Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Turecko by mohlo odříznout ISIS od zásobování. Proč to neudělá?

Západ by mohl zničit Islámský stát, pokud by přiměl Erdoğana k ukončení útoků na kurdské jednotky; těm by tak umožnil bojovat proti ISIS.

Po vražedných atentátech v Paříži udělaly hlavy západních států to, co za takových okolností dělají vždy: vyhlásily totální a nepolevující válku těm, kdo ji vyvolali. V podstatě to ale nemysleli až tak doslova. Už více než rok jsou totiž na dosah ruky prostředky, kterými by bylo možné rozvrátit a zničit Islámský stát (ISIS). Hlavy států je však odmítají využít. A přesně ti lídři, kteří před zraky světa pronášeli smělé výroky o nesmiřitelnosti na summitu G20 v Antalyi, jsou dobří kamarádi s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem – mužem, jehož tichá politická, ekonomická, a dokonce i vojenská podpora přispěly ke schopnosti ISIS spáchat brutální činy v Paříži. A to nemluvíme o nehorázných zvěrstvech, kterých se Islámský stát dopouští na Blízkém východě.

ISIS pod tureckou ochranou

Jak by se ISIS dal zničit? V jeho kraji to všichni vědí. Vlastně by stačilo pustit z řetězu převážně kurdské jednotky YPG (Lidové obranné jednotky) v Sýrii, zatímco v Iráku a Turecku zase Stranu kurdských pracujících (PKK). Tyto dvě jednotky jsou totiž v současné chvíli hlavními silami, které bojují proti ISIS v terénu. Ukázalo se, že vojensky jsou mimořádně efektivní – a stojí proti všem rysům reakcionářské ideologie, kterou hlásá ISIS.

Pokud by Turecko uvalilo na území ISIS stejný druh blokády jako na kurdská území v Sýrii, celý ten krví potřísněný „chalífát“ by se dávno zhroutil.

Jenže místo toho Turecko uvalilo na syrské území pod kontrolou YPG úplné embargo a jednotky PKK jsou neustále bombardovány tureckým letectvem. Nejenže Erdoğan učinil takřka vše, co bylo v jeho silách, aby ochromil právě ty jednotky, jež skutečně s ISIS bojují; ještě lze v nemalé míře prokázat, že Erdoğanova vláda potichu pomáhala samotnému ISIS.

Je na pováženou vyvolávat dojem, že by Turecko coby člen NATO jakkoliv podporovalo organizaci, která chladnokrevně vraždí obyvatele západních zemí. Vyšlo by to nastejno, jako kdyby člen NATO podporoval al-Káidu. Nicméně ve skutečnosti existují důvody, které ukazují, že Erdoğanova vláda mimo jiné opravdu podporuje syrskou větev al-Káidy (Frontu al-Nusrá), spolu s celou řadou povstaleckých skupin, jež sdílí její konzervativní islamistickou ideologii. A Institut pro studium lidských práv na Kolumbijské univerzitě již sestavil dlouhý seznam důkazů turecké podpory samotného ISIS v Sýrii.

Dále tu jsou Erdoğanovy reálné kroky. V srpnu, krátce po vítězstvích v Kobani a Gire Spi, se YPG chystala dobýt Džarábulus, poslední město okupované ISIS na hranici s Tureckem. Teroristé jej využívali k zásobování pro své hlavní město Rakka, a to hlavně kvůli dodávkám zbraní, materiálu a rekrutů – jejich zásobovací trasy totiž vedou přímo přes Turecko. Komentátoři předvídali, že až ISIS ztratí Džarábulus, další na řadu přijde Rakka. Erdoğan zareagoval tím, že Džarábulus označil jako „červenou linii“: čili pokud Kurdové zaútočí, jeho jednotky proti nim vojensky zasáhnou (konkrétně proti YPG). Takže Džarábulus zůstává v rukou teroristů až do dnešního dne a je de facto pod tureckou ochranou.

