Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Epizoda ze života Alana Rickmana

Minulý týden zemřel Alan Rickman – vynikající britský herec, ale také člověk pokrokových názorů.

V dubnu 2005 mělo v londýnském divadle Royal Court premiéru představení s názvem My Name Is Rachel Corrie. Podle vedení divadla šlo o nejrychleji vyprodanou hru za posledních padesát let. Každou noc se před vchodem tvořily dlouhé fronty. Hra zaznamenala obrovský úspěch u diváků i kritiků, získala ocenění Theatregoer’s Choice Awards za nejlepší režii, nejlepší novou hru a nejlepší herecký výkon a na příští rok byla naplánována premiéra v New York Theatre Workshop. K té ale nedošlo.

Rachel Corrie byla propalestinská aktivistka, kterou v roce 2003 rozdrtil v pásmu Gazy armádní buldozer řízený izraelským vojákem, když bránila jeden z domů před zbouráním. Newyorské divadlo čelilo vzhledem k politickému charakteru představení nátlaku lokálních židovských skupin a k napjaté situaci přispěl i tehdejší volební úspěch militantní islamistické organizace Hamás a cévní mozková příhoda izraelského premiéra Ariela Šarona. Divadlo se tak rozhodlo hru „odložit na neurčito“, protože panovaly obavy, aby inscenace nebyla vnímána jako politické gesto, na což její režisér Alan Rickman reagoval slovy: „Je to cenzura založená na strachu. Všichni na tom tratíme – New York Theatre Workshop, Royal Court i newyorské publikum.“

Rickman neměl zapotřebí ve stáří nějak zvlášť ventilovat své politické názory: „Čím dál tím méně mě okouzlují veřejná prohlášení, raději je vidím v praxi.“

Hra My Name Is Rachel Corrie vznikla na základě Corriených deníkových zápisků a e-mailů, které zveřejnila rodina po její smrti. Rickman byl přesvědčen o tom, že její slova jsou jako stvořená pro divadelní pódia, a tak se rozhodl s redaktorkou Guardianu Katharine Viner hru zrealizovat. Úspěch představení předčil všechna očekávání. Přes bytostně politický obsah kusu šlo také o tragický osobní příběh plný myšlenek a emocí. Přesně tak chtěl Rickman text publiku prezentovat a reakce návštěvníků ukázala, že se mu to podařilo. „Izraelci i Palestinci spolu navzájem diskutovali a nikdo na nikoho v divadle nekřičel. Lidé si prostě naslouchali,“ vylíčil Rickman atmosféru při prezentaci této hry. „Spousta Židů hru podpořila. Newyorský producent byl Žid a po každém představení jsme spolu debatovali,“ dodal.

Když newyorské divadlo hru odmítlo, objevil se dokonce v New York Times otevřený dopis sepsaný jednadvaceti židovskými spisovateli, mezi nimiž byli například Harold Pinter, Gillian Slovo nebo Stephen Fry, kteří se v něm za hru zasadili. Autoři popřeli, že by současné politické okolnosti hrály v kontextu hry tak vážnou roli. Ta jen vznášela zásadní otázky ohledně vojenských aktivit Izraele v okupovaných oblastech. „Rachel Corrie zemřela, protože se postavila nespravedlnosti. Divadlo s tak vynikající historií by mělo mít odvahu dát newyorským návštěvníkům příležitost, aby se sami seznámili s jejím osudem,“ zaznívá na konci dopisu.

rozhovoru na Democracy Now se herečka Vanessa Redgrave, zakladatelka charitativního projektu International Artists Against Racism, vyjádřila, že „zrušit hru je katastrofální zbabělost. Žijeme v době, kdy se lidé bojí protestovat, bojí se o ztrátu kariéry a podobně, ale je naprosto zásadní, aby bezpodmínečně protestovali lidé z prostředí divadla, filmu, rádia, televize, tance a hudby. My to dělat musíme.“ Alan Rickman se nebál, a jak píše otec Rachel Corrie, dal tím jeho dceři ten největší dar. Rickman a Viner sice představení z newyorského divadla stáhli, ale už na podzim roku 2006 se hrálo v Greenwich Village. Od té doby se představení My Name Is Rachel Corrie odehrálo po celém světě.

Rickman neměl zapotřebí ve stáří nějak zvlášť ventilovat své politické názory: „Čím dál tím méně mě okouzlují veřejná prohlášení, raději je vidím v praxi.“ Rickmana krátce po jeho smrti citovala na Twitteru Emma Watson, jeho kolegyně z filmů o Harrym Potterovi: „Není nic špatného na tom, když je muž feminista. Je to výhodné pro všechny,“ a internet málem explodoval. Strhla se lavina výkřiků, že jeho smrt Watson využívá pro svou „feministickou agendu“, když si dovolila uctít respektovanou osobu ukázkou jejího progresivního myšlení. Rickman se však o feminismu jako o postoji, který je zcela v souladu se zdravým rozumem, vyjadřoval mnohokrát i před svou smrtí. O hereckých kvalitách Alana Rickmana nelze pochybovat – s těmi lidskými na tom nebyl hůře.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image