České Republice vůbec nejvyšší. Pokud by se pak na ni snažil dosáhnout samoživitel, je podle OECD nereálná: trvalo by mu to šílených sedmdesát devět hodin týdně. Naopak na Novém Zélandu člověk dosáhne potřebného životního minima jen za šest hodin práce a ve Velké Británii za pětadvacet. Dodejme, že extrémně nízkou minimální mzdu v České Republice pobírá stále asi sto tisíc obyvatel a také, že jsme (z vybraných zemí OECD) spolu s Estonci zemí s nejhorším poměrem minimální mzdy k té průměrné. V tom předčíme i tradičně antirovnostářské Spojené státy.
To jistě neznamená, že zkracování pracovní doby za účelem větší flexibility a efektivity práce nemůže být vzorem i pro další země, jako je například Švýcarsko, Německo či Velká Británie. Ostatně, v dotazníku na stránce Independent na otázku, zda by mohla fungovat šestihodinová pracovní doba i v UK, odpovědělo osmdesát šest procent hlasujících „ano“. Zdá se, že Švédové spolu s Finy objevují budoucnost, ve které díky automatizaci nejrůznějších prací bude nejvíce požadovaná kreativita a vzdělanost. Oproti tomu produkce špatných pracovních pozic v České republice (mezi které můžeme zařadit například různé pozice v obchodních řetězcích, od práce za pokladnou supermarketu až po ostrahu) téměř nijak nepřidají zaměstnanci na hodnotě a jsou z hlediska dlouhodobého rozvoje obyvatel možná škodlivější než nezaměstnanost.
Výroba nedostatku
Jak byla napsáno v předchozím článku o zavádění nepodmíněného příjmu ve Finsku: díky rozvoji technologie se zdá, že bychom se mohli posunout ke společnosti dostatku, a tím předefinovat tradiční pohled na práci.Taková změna ale předpokládá alespoň částečnou difuzi technologie. Jak píše slavný francouzský ekonom Thomas Picketty ve své knize Kapitál ve 21. století: „vzdělání a rozšíření vědomostí je klíčové k celkovému růstu produktivity stejně jako ke snížení nerovností uvnitř států, ale i mezi nimi.“ Picketty přitom zdůrazňuje, že neexistuje žádný přirozený zákon, který by podmiňoval ono šíření technologie a vědomostí, naopak tato tendence může být zcela ochromena mocnými vlivy jdoucími opačným směrem.
Onen opačný trend tlačící proti šíření technologií a vzdělanosti můžeme snad nejlépe pozorovat v oblasti mezinárodního obchodu, konkrétně v rámci ochrany patentů v dohodě TRIPS, která byla součástí ustanovení Mezinárodní obchodní organizace (WTO). Rozšíření důsledné ochrany patentů i do (zprvu vzdorujících) rozvojových zemích prosazovaly především Spojené státy. Současným trendem je také uzavírání regionálních obchodních dohod (jakou je například kritizované Transatlantické obchodní a investiční partnerství – TTIP), které s sebou nesou často ještě více agresivní požadavky ochrany duševního vlastnictví. Ty jsou přitom podle mnohých komentátorů z tradičního ekonomického hlediska naprosto iracionální, vedou k zablokování šíření nových technologií a ku prospěchu jsou jen farmaceutickým korporacím a držitelům současných patentů. Status quo je tedy do značné míry definován intenzivní snahou blokovat rozšíření vědomostí a technologie. Bez výrazné změny v tomto ohledu hrozí, že skandinávské společenské experimenty nebudou mít potřebný emancipační dopad i na zbytek Evropy a mimo ni, čímž zůstanou pouze výsadou těch privilegovaných.
Autor studuje právo na Univerzity of Sussex.