Rozdíl mezi první a druhou sezónou seriálu The Knick působí jako přechod od intravenózní aplikace kokainu ke šňupání. Došlo k určitému uklidnění a příznaky návyku nejsou patrné na povrchu, intoxikující substance ale pořád zůstává v systému. Stejně tak přetrvávají důvody, proč tenhle seriál stojí za pozornost.
Lékařský seriál
The Knick je familiérní zkratka nemocnice Knickerbocker, což byla skutečná instituce, fungující v New Yorku od roku 1862. Ta, stejně jako seriálový Knick, obsluhovala na přelomu 19. a 20. století z velké části newyorské chudé a také čerstvé imigranty. Přitom byla průkopnickým zařízením v oblasti gynekologie, v léčbě dětské obrny nebo alkoholismu. Tvůrci seriálu Jack Amiel a Michael Begler se inspirovaly i výraznou osobností skutečného Knicku, chirurgem Williamem Stewartem Halstedem. Ten stejně jako jeho alter ego, ústřední postava seriálu Dr. John Thackery (ztvárněný až monstrózně charismatickým Clivem Owenem), byl nejen vynálezcem nových nástrojů a postupů, ale též proslul závislostí na kokainu a opiátech.
Doba počátku 20. století umožňuje tvůrcům rozehrát celou řadu společensko-politických témat, z nichž většina v americké společnosti pořád silně rezonuje, jejichž vnímání se ale za poslední století významně posunulo.
Seriál režíruje i ve druhé sezóně Steven Soderbergh. Pro toho je Knick jakýmsi „důchodovým“ projektem, protože jak se zdá, konečně zahájil svou dlouho ohlašovanou pauzu (podle všeho spíš dočasnou než definitivní) od celovečerních filmů. Druhá série, stejně jako ta první, nestojí na jedné zápletce, která by spojovala příběhy zhruba desítky hlavních postav dohromady. Kombinuje strategii klasického seriálu z nemocničního prostředí, která zůstává víceméně stejná, ať se díváme na Nemocnici Chicago Hope, Chirurgy nebo Nemocnici na kraji města. Opět jde o směs atraktivního prostředí, práce, která jde doslova až na krev, a postav s jejich běžnými problémy. Tedy cosi v duchu sledování lidí, „jako jsem já sám“, se stejnými potížemi s partnery a v práci, jen v atraktivnějším prostředí, v němž je napětí zaručeno už tím, že jde o lidské životy.
The Knick ovšem tohle schéma inovuje už dobou, v níž se odehrává. Období počátku 20. století umožňuje tvůrcům rozehrát celou řadu společensko-politických témat, z nichž většina v americké společnosti pořád silně rezonuje, jejichž vnímání se ale za poslední století významně posunulo. Patří k nim rovnoprávnost ras i pohlaví, eugenika, otázka potratů nebo třeba závislosti. To má dvojí dopad. Na jednu stranu seriál občas působí zbytečně tezovitě. Jako by otázka rasové či genderové diskriminace byla jen povinnou kolonkou, kterou je třeba odškrtnout, aby mohl aspirovat na statut progresivního díla. Na stranu druhou připomíná, jak historicky podmíněné jsou naše předsudky, instituce i praktiky. Ve druhé sérií vidíme například to, že eugenika byla kdysi váženou disciplínou, za umělé přerušení těhotenství hrozily tresty vyšší než dnes za znásilnění nebo že před objevem krevních skupin byla chirurgie závodem s časem. Vůbec celá lékařská rovina děje s expresivně naturalistickými detaily operačních výkonů je fascinující a oprávněně strhává pozornost k tomu, za jak samozřejmé naivně považujeme výdobytky moderní medicíny.
Toxíci a sociopati
Druhá inovace oproti klasickým lékařským seriálům sleduje současný trend záliby v podivných, asociálních, temných a různě vyosených charakterech. Thackery je manickým kokainistou, afroamerický lékař Edwards si frustrace vybíjí vyvoláváním pěstních soubojů, nadšený eugenik Gallinger má za manželku šílenou vražedkyni. Excesivita, jež na sebe strhávala pozornost v první sezóně, se ale v druhé řadě sklidňuje. Její společenský potenciál (černý lékař Edwards v nemocnici pro bílé, jeptiška Harriet provádějící potraty) se nutně vyčerpává stejně jako prvotní okouzlení velkolepostí teatrálních excentriků, jakými jsou věčně zdrogovaný Thackery, až absurdně zkorumpovaný ředitel Knicku Barrow nebo sympaticky cynický saniťák Cleary. Thackery už se sotva víc zfetuje, Edwards nemůže být černější.
Začátkem druhé sezóny jsou nejvíce postižené postavy vytaženy z bahna. Thackery se vrací z odvykací kliniky, bývalá jeptiška Harriet z vězení. Pracuje se s předpokladem, že divák se začíná zajímat o peripetie svých hrdinů a nepotřebuje už být uchvacován gejzíry excesivní kombinatoriky. Ta sice nemizí, ale zmírňuje se její kadence a znatelněji se podřizuje vývoji jednotlivých charakterů. Ty díky tomu přestávají být pouhými nositeli společenskokritické teze nebo jednorozměrné osobní démoničnosti. Temné stíny jednotlivců i společnosti, v níž žijí, se stávají přirozenější součásti seriálového světa. Přesto se celá vizuální stránka The Knick do diváka zatíná drápy. Práce s kamerovými filtry je vynalézavá a souzní s vymknutostí postav. Interiéry, v nichž se většina seriálu odehrává, působí klaustrofobicky, stísněně a melancholicky. K jejich temnému ladění jsou důmyslnými kontrapunkty třeba naškrobená bělost šatů sestry Lucy Elkinsové nebo bílé lékařské boty doplňující černý oblek doktora Thackeryho.
Stejně zásadní je pro The Knick hudba. Jejím autorem je Soderberghův dlouholetý spolupracovník Cliff Martinez, který složil hudbu už pro režisérův celovečerní debut Sex, lži a video. Martinez odvedl skutečně mistrovskou práci. Soundtrack, inspirovaný minimal technem, na jedné straně prohlubuje zcizující efekt kamerových filtrů a nenechává nás zapomenout, že sledujeme představení zdvojené divadelním charakterem knickebockerského operačního sálu. Zároveň ale podporuje a rozšiřuje vnímání svébytnosti seriálového světa a také neodbytně upozorňuje na význam jednotlivých dějů, jež sledujeme. Do značné míry je to právě soundtrack, čemu The Knick vděčí za neoddiskutovatelně hypnotický dojem, jímž působí.
Autor je publicista a redaktor A2.