Válka proti Kurdům

Jak je možné, že to Erdoğanovi prošlo? Především díky tomu, že jednotky bojující s ISIS označil za další „teroristy“. Pravda je, že PKK v devadesátých letech skutečně vedla občas dost hrozivé gerilové války s Tureckem, což je důvod, proč se PKK nachází na mezinárodním seznamu teroristů. Během posledních deseti let však kompletně změnila taktiku – zřekla se separatismu a namísto toho přijala striktní zásadu nezranit žádné civilisty. PKK stála za záchranou tisíců jezídských civilistů, kterým ISIS v roce 2014 hrozil genocidou, zatímco organizace YPG ochraňovala křesťanské komunity v Sýrii. Jejich strategií je snaha o mírové vyjednávání s vládou. Kurdové podporují územní demokratickou autonomii ve svých oblastech pod záštitou původně nacionalistické politické strany HDP, která se mezitím přeměnila v hlas panturecké demokratické levice.

Kurdské jednotky již dokázaly, že vojensky jsou mimořádně efektivní. Přijetím demokracie a ženských práv stojí proti všem aspektům reakcionářské ideologie ISIS. V červenci dokonce strana HDP získala tolik hlasů, že Erdoğan přišel o parlamentní většinu. Erdoğanova reakce však byla vynalézavá. Vyžádal si nové volby, prohlásil, že jde do války s ISIS, učinil proti ISIS jeden symbolický útok a následně pokračoval tím, že poštval svoji armádu plnou silou proti jednotkám PKK v Turecku a v Iráku. Samotnou stranu HDP při tom – kvůli jejímu spojení s Kurdy – označil za „podporovatele terorismu“.

Následovala řada čím dál krvavějších teroristických bombových útoků v Turecku – například v městech Diyarbakır, Suruc a nakonec i v Ankaře. Útoky byly přičítány na vrub ISIS, avšak z jakéhosi záhadného důvodu působily dojmem, že cílem jsou pouze občanští aktivisté podporující stranu HDP. Oběti opakovaně dokládaly, že policie zabraňovala sanitkám, aby odvážely raněné, anebo že dokonce zaútočila slzným plynem na přeživší.

Výsledkem bylo, že během předvolebního období přestala HDP raději pořádat politická shromáždění, neboť vznikly obavy z masového zabíjení. K volbám se poté nedostavil dostatečný počet voličů, takže Erdoğanova strana si opět vydobyla parlamentní většinu.

Náš „spojenec“ podporuje ISIS

Přesný charakter vztahu mezi Erdoğanovou vládou a ISIS je předmětem spekulací; nicméně některé věci lze pokládat za relativně jisté. Pokud by Turecko uvalilo na území ISIS stejný druh blokády jako na kurdská území v Sýrii – anebo dokonce pokud by uplatňovalo totéž „neškodné přehlížení“ vůči PKK a YPG, jaké poskytuje ISIS –, celý ten krví potřísněný „chalífát“ by se dávno zhroutil. A je dost možné, že útoky v Paříži by se nikdy nestaly. Pokud by Turecko učinilo výše zmíněné kroky už dnes, ISIS by se pravděpodobně zhroutil v řádech měsíců. Avšak ani jedna hlava státu ze Západu k tomu Erdoğana nevyzvala.

Až tedy příště uslyšíte prohlašovat nějakého politika, že je nutné zatočit s občanskými svobodami nebo s právy uprchlíků, protože to vyžaduje „absolutní válka“ proti terorismu, vzpomeňte si na výše řečené. Toto řešení je stejně tak „absolutní“, jako je politicky pohodlné. Turecko je, koneckonců, „strategickým spojencem“. Takže až dokončí svůj projev, zřejmě se odeberou na přátelský šálek čaje s mužem, který umožňuje ISIS nadále existovat.

Autor je profesor antropologie na London School of Economics.

 

Z anglického originálu Turkey could cut off Islamic State’s supply lines. So why doesn’t it?, publikovaného v listu The Guardian, přeložila Linda Fořtová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image