Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Politika v době bezvládí

Proč jsou kapitalismus a demokracie v konfliktu? Přetiskujeme rozhovor s významným sociologem Wolfgangem Streeckem.

Wolfgang Streeck je jedním z předních ekonomických sociologů. Jeho nedávné práce zabývající se rostoucím napětím mezi kapitalismem a demokracií ovlivnily veřejnou diskusi v Německu i dalších zemích. Je autorem knihy Koupený čas (2013), jeho další kniha Jak skončí kapitalismus? by měla vyjít v březnu tohoto roku.

Můžete pro začátek stručně vysvětlit, proč se domníváte, že kapitalismus a demokracie jsou navzájem v konfliktu? A vychází tento konflikt ze samotné podstaty kapitalismu a demokracie, anebo jde o relativně nový jev?

Demokracie: jeden člověk, jeden hlas. Kapitalismus: jeden dolar, jeden hlas. Řád založený na rovnosti versus řád založený na egoismu. Sociální spravedlnost versus spravedlnost trhů. Kapitalisté jsou trvalá menšina uvnitř většinového demokratického zřízení a demokracie končí před továrními branami. Jde o starý příběh s nekonečnými obměnami, o němž znovu a znovu diskutovaly zástupy sociálních vědců i politických lídrů už od 19. století.

Jak poznamenala reakce na světovou finanční krizi a zvláště dluhovou krizi eurozóny vztah mezi kapitalismem a demokracií? V jakém stavu je dnešní evropská demokracie?

Jádrem problému je skutečnost, že evropská demokracie ztratila svou schopnost napravovat to, co s sebou přinášejí trhy. „Trhu přizpůsobená demokracie“ je protimluv, jelikož demokracie musí být schopna regulovat trhy, má-li být vůbec demokratická. Více se o tomto tématu dočtete v mé knize Koupený čas.

Německo a jeho spojenci hráli v prosazování současné evropské politické linie ústřední roli. Jak byste zhodnotil přístup Německa ke krizi a zvláště k vyjednáváním o řeckém dluhu?

Euro byl francouzský vynález, ne německý. Maastrichtská smlouva byla schválena navzdory německému odporu, hlavně ze strany Bundesbank, německé centrální banky. Byl to velký omyl, protože do společného měnového režimu byly vecpány velmi rozdílné ekonomiky. V současné chvíli se Německo snaží přinutit středomořské země, aby se přizpůsobily tvrdé měně, zatímco středomořské země, zejména Řecko a Itálie, ale také Francie, se snaží přinutit Německo k přechodu na režim měkké měny. Nic z toho nebude fungovat.

Nabídneme-li těm, kdo mají prospěch ze současného stavu světa, promyšlené plány, jak by mohli vyřešit naše problémy, neudělá to na ně žádný dojem, protože právě naše problémy jsou pro tyto lidi řešením.

Pokud jde o dluh, Řecko a další země využívaly evropskou měnovou unii k tomu, že příjmy z daní, které nemohly vybrat nebo prostě nevybíraly od svých občanů, nahrazovaly levným úvěrem, který mohly splácet ještě levnějším úvěrem. Ale takovou možnost už nyní nemají. Konflikt se pak týká otázky, kdo bude splácet za ně. Severoevropské vlády vědí, že nedokážou své daňové poplatníky přesvědčit, aby účet zaplatili oni. Když si odmyslíme, že by nastal nějaký zázrak (vysoký ekonomický růst v Evropě, velký ekonomický altruismus v severní Evropě), musí to nakonec vést k insolvenci zemí jako Řecko. Kdyby to mělo znamenat konec Evropské měnové unie, bylo by to jen dobře.

Jak vidíte roli sociálních hnutí v odporu proti stávajícím poměrům? Co můžeme dělat, pokud vůbec něco, chceme-li účinně bojovat proti frontálnímu útoku kapitálu na naši budoucnost?

Z politického hlediska se nacházíme v době bezvládí. To znamená, že můžeme a musíme vyzkoušet mnoho různých věcí. Dalo by se možná říct, že jsme zpátky v nějakém raném stadiu politické demokracie, kdy lidé musí experimentovat s různými typy odporu, aby vyvolali třenice všude, kde se dá. Nabídneme-li těm, kdo mají prospěch ze současného stavu světa, promyšlené plány, jak by mohli vyřešit naše problémy, neudělá to na ně žádný dojem, protože právě naše problémy jsou pro tyto lidi řešením. Navíc toho vědí mnohem více než my a v hloubi duše už dobře chápou, že věci se vymkly kontrole. Dovedou však mistrně předstírat, že disponují věděním, jak udržet věci pohromadě, zatímco horečně pracují na tom, aby si vystlali hnízdečko pro okamžik, kdy systém, na němž jsme my ostatní závislí, nakonec přestane fungovat. V každém případě hrají koncovku.

Spíše než vymýšlet „konstruktivní řešení“ a chovat se jako loajální opozice kapitálu za situace, kdy neexistuje žádná loajální vláda, bychom měli podpořit odbory, i když ty často nebývají moc prozíravé. Neměli bychom volit specialisty na styk s veřejností, kteří se dnes vydávají za politické lídry – měli bychom odmítnout věřit jejich profesionálně vyrobeným výmluvám a rétorice založené na tom, že neexistuje žádná alternativa. Vyjádřete své znechucení a nebojte se vypadat emocionálně, neboť technokraté se nejvíce bojí právě emocionálního protestu. Současní političtí činitelé jsou znepokojeni, že „ztrácejí důvěru“ kapitálu. Dotlačme je k tomu, aby byli znepokojeni také ztrátou důvěry svých občanů.

Když se vynořila Syriza a Podemos, začalo mnoho lidí na levici doufat, že volební alternativy k suverénnímu panování neoliberalismu jsou stále ještě možné. Sdílíte tento optimismus? Dokáže levice vykonávat státní moc natolik účinně, aby mohla bojovat proti antidemokratické dynamice, kterou jste popsal výše?

Netroufám si soudit. Uvidíme. Obě hnutí by měla bojovat a budou se o leccos snažit a finanční kapitál se postaví na odpor. Jsou tu však věci, kterým příliš nerozumím – například nechápu, proč se většinové křídlo Syrizy domnívá, že by mohli mít socialismus i pod eurem a že by to Německo financovalo „prorůstovými programy“, reparacemi, odepsáním dluhu a podobně. Německo zavedlo takzvané reformy Hartz IV pro vlastní občany. Jako mohou Řekové očekávat něco lepšího?

Socialistické reformy, na rozdíl od těch neoliberálních, si nesmíme plést s žádostmi o odepsaní dluhu směřovanými na kapitalistické země.

Euro je neoliberální svěrací kazajka. I když je určitě obtížné se z ní dostat, neznamená to, že se v ní každému bude dobře žít. Navíc kus pořádné práce se musí udělat v samotném Řecku: přivést zpět kapitál, který se přestěhoval do Londýna, New Yorku a Berlína, zavést kapitálovou kontrolu a začít zdaňovat bohaté, vymýtit klientelismus a korupci, skoncovat s feudálními výsadami pravoslavné církve, seškrtat vojenské výdaje (které jsou pouze úplatkem armádě, aby podporovala demokracii). Podobné věci platí i pro Španělsko a Portugalsko. Socialistické reformy, na rozdíl od těch neoliberálních, si nesmíme plést s žádostmi o odepsaní dluhu směřovanými na kapitalistické země.

Jste velmi kritický k euru a působivě jste se snažil dokázat, že „kolos měnové unie musíme demontovat“. Jakou roli hraje euro v upevňování kapitalistické moci? Jak by Evropa vypadala po opuštění eura?

Euro je pokusem vrátit se v rámci Evropy k měnovému režimu založenému na zlatém standardu. Nepotřebujete o tomto tématu vědět moc, abyste pochopili, že „v demokracii nelze mít zlatý standard“. Euro má jednotlivé země přinutit, aby se zbavily své schopnosti regulovat trh – právě tomu se říká „reforma“. Jde o kapitalistický, respektive neoliberální racionalizační program, nadnárodní převýchovnou snahu zaměřenou hlavně na středomořské země, která má docílit toho, aby se tradiční představy dobrého života (tam, kde dosud existují) jevily jako neefektivní, zastaralé a zdiskreditované, spolu s představami sociální solidarity ztělesněnými v odborech a sociálním státu. Jak řekl bývalý italský premiér Mario Monti: „Chci, aby Italové byli jako Němci.“ Tedy aby se připodobnili jeho fantazii o Němcích coby dokonalých replikách „homo oeconomicus“.

Na závěr provokativní otázka s ohledem na vaši chystanou knihu: je konec kapitalismu blízko? A pokud ano, co ho přivodí a co vznikne z jeho trosek?

Nejsem věštec. Domnívám se ale, že jako sociální vědci můžeme s dostatečnou průkazností tvrdit, že financializovaný kapitalismus, tak jak dnes existuje, už není udržitelný, že se už nedokáže reprodukovat jakožto jádro stabilního společenského řádu, že se stal neovladatelným, což má ten důsledek, že už nefunguje kapitalistický trik, díky němuž se soukromé neřesti proměňovaly ve veřejné dobrodiní. A poněvadž už kapitalismus nedokáže vytvářet předvídatelný řád, na jehož základě by si lidé mohli budovat stabilní identity a zajištěné životy, musí se stále více opírat o individuální improvizaci, o „elastičnost“ na mikroúrovni, stejně jako o iluze, fikce a podobně.

Za bezvládí nemůžete dělat předpovědi. Nemáme žádnou záruku, že nebudeme muset strávit své životy v podmínkách postupného rozkladu a za neustálé hrozby katastrofického zhroucení. Sociální vědci nemají v popisu práce zajišťovat, aby se lidé cítili dobře. Existuje tady dostatečné množství jiných osob, které se na to specializují a vydělávají na tom spoustu peněz. Nejsme součástí zábavního průmyslu – anebo bychom se měli alespoň snažit udělat vše pro to, abychom se jí nestali. Za současného bezvládí je podle mého názoru naším nejdůležitějším úkolem říkat pravdu. Bohužel to v drtivé většině budou špatné zprávy. Naše chyba to ovšem není.

Z anglického originálu Politics in the interregnum publikovaného na webu Roarmag.org přeložil Pavel Siostrzonek.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